Zdeňěk Svěrák: Povídky (zdroj: fragment.cz)

Již z názvu knihy vyplývá, že je stvořena z povídek. Hned na začátku Svěrák přirovnává napsání knihy k práci na poli a napsání povídky k práci na záhonku. A protože podle jeho vlastních slov by nikdy celé pole sám neobdělal, rozhodl se radši pro práci na deseti záhoncích – kniha totiž obsahuje deset povídek.

Zdeněk Svěrák je znám svým bystrým postřehem, vybroušeným jazykem a jemnou vtipností, která protkává i ty nejvážnější situace. Povídky jsou toho skvělým příkladem. Povídky jsou i nápadně podobné Svěrákovým filmům. Nikoli obsahově, ale stylově – drobná zápletka, která většinou vyústí v úsměvný konec. Jeho hrdiny jsou stejně jako u Čapka obyčejní lidé, kteří zažívají obyčejné příběhy – které Zdeněk Svěrák mistrně zaznamenává. Kdo by však čekal překvapivé konce Roalda Dahla nebo vynikající fiktivní příběhy Raye Bradburyho, byl by zklamán. Svěrák kráčí v české povídkářské tradici Čapka, Hrabala a Kundery a jeho povídky jsou tedy charakterní příběhy prostých lidí.

Povídky jsou úsměvné, člověka pobaví a jsou ideální zábavou na volné odpoledne. V tom spočívá i jejich problém – protože postrádají překvapení, hlubší myšlenku nebo nějakou pořádnou akci, člověk na ně dříve či později zapomene. Směšné lásky Milana Kundery si člověk zapamatuje snadněji. A to jsou Kunderovy knihy považovány za vynikající na čtení, ale za velmi lehce zapomenutelné.

Zdeněk Svěrák ve své knize potvrdil, že mu pero do ruky prostě patří. Stejně jako je prvotřídní při psaní scénářů, je úžasný i při literární tvorbě. Jeho povídky člověka pobaví, povzbudí, nebo mu vykouzli na tváři lehký úsměv. Nikoho sice neohromí, ale nikoho také neurazí. A tak jsem si jistý, že si je každý velmi rád přečte po několika letech znovu.

Hodnocení: 70%

Zdeněk Svěrák: Povídky, Fragment 2008