Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Legenda o Velkém inkvizitorovi

Než se vyjádřím k samotné Derflerově koncepci, rád bych připomněl obtíže, se kterými se musí divadelní ztvárnění vyrovnat. Předně je to značná asymetrie ve vystupování obou bratrů. Většina řečové váhy spočívá na bedrech Ivana. U setkání, které je předmětem básně/legendy, je tato asymetrie takřka totální neboť jde o úplný inkvizitorův monolog. Logicky se tak jakákoliv dramatizace věrná předloze nevyhne stejné asymetrii v hereckém nasazení, které je nadto zesíleno dvourolemi Ivan/inkvizitor, Aljoša/Ježíš. Pro druhého bude vždy těžké aby pouze nesekundoval, aby se nestal jen jakousi naslouchající kulisou.

Derfler se snaží tento problém řešit poměrně zdařile tím, že se nechce asymetrii zbytečně vzdorovat, rozmělňovat ji, ale naopak ji využít v samotné herecké interakci. Použít ji jako figuru kontrastu, která podtrhuje celkové naladění i sdělení. Zkušenější Skála se ujme Ivana/Inkvizitora a svou sílu, svou nutnou (obsahovou) převahu bude obracet vždy proti Valůškovi tak, aby jej strhával, snažil se ovládnout, ale nikdy ovládnout nemohl. Ačkoli je Aljoša pasivní, síla jeho odpověďi má být stejná, formálně alespoň tím, že je protikladná, neguje sílu první. Valůšek se snaží na zúženém poli uhrát co nejvíce a daří se mu to. Za takto silnou odpověď nutno brát Ježíšův polibek, který změní inkvizitorův soud. V inscenaci chybí, ale proto aby se objevil až jako uskutečněná citace, když Aljoša obejme Ivana.

Legenda o Velkém inkvizitorovi, zdroj: Divadlo U stolu (www.divadloustolu.cz)

Legenda o Velkém inkvizitorovi, zdroj: Divadlo U stolu (www.divadloustolu.cz)

Tento závěrečný akt má obě strany vyrovnat či spíše má přímo určit, která ze stran má být případným arbitrem (zde tedy divákem) zvolena, upřednostněna. Snaha o kvalitativní (symbolické) vyrovnání je v textu poměrně úspěšná, vzhledem ke kontextu celého díla. Derfler se snaží totéž kvalitativní vyrovnání zdůraznit, ale musí se vyrovnat s nepřítomností literárního kontextu. Musí se jej snažit natlačit do omezeného rámce svého výběru, musí se doslova spokojit jen s malou scénou, malým představením. A tak zároveň aby uvolnil symboličnosti místo, opírá se schválně o velmi prostou scénu a kostýmy.

Jde o to, zda tato idea úspěšně rozhýbala samotné herecké výkony a vůbec celkové časoprostorové uspořádání. Zatížený Skála sice hraje neustále a to dosti konfrontačně na Valůška, semtam s ním dokonce smýkne o zem, aby symbolicky zdůraznil tíhu bolesti a rodícího se šílenství ve své postavě, stejně však podléhá mase monologu, kterou musí odříkat. Symbolická rezistance a protiváha Aljošy nedokáže zmenšit kvantitatu Ivanovy a inkvizitorovy role. Technicky vzato tak musí být přítomna ještě dynamika v samotném hlasu monologu, aby nedošlo k otupení diváka. A to je právě svízel. Velmi náročný požadavek na herecké umění.

Řekl bych, že monolog byl na mnoha místech přeexponovaný. Střídání jeho intenzity sice sledovalo proměnlivost významu, ale ne vždy přinášelo jeho lepší vyznění, odhalení, prohloubení. Nejednalo se jistě o pouhé střídání hlasové modulace, ale leckdy to snad bylo jalové střídání emocionální modulace, nicméně to je spíše věc míry samotného zpracování. Na můj vkus byla občas hrubá. Pochopil jsem, že tato exaltovanost a jakási maniodepresivita měla vyjadřovat Ivanův charakter, v symbolické rovině je to naprosto opodstatněné, ovšem v kvantitativním ohledu se tím může snad také dosáhnout zbytečného patosu.

Legenda o Velkém inkvizitorovi, zdroj: Divadlo U stolu (www.divadloustolu.cz)

Legenda o Velkém inkvizitorovi, zdroj: Divadlo U stolu (www.divadloustolu.cz)

K patetičnosti, alespoň pro mne, přispíval i výběr a časové zařazení hudby, do jisté míry vyhrocení rozchodu obou bratrů (kvalitativně je tak ale zdůrazněn jejich vztah, který nemůže být z žánrových důvodů popsán tak jako v literární předloze) a mimoherecké audiovizuální finále světelného kříže (přesto se mi veškerá práce se světlem víc než líbila) a biblické citace. To je však opět autorský záměr, s nímž mohu pouze polemizovat, nikoli jej popřít. Polemizovat v tom ohledu, že sic se Dostojevského intence zřejmě odebírá tímto směrem (vítězství křesťanské vize), právě tato pasáž je důraznou a velmi sžíravou sebekritikou, důslednou pochybností, vyjádřením (vlastní) krize víry.

Nadto na báseň o Velkém inkvizitorovi se vůbec nemusíme dívat jako na jakýsi bizarní teologický myšlenkový experiment, zde vyřčené otázky o svobodě a moci jsou v politicko-filozofickém smyslu stále aktuální bez ohledu na jejich náboženské interpretace. Na druhou stranu to už je spíše v kompetenci čtenáře/diváka, jak si ona dvě setkání bude interpretovat. A přiblížit, upozornit, nechat vlastně takřka spoluprožít tato setkání, to nám bezpochyby tato inscenace umožňuje víc než dobře. Přes všechny své výtky musím uznat dobře odvedenou práci, ostatně tu potvrdilo mnohonásobné přivolávání herců zpět k nekončícímu potlesku.

Jevištní adaptace, režie a výběr hudby: František Derfler

Scéna: František Derfler

Kostýmy: Eliška Ondráčková

Účinkují: Viktor Skála a Jiří M. Valůšek

shlédnuto představení ze dne 30. XI. 2009