BRAN je česko-francouzské (z pěti šestin české, z jedné šestiny francouzské) hudební uskupení, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela, ale jejichž styl jsem si již po úvodním pozdravení bretaňského frontmana kapely Dewiho a několika prvních tónech zamilovala. Akordeon, klarinet, kontrabas, akustická kytara, bicí a paleta dalších nástrojů vytváří melodické, rázné písně keltských rytmů, typické pro bretaňskou kulturu.

Bran, zdroj: www.bran.eu.com

V Bretani jsem nikdy nebyla, Bretaň neznám, přesto mě však tato kraj na hranici „mezi Francií a Anglií“ odjakživa fascinoval. O Bretani se mluví jako o kouzelném regionu plném legend a mýtů, o „zemi“ opředené tajemstvím, o samostatném kulturním světě, kde hraje svou roli hudba a tanec a specifický jazyk – bretonština. Moje představy o šarmu zmiňovaného kraje se po úterním večeru značně zkonkretizovaly a získaly jasnějších obrysů. Nevím, jak to vypadá ve skutečné Bretani, ale pokud by byla alespoň z poloviny tak strhující jako její „pražská varianta“ , rozhodně by stálo za to se tam vypravit.

Ani občasný déšť nedokázal pokazit přítomným náladu; došlo dokonce i na tanec (či „pokus o tanec“ těch z nás, které rytmické, nakažlivé melodie keltského ražení nenechali v klidu) a v závěru dokonce i na zpěv, kdy nás členové kapely učili text písně Reveille.

Co říci závěrem? Kombinace instrumentálních skladeb, zpívaných písní a vtipných glosů vykouzlila všem úsměv na tváři a nadchla nejen fanoušky Branu, ale také ty, kteří šli na koncert takzvaně „na blind“. Hravá, milá a pozitivní atmosféra. Trocha nostalgie. Smích. Rytmus. Dlouhý potlesk. Potlesk, který si Bran zaručeně zasloužil.

Více informací o kapele najdete na www.bran.eu.com