Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Cynik gentleman

 

Charakteristický literární styl Raymonda Chandlera plný sarkastických hlášek cynického detektiva se srdcem na pravém místě si lze opět vychutnat v rámci nově vydávané „marlowovské“ řady Mladé Fronty (nedávno vyšel další román Sbohem buď, lásko má).

Natvrdo uvařený

„Ovšem, ale já vám toho povím málo. Je mi třiatřicet, kdysi jsem studoval, a když se to na mě žádá, umím dosud anglicky. V mé branži to často nebývá.“

Raymond Chandler

Casaubon, hlavní postava románu Umberta Eca Foucaultovo kyvadlo, sám sebe vnímá jako takového drsného „hard-boiled school“ detektiva, jakého představují především Sam Spade a Phil Marlowe. Ve své snaze vypátrat tajnou pravdu o telurických proudech jejich jména nejednou zmiňuje. Vznik nové nesmrtelné postavy světové detektivní literatury, jež byla do té doby provázena slovutnými jmény Sherlock Holmes, slečna Marplová, či Hercule Poirot, dokazují nejen citace z moderní klasiky. Chandler napsal svůj první román s postavou Philipa Marlowa v roce 1939 a stvořil tak jednu z klasických předloh „drsné školy“, z jejichž námětů se vyvinula přední větev americké tradice filmu noir. O sedm let později natočil Howard Hawks slavnou stejnojmennou filmovou adaptaci s Humhrey Bogartem a Lauren Bacallovou v hlavních rolích a roku 1978 Michael Winner vytvořil remake s Robertem Mitchumem. Klasičnost Hlubokého spánku dokazuje i jeho zařazení kritiky L. Grossmana a R. Lacaya do seznamu 100 nejlepších anglických knih od roku 1923 pro časopis Time. Postava hláškujícího detektiva se samozřejmě objevila v celé řadě dalších filmových, divadelních či literárních zpracování ve formě adaptací či různých aluzí. Za zmínku by stály i některé podvratnější verze, mezi nimi například Dlouhé loučení (The Long Goodbye, 1973) Roberta Altmana, v němž je romantická persona Philipa Marlowa (v podání Elliotta Goulda) představena v komické podobě dobrovolného outsidera a srdcerváče. Sedmdesátky jsou dekádou yuppies, kteří nemají moc pochopení pro romantického rytíře v cynickém hávu, elegantně škrtajícího zápalky o cokoli, co je právě po ruce. Loučící se Marlowe přesto zůstává nad věcí: „It´s OK with me!“ V českém prostředí pak alespoň představení divadla Sklep Mazaný Filip pod taktovkou Václava Marhoula s Tomášem Hanákem v titulní roli, jež se dočkalo v roce 2003 i filmového zpracování. Z poslední doby lze uvést například titulní postavu knihy Poslední vlkodlak Glena Duncana (Argo, 2011), která na ironického vyšetřovatele odkazuje přinejmenším shodným příjmením.

Rytíř s bouchačkou

„Přestala se smát, jako když utne, ale ta facka jí nevadila, zrovna jako včera. Pravděpodobně jí museli všichni její amanti dřív než později jednu vrazit a to jsem chápal.“

Pokud znáte Hluboký spánek pouze z filmové verze z roku 1946, může se vám zdát zápletka snad až zbytečně komplikovaná a nepřehledná, nicméně tento pocit při čtení předlohy zajisté zmizí. Komplikovaný syžet nesnižuje srozumitelnost Chandlerova textu, samotné vyprávění je vtipné, přehledné a kniha je celkově velmi čtivá.

The Big Sleep

Zámožný generál Sternwood, jenž tráví zbytek svého života v podivném, teplem nasyceném prostředí skleníku orchidejí, si najme soukromého detektiva, aby vystopoval původce vyděračského dopisu. Na scénu vstupují dvě generálovy krásné, rozmazlené dcery Carmen a Vivian, z nichž má každá ohledně průběhu vyšetřování dosti odlišné zájmy. Roztomile slabomyslná Carmen je zřejmě napojená na falešného prodejce, který pod rouškou antikvariátu kupčí s pornografií. Manipulátorská Vivian zastupuje žánrovou femme fatale. Do hry zasahují hazardní hráči, gangsteři, zmizelí či mrtví milenci a události se zahušťují. Dějové zvraty jsou patřičně neučesané a morální profil postav je nejednoznačný. Sám Marlowe je rozporuplný hrdina, sarkastický glosátor protřelý životem. Nenechá se rozhodit ženskými vnady, či nebezpečnou situací, v níž by mohl lehce inkasovat kulku, ani zkorumpovanými gangsterskými kmotry. Zdá se, že život jej naučil cynismu, ale ponechal mu rytířské srdce. Nikdy nenechá dívku v nesnázích, i když přitom situaci patřičně okomentuje. Podobně ne-černobílá, ale přesto velmi ryzí, je též většina dalších postav. Existenciálně neutěšeným světem velkoměsta se motají ženy zraněné na duši, jež doufají v pomoc od tajemného cizince, a muži s nabitými kolty, zachraňující krásky, které je možná zradí.

Starý dobrý Marlowe

„Ráno bylo jasné, zářivé a slunečné. Probudil jsem se s pocitem, že mám v ústech koženou řidičskou rukavici, vypil jsem dva šálky kávy a prohlédl si ranní noviny.“

Zdá se, že Phil Marlow za vším svým dekadentním šarmem, vtipkováním a romantismem, jemuž tak dobře sedí lehce pokřivená tvář Humphrey Bogarta, výborně zapadl do čtenářských očekávání v americkém literárním proudu v období během Druhé světové války a následné poválečné morální nejistoty. Jednou z charakteristik masscultu, tedy produktů populární kultury, jak ji popisuje U. Eco ve Skepticích a těšitelích (Argo, 2006), je důraz na opakování známých schémat, očekávání a jeho naplnění. Zjednodušeně lze říci, že zatímco avantgardní předvoj rozráží kry pevně zatuhlých stylových struktur, populární umění z těchto struktur přímo těží, vyzdvihuje z nich její již prověřené prvky ve smyslu užitých témat i formální stavby. V tomto směru jej lze nahlížet jako konzervativní a „proti-umělecké“, ale skutečnost je samozřejmě složitější a zajímavější. Populární umění se totiž ve své čisté formě nesnaží měnit zavedený status quo; cílem není přetváření čtenářova náhledu na svět, historii, umění. Vzniká naopak jako vykrystalizovaná ukázka toho, co lze v širokém měřítku percepčně zvládnout. Jako taková je pop-kultura odrazem celkové úrovně dobového vkusu a zábavným sociologickým zrcadlem. Je tedy tak dobré a sofistikované či zábavné, jaké je jeho cílové publikum. Jde o podstatný podíl z celkové „kulturní hodnoty“ tvořící do jisté míry samotné základy či spíše svého druhu podhoubí, jehož cena se v čase dále vyvíjí. Jako takový by neměl být žádnou čtenářskou sortou ignorován.

Chandlerův brilantní román má svoji literárně-historickou „pravdu“ jistou. Šestákovou poetiku uhlazených excentrických detektivů vystřídal břitký humor a existenciální neučesanost. Velkolepé arcizločince nahradily městské galerky s rozmanitou typologií zahrnující všechny přechody mezi černou a bílou. Zlí hoši jsou v jádru stejně ztracení a bezradní, jako svět, ve kterém žijí. Ty dobré dělí od těch špatných tenká hranice, jíž není těžké překročit. Poválečné společenské klima by se zdálo s podobným laděním duševních stavů korespondovat. Hluboký spánek rozumu plodí monstra…