Má je snad každé město. Mnohdy můžeme říci, že i to desáté patro šedivé krabice, poseté miliony oken, je tím nejvyšším bodem v celém městě. Architekti asi neměli v úmyslu gotické „čím výše tím blíže bohu“, ale spíš čím výše, tím více lidí na malém místě. Zcela jednoduchá úvaha. Je v tom ale mnohem více než jen kvantita…

zdroj: newreality.cz

Každý je odsuzuje (logicky totiž kazí historickou krásu města), ale zkuste se zamyslet nad tou magií, kterou přinášejí. Na žádném jiném místě nenajdete tak velkou a pestrou společnost, než v obrovském bytovém komplexu ze šedesátých let.

Žijí tam lidé všech generací. Jak ti starší – „původní obyvatelé“, kteří se do svého paneláku nastěhovali jako první a pyšnili se tím nejmodernějším, co v oné době mohli mít. Ale čím dál častěji se tu objevují i mladí lidé, kteří nad krásou starých dobrých paneláků ani nepřemýšlejí a využívají tuto možnost většinou jako bezstarostný způsob ubytování.

Ale právě střet několika takových generací dodává panelákům tu jejich jedinečnost. Jsou to celé životní osudy, které se tam odehrávají. Vznikají tam první dětské lásky při hrátkách na přilehlých kolotočích a houpačkách. Při troše štěstí i osudové životní lásky, které se rodí z letmých a nesmělých pohledů na chodbách či ve výtahu. Velká přátelství – většina nejlepších přátel z dětství je přece „z baráku“. Sousedské hádky založené na tradičních drbech důchodkyň na chodbách. Kriminální případy – zmáčknutím zvonku a rychlým úprkem počínaje, a až třeba opileckými potyčkami s tragickým vyústěním konče. A to vše je čistá realita.

Každý panelák má svůj nekonečný příběh tvořený životem samotným. Co je oproti tomu kniha, či zidealizovaný film. Právě v panelácích se odehrává ten pravý skutečný život. Ne ten, který si každý díky nereálným filmům pokouší vysnít, ale ten, co opravdu je a vždy bude.

Proto bychom tento kolosální „zazděný deník lidstva“ neměli opomíjet…