Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Mafie v Praze: lidská komedie

 

Hrátky s žánry

Michal Viewegh má pověst řemeslně zručného popového spisovatele, který dosahuje na poměry českého knižního trhu nebývalých prodejních úspěchů. Na první pohled by se mohlo zdát, že jeho knihy jsou si vzájemně podobné: jde vesměs o satirické čtivo zaměřené na nejrůznější oblasti společenského života stylově přístupné širokým vrstvám. Jejich autor se však rozhodně neštítí žánrových her. Variací na způsob detektivního románu byla již jeho prvotina Názory na vraždu z roku 1990. Strukturu detektivky drsné školy připomíná i Případ nevěrné Kláry. Nápady laskavého čtenáře fungují jako pastiš stylu jiných známých tvůrců, ambiciózní román Výchova dívek v Čechách lze zase brát coby školskou ukázku psaní v „postmoderním“ stylu. Nepřekvapí proto tvrzení množství recenzentů, že spisovatel ve svém novém románu pranýřuje českou politickou scénu thrillerovou formou. K estetice napínavého čtení koneckonců odkazuje jak pulpový název Mafie v Praze, tak i samotný knižní přebal. Bližší analýza ovšem ukáže, že autorův nejnovější text není ani tak politickým thrillerem, nýbrž pokusem o mnohem zábavnější literární hru.

Nová hvězda fantastické p(r)ózy?

Pomiňme nyní fakt, že tvůrce během psaní spolupracoval s novinářem MF Dnes Jaroslavem Kmentou, mimo jiné autorem reportážní knižní trilogie Kmotr Mrázek. Řada postav i popsaných událostí má evidentně reálný základ, resp. se k naší politické a mediální realitě přinejmenším výrazně odkazuje. Zda je román povedenou parafrází skutečných událostí, nechť si učiní čtenář názor sám. Autor v předmluvě varuje, že přes snadnou identifikaci většiny hrdinů jde o fikci, tudíž nechávám veškeré spojitosti plynoucí z podobnosti stranou. Rozbor paralel literárních postav se skutečnými předobrazy už koneckonců obstarali jiní.

Pražská Gomora

Zápletka „pražské mafie“ je vražedně prostá: lobbista Darek Balík vlastní materiály, jež můžou ohrozit nejenom ministra vnitra Langrosse, nýbrž i další mafiánské bossy, kteří jsou s politiky navzájem propleteni v hustou síť. Balík se skrývá, ti zlí jej chtějí umlčet navždy, ti dobří jej chtějí dostat na svoji stranu a využít ku prospěchu veřejného blaha. V závěru Balík umírá mučednickou smrtí, informace se dostávají do správných rukou a „záporáci“ jsou poraženi. Kontinuita zla nicméně přerušena není, neb ke korytům se dostává jiná garnitura, která není o nic lepší a její kořeny jsou s tou předchozí pevně propleteny. Prozrazení celého děje ve dvou větách není zlomyslnost páchaná na budoucích čtenářích, jelikož ve skutečnosti se nejedná o detektivní román.
Kniha není vystavěna na zápletce jako takové. Postavy a jejich jednání většinou nevytváří žádnou zásadní změnu situace, nevzniká tedy pro žánrovou literaturu charakteristické napětí. Status quo zůstává od začátku až do konečného určení Balíkova osudu téměř beze změn. Zpočátku se zdá, že vyprávění bude zpestřeno vstupem ruské mafie vydírající hlavní hrdinku. Tato alternativní linie ovšem příběhem jen lehce zacuká a místo zapletení dané situace se vyruší, aby děj neodváděl přílišnou složitostí od bazálního vykreslení souboje dobra a zla: Rusové se na základě banálního konfliktu v restauraci postřílejí s Chorvaty, aniž by přitom způsobili jakékoliv laterální škody.

Autorovo "theatre mundi" v knihkupectví.

Kachní polévka

Nedostatek spádu je kompenzován fragmentárností kapitol, jejichž průměrná délka dosahuje circa 1 až 2 stran.  Zatímco samotný příběh odkapává na způsob nedotaženého kohoutku, čtení odsýpá kulometnou kadencí. Sám autor tento rozpor v textu subverzivně glosuje tvrzením, že vyprávění nabírá vskutku westernové tempo (pro srovnání viz např. dlouhé scény ve filmech Sergia Leoneho). Spíše než politický thriller se nabízí interpretace vedoucí ke grotesce. Záporné postavy jsou vymezeny křiklavou charakteristikou s výhradně pejorativními a dehonestujícími popisy chování, myšlení, či vzhledu. Některé kapitoly tak připomínají spíše krátké komické šoty. Parodická čísla probublávají bahnem „ubuovské“ nízkosti. Typickou ukázkou je scéna, v níž si pražský primátor vybírá, které luxusní ženské prádlo si vzít na tiskovou konferenci, aby tak dokázal zvrácené hloubky své dekadentní fantazie. Všechny charaktery, dobré i špatné, jsou silně schematizovány a zploštěny na prožívání povrchních, jasně rozeznatelných emocí. Jejich inteligence je degradována na základní nástroj k provádění jednoduchých úvah a řešení praktických problémů, aby pak mohla být zdůrazněna jako funkční. (Pouze u kladných postav, jak jinak. Ty záporné jsou samozřejmě hloupé.)
Přesto nelze knihu označit za „vtipnou“. Kromě toho, že humor těží hlavně z přiřazení karikatur k jejich předobrazům, text postupně stagnuje i v této rovině. Satirické prvky se opakují v lehce obměněných situacích a humor tak nabývá na útrpnosti. Topornost textu se neustále stupňuje skrze opakovaně přehnaná dramatická gesta. Ty sice vzbuzují očekávání situačního vyvrcholení, které se ale obvykle nedostavuje.  Autor tak využívá tradičních prostředků telenovel, v nichž jednotlivé scény neustále navozují přehnanou hysterii, aniž by došlo ke katastrofě. Jelikož ale nechci na základě prvoplánového čtení deklarovat autorovu neschopnost či spíše řemeslné rutinérství vedoucí k plytkosti, pokusím se text interpretovat o něco hlouběji.

Z pohádky do pohádky

Díky odvážně nadsazené ceně se Mafie v Praze stala finančně nejúspěšnějším titulem Druhého města.

Michal Viewegh v Mafii v Praze populární formou aktualizuje bitvu metafyzických rozměrů. Pod rouškou dobrodružné literatury zobrazuje archetypální konflikt dobra a zla. Povrchnost, neživost a zaměnitelnost postav je totiž zjevnou akcentací jakéhosi lidského loutkového divadla. S dalšími zdolanými stránkami textu je stále zjevnější, že skutečný konflikt se odehrává jinde. Nezáleží ani tak na samotných lidských figurínách, nýbrž na jejich duchovních hostitelích, jakýchsi démonech, jež spolu svádí zákulisní bitvu. Textové nedostatky se tak náhle jeví ve zcela jiném světle: protagonisté nejsou nadaní vlastní vůlí ani vyšším rozumem, nýbrž jakožto zombii je jimi manipulováno na metaforické šachovnici theatra mundi. Situaci si lze představit jako analogii vúdú mytologie, v níž démoni či duchové (loa) „sedlají“ své lidské loutky, které případně nazývají „koně“ (chéval). Jednotliví loa nejsou v knize explicitně jmenováni, nicméně lze je rozdělit do několika závislých kategorií dle hlavních převládajících charakteristik: „hezký“, „silný“, „čestný“, „zlý“ a „dobrý“. „Dobří“ chévalové jsou vždy implicitně čestní a ti „zlí“ jsou vždy zároveň nízcí a podlí. Laterální kategorie „hezký“ a „silný“ se s dominantní dichotomickou dvojicí „dobrý/zlý“ pojí nepravidelně, ačkoliv „hezký“ chéval je zpravidla i „dobrý“. Anomálií zůstává jakási zbytková kategorie „odpadních“ chévalů, jejichž síly jsou věčnou válkou již vyčerpány (Chemik). Přestože je často zdůrazňována domnělá inteligence některých protagonistů, kategorie „chytrý“ není adekvátně zastoupena. Tento fakt koresponduje s jistou neintelektuálností těchto duchovních bytostí, které se projevují především jasně vymezenou vůlí: buď jsou zlé a baží po moci, nebo jsou dobré a touží po veřejném blahu. Za „chytré“ se považují především proto, aby si dodali patřičného sebevědomí v mocenském přetahování. Koneckonců i v pohádkách je čert spíše podlý, zlomyslný a anděl spíše naivní, upřímný než inteligentní.

Je třeba zabít Balíka

Děj se tedy velkolepě ubírá skrze dvě zrcadlící se roviny. Hlavní postava Darka Balíka z tohoto pohledu představuje klíčového koně, o něhož se svádí lítý boj.  Je jisté, že kdo symbolicky osedlá jeho duši, naruší rovnováhu mezi dobrem a zlem, přičemž způsobí převahu jedné strany.  Samotné kompromitující materiály, které Balík vlastní, jsou pouze zástupným předmětem kotvícím bitvu v iluzi „normálního“ lidského světa. Chéval Balík v duchovní sféře a tajné materiály v oblasti reality představují v dějové konstrukci tzv. MacGuffin, tedy objekt, kolem nějž se události točí, ale jeho obsah není důležitý, neboť konfliktní situace nijak přímo neovlivňuje.  Jelikož se v metafyzické „bitvě o Balíka“ střetávají všechny elementy, Balíkova osobnost je jako jediná nevyhraněná a vícevrstevnatá (chéval „bad guy“ Luděk se zdá být nejprve rozpornou postavou, ale je poměrně silně ukotven v sítích zla). Archetypální konflikt končí aktuálním vítězstvím dobra, příběh však představuje pouze dílčí bitvu a jako takový je vestavěn do mytologického rámce nekonečného souboje (nástup nové vládní strany, tedy nového zla).

Michal Viewegh je zkušeným řemeslníkem písemnictví.

Noční hlídka

Mýtus představující svět jakožto „božskou komedii“ boje dobra se zlem v každé době umělecky zpracovávalo mnoho velkých autorů. Dějová schematičnost a ulpívání v jakémsi bezčasí, v němž jakoby byl výsledek osudově předurčen (zlo musí být poraženo, ale nemůže být zcela vymýceno), jsou nezbytností stylu. Autor však zřejmě předpokládá natolik sekularizovaného čtenáře, že se chrání každého explicitního náznaku skutečného duchovního rozměru textu a vše skrývá pod roušku banality. Lze těžko spekulovat, zda je důvodem přizpůsobení se předpokládanému modelovému čtenáři. Nebo jestli v „maskovacím“ rozhodnutí hrál roli strach ze zaškatulkování mezi autory fantasy. Autorovým obavám z fantastické literatury by napovídal i jeho výrok z deníku Další báječný rok (Druhé město, 2011) ohledně toho, že prvky „sci-fi“ či „fantasy“ žánru jsou pro spisovatele svého druhu doping, jehož užívání mu příliš usnadňuje tvůrčí práci. Obecnou obavu z tohoto „dopování“, jež v širokých literárních kruzích zajisté panuje, vystihuje i Michael Chabon v esejistické knize Mapy a legendy (Plus, 2011; str. 81): „Někteří čtenáři a spisovatelé chovají vůči science fiction tak silné předsudky, že shovívavý kritik v recenzi sci-fi díla mainstreamového autora často volí výrazy jako ‚podobenství‘ a ‚báje‘, aby autorovi umetl cestičku.“ Tvůrce Mafie v Praze si svoji literární práci neulehčuje a nesnadnou formou jakési skryté fantastiky či fantasy metafory si umetá cestičku mezi čtenáře svépomocí.

Fikční svět umístěný v soudobé Praze a reflexe aktuálních politických konfliktů jsou z prodejního hlediska chytrým tahem. Známým prostředím kniha vychází čtenářům vstříc, jak ostatně dokazuje třeba i slavná upírská série „hlídek“ Sergeje Lukjaněnka odehrávající se v současné Moskvě. Pokud přijmeme hypotézu „kryptofantastického“ textu, Mafie v Praze nese s Noční hlídkou (a s jejími čtyřmi pokračováními) množství nepřehlédnutelných analogií. V obou knihách se rozvíjí divadlo nadpřirozených sil „světla“ a „tmy“, v níž nadlidské bytosti využívají obyčejné smrtelníky, kteří zde povětšinou zastávají roli nevědomých figurek. Ovšem zatímco série populárního ruského spisovatele explicitním pojetím zaujme především žánrové fanoušky, „mafie“ má skrze svou důmyslnou mnohovrstevnatou strukturu šanci oslovit široké čtenářské spektrum.

Název: Mafie v Praze
Autor: Michal Viewegh
Počet stran: 340
Cena: 389 Kč
Vydal: Druhé město, 2012