LaCultura.cz » Můj život v ruinách

kulturní dění jinak

Home » Film

Můj život v ruinách

1. Listopad 2009 Lukáš Bárta Komentářů: 3

Pokud už vás nebaví romantické komedie, ve kterých jde o to, co ti dva musí všechno zažít, aby se k sobě nakonec dostali, pak je Můj život v ruinách právě pro vás. Jedná se totiž o komedii, ve které se nachází jen sem tam nějaký romantický prvek. Samozřejmě, dvojce, ze které se nakonec stane pár, je zřejmá hned od začátku, ale tím si nemusíte kazit potěšení z filmu. Převážně americký humor je propleten s řeckým, sem tam i neslušným až sprostým. Nechybí ani nějaká ta slza, která komedii dodává plastičnost a jako dovršení všeho se tam objeví i vtipy, které jsou vtipné hlavně tím, že to vtipy nejsou.

Hlavní hrdinka Georgia, kterou si zahrála Nia Vardos, je neúspěšná profesorka z univerzity, která se za účelem hledání lepšího života stala neúspěšnou turistickou průvodkyní v zemi svých předků – v Řecku. Její výklady ovšem znějí spíš jako ze školy než jako z výletního autobusu. Naštěstí se ale ve chvíli, kdy to nejmíň čeká, objeví postarší pán Irv (kterého si zahrál Richard Dreyfuss). Ten se ze začátku jeví jako další vtipálek, který nachází něco směšného na všem okolo sebe, ovšem brzy se mu dostaneme pod slupku a zjistíme, že je to klasický moudrý dědeček. Autobusák Procopi “Pupi“ Kakas (Alexis Georgoulis), u kterého první půl hodiny ani nevíte, že mluví anglicky (ale stejně to tušíte), se oholí a změní vizáž, aby si ho Georgia začala všímat. Stane se z něj klasický drsný hrdina, kterého nesmí postrádat žádný romantický film. Ale nemusíte se bát, romantika tady totiž končí a celý film je nadále čistá komedie. Georgii dělá naschvály druhý průvodce Nico (Alistair McGowan), který se ji snaží vystrnadit a jejich šéfka ho v tom ještě podporuje. Ovšem, když už vše vypadá ztraceně, Irv všechno zachrání a pomůže Georgii najít její „kefi“, kouzlo života.

Můj život v ruinách, zdroj: Bontonfilm

Film nám nenásilnou formou ukazuje krásné památky Řecka, ale nesnaží se nás unavovat jakýmikoliv konkrétnějšími informacemi. Můžete se cítit jako jeden z turistů, kteří jdou s Georgií po kouzlech této země. A pokud ne, alespoň si užijete zábavu při sledování toho, jak se nic nedaří.

Na každém filmu se najde chyba a tenhle jich (i přes to, že celkově se jedná o velmi dobrý snímek) nemá nijak málo. V některých chvílích se stává přehnaným, takže například, když Georgia vstoupí do rozpadajícího se pokoje hotelu, zmáčkne ovladač a televize vybouchne. Něco takového vás nepříjemně vyruší z děje, protože si najednou uvědomíte, že je to pořád jenom film, který se snaží realitu obkreslit, ne ji skutečně ukázat.

I když jsou herecké výkony povětšinou slušné až velmi slušné, dohromady tvoří podivnou směsici, kde se nakonec vždycky alespoň jeden člověk tváří jinak než ostatní, jakoby každý hrál spíše dle vlastního uvážení. Režisér Donald Petrie se v tomto snímku příliš nepředvedl v práci s herci, ale v ostatních směrech jej považuji za dobrého režiséra a za tento film před ním smekám.

Můj život v ruinách, zdroj: Bontonfilm

Co se závěru týče, byl na celém snímku asi nejhorší. Zcela upřímně – mám rád šťastné konce, kdy ti dva skončí spolu a odcházejí do Slunce západu, ale tady mě ten happy end poněkud otrávil. Všichni jsou šťastní a i když jeden z hlavních hrdinů skončí v nemocnici, dostane se z toho a za chvíli už je zase na nohou. Celému filmu to příliš neprospívá a ačkoliv můžete mít radost, že je každý šťastný, chybí vám tam to slůvko „ale“. Bohužel ho tady nemůžete čekat.

Film na mě udělal dojem. Nešel jsem do kina s tím, že uvidím kvalitní film, už z toho důvodu, že ho všude přirovnávali k Mojí tlusté řecké svatbě, což je film, který bych s tímhle rozhodně nedokázal měřit. A tak, pokud máte chuť na slušnou dávku humoru a trochu té romantiky, vřele doporučuji.