Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Norské dřevo na plátně ztvrdlo

zdroj: murakamichallenge.com

Dílo Norské dřevo spisovatele Harukiho Murakamiho patří mezi stěžejní tituly moderní japonské literatury. Vyšlo v roce 1987 a na tu dobu šlo poměrně o odvážnou publikaci. Melancholické pozorování Japonska v 60. letech 20. století a hluboké náhledy do duše mladých Japonců odsunulo děj do pozadí, což byl pravděpodobně jeden z hlavních důvodů, proč se přes dvacet let nikdo neodvážil Norské dřevo převést na plátna kin.

Pokusil se o to až uznávaný francouzský režisér vietnamského původu Tran Anh Hung a měl k dispozici i samotného autora. Předloze věrný scénář v podstatě drží hlavní postavy na dvou místech, kde se i odehrává většina filmu. Realitu všedního života představují kulisy dobového Tokia a útěk do snů a představ zase sanatorium v nádherné horské přírodě. Tam navštěvuje hlavní postava Tóru Watanabe (Kennichi Matsuyama) psychicky zdeptanou Naoko (Rinko Kikuchi), jejíž přítel a kamarád Tórua spáchal sebevraždu. V Tokiu zase potkává milou a trochu potřeštěnou dívku Midori (Kiko Mizuhara). Tóru se ocitá v citové pasti mezi těmito dívkami a přestože tuší, že něco není v pořádku, snaží se optimisticky nahlížet na život a myslet na budoucnost.

zdroj:murakamichallenge.com

Už i v knize byl příběh spíše jen hnacím motorem vztahových kolizí, peprných dialogů a rozjímání nad životní situací. Murakamiho popis nálad, přírody a specifickým jazykem říznuté dialogy dávaly knize punc líně se linoucí říčky pocitů a myšlenek a každý čtenář si rád zabědoval a snažil se nalézt podobnost s románovými hrdiny. Potěší převedení mluvy (i v českých titulcích) a několika slavných frází z knihy, bohužel se však stalo to, co zřejmě muselo. Onen melancholický mrak vznášející se nad knižní předlohou, se ve filmu rozplynul ve sled záběrů přírody, postav stojících v přírodě a souloží. Spousta scén, které v knize sloužily jako spouštěč nebo navození atmosféry nastávající události, se na plátně mění v matoucí a nesrozumitelné pseudoumělecké záběry, které jen umocňují postupně sílící pocit z filmu. Že je to místy velká nuda.

zdroj: murakamichallenge.com

Nejsmutnější na Norském dřevu je, jak moc je vidět obrovská snaha všech zúčastněných. Na Oscara nominovaný režisér výborných snímků, jako je Vůně zelené papáje (1993) nebo Cyclo (1995) Tran Anh Hung má dost osobitý rukopis, především zálibu si vytáhnout a rozvinout poměrně bezvýznamné pasáže a ukázat je v zajímavém a poměrně syrové světle (Kizukiho sebevražda, milostné scény). Stejně snaživí jsou i herci, zejména typově přesný a herecky zdatný Kennichi Matsuyama jako Tóru a oscarovou nominací poctěna představitelka psychicky labilní Naoko Rinko Kikuchi, hrají jako o život. Jenže zatímco knižní Norské dřevo vyzařuje lidskost, ohýbá se a přizpůsobuje čtenářovu rozpoložení, obávám se, že přes veškeré kvalitní zázemí, které film měl, je pouze neforemným blokem. Pěkným, naleštěným, ale pouze zatvrdlým kusem dřeva.

Opravdu výrazným a vynikajícím prvkem filmu je hudba, především výběr skladeb, který provedl Jonny Greenwood, člen kapely Radiohead a která k Murakamiho dílům neodmyslitelně patří. Tak či onak, Norské dřevo je určeno především znalcům knižní předlohy, kteří se sice neubrání rozpakům, ale nakonec uznají, že i přes všechny neduhy to prostě líp zfilmovat nešlo. Murakamiho dílo je přeci jen až moc určené papírovým stránkám. Neznalým knihy nebo japonské mentality pak v kině hrozí, že se ocitnou na podivném erotickém dramatu s dokumentárními záběry nádherné japonské přírody.

David Bulawa

Obyčejný, snad milý student z Ostravy s multi-rozsahem zájmů. Čeká mne studium kulturně-politické geografie a biologie na Ostravské univerzitě, které bych chtěl více usměrňovat k asijským nejen lingvistickým vědám. Miluji Japonsko, v poslední době i Koreu, Taiwan, Čínu i jiné země jihovýchodní Asie. Miluji hudbu, jak západní tak východní - nalézt v mém ipodu poslední hit Nelly Furtado nebo Kobukura není tedy výjimečný jev. Miluji filmy, jsem závislý na CSFD, a taktéž bedlivě sleduji a kritizuji západní a východní kinematografii. Miluji zvířata - a to většinou ne ta moc oblíbená. Proto mi vadí, když někdo nazve delfíny rybami nebo napíše ve slově medúza kroužkované u. Díky příležitosti přispívat na LaCultuře vás budu chtít seznámit s u nás neoprávněně opomíjenými kulturními střípky daleké Asie.

More Posts