bídaucházejícíjde topěknévynikající (Zatím nikdo nehodnotil, buď první.)
Loading...

Vzpomínka na Jana Rokytu

Výstřižky z rozhovoru s Janem Rokytou z letošního března:

Co si představíte pod slovem folklor? Co všechno se Vám pod tímto pojmem vybaví?
Na to je těch myšlenek více. Je to vědecké označení pro jistou studijní disciplínu z anglosaské složeniny. Folk znamená národ a lor je vlastnictví. Rozumí se tím vlastnictví lidu, dodejme, že duchovní nikoliv hmotné. To by měla na starost etnografie- kroje, nástroje, způsob života, jídlo. Folklor má za úkol se zabývat především písní a hudbou, lidovou slovesností ve všech podobách a částečně zasahuje i do obřadních zvyků tam, kde jsou spojeny s hudbou, zpěvem a tancem. Zadruhé to slovo samo je na světě od roku 1847, zatímco jeho obsah už tak dlouho, jak dlouho jsou na světě lidé. Takto mladé slovo těžko může postihnout tu mnoha tisíciletou obsažnost obrovského objemu slovesných a hudebních projevů, které známe z celého světa.

Máte toto slovo spojeno i s něčím nehezkým?
Bohužel mám. Někdy propadám rozčilení a naštvání, protože někteří hloupí politici to používají jako synonymum pro marnou obyčejnou místní nevýznamnou věc. Říkají „tam ta zlodějina, víte, to je jen takový místní folklor.“ To já nesnáším. Vybavuje se mi to sice až na posledním místě, ale vybavuje a nemám to rád, když se takto mluví o tom, co mi zabralo celý život.

Kdy Vám to došlo, že chcete folkloru zasvětit celý život?
Poměrně pozdě. Studoval jsem vysokou školu v Ostravě. Měl jsem za sebou skoro čtyři roky a najednou jsem si usmyslel, že toho nechám. V té době jsem měl kapelu, která se rozvíjela. To byl ten zlom. Tehdy jsem se rozhodl, že se budu věnovat raději studiu Sušilovy sbírky. Doma pak bylo peklo od otce. Moje matka se mě ale zastala.

Dokázal byste popsat rozdíly folkloru, který Vás provázel v mládí a toho dnešního?
Vnímám rozdíly zejména kvalitativní. Lidé, kteří dříve pracovali s lidovou písní, o tomto neměli žádné znalosti. Ani neměli mít odkud, protože folkloristických prací mnoho nebylo. Úroveň cimbálových muzik byla jiná. Někdy horší, někdy se blížila tomu, co je dnes, ale nikdy nebyla lepší, protože se tím zabývali lidé bez hudebního vzdělání. To je dneska úplně jinak. S nástupem hudebního školství se úroveň nesmírně zvýšila.

Kde se tedy promítla ta změna?
Já sám jsem to vnímal, když jsem padesát let vedl muziku Technik. Postupně jsme přecházeli k těžším a těžším úpravám, které jsem psal, takže jsme museli sahat kromě absolventů uměleckých škol i po absolventech konzervatoře, aby zvládli to, co se po nich chtělo. To bylo po válce nemyslitelné, aby působili v cimbálových muzikách konzervatoristé. Ty se považovaly za něco ryze vesnického, tradičního. Lidé, kteří se tím zabývali, byli zpravidla jen základně vzdělaní, ale měli vypěstovanou dlouhodobou paměť. Tenkrát kapely uměly méně. Instrumentální dovednost byla také na nižší úrovni, protože nebylo základní proškolení řemesla.

Vraťme se ještě k Vašemu mládí. Kdo Vás nejvíce vtáhl do folklorního světa?
Nejvíc to byla zcela jistě moje teta Anna Kutějová, rozená Rokytová z Jasenné u Vizovic. Byla to zpěvačka na slovo vzatá a od Boha nadaná. Měla obrovsky vyvinutou paměť a velkou dramaturgickou schopnost. Vedla tenkrát valašský krúžek. To byla ona. Když jsem pak byl od patnácti let v Ostravě, neustále jsem se k ní vracel a zapisoval jsem všechno, co mi zazpívala. Teď to konečně možná ke své hanbě vydám. Už to ale beru vážně, nerad bych totiž z tohoto světa odešel bez zpěvníku Anny Kutějové. Zatím jsem z něj ale natočil sto písní.
….

Již od útlého věku jste hrál na klavír, jak jste se pak ale dostal k cimbálu?
V roce 1949 ve Vsetíně probíhala národopisná výstava Valašsko v práci, součástí byla také soutěž cimbálových muzik a dětských a dospělých zpěváků. Do Vsetína jsme jeli v žebřiňácích z Jasenné a já jsem se přes můj zuřivý odpor zúčastnil soutěže dětských zpěváčků. Soutěž jsem tenkrát vyhrál, ale to mi bylo jedno. Na cimbál mě doprovázel Jaroslav Jurášek k písničce A dyž sa Valášek narodí. Zvuk nástroje mi zněl v uších jako něco překrásného.

To byl tedy ten první impuls?
Ano, melodie doprovázejícího cimbálu mě okouzlila tak, že si vůbec nevzpomínám, jak jsem tu písničku zazpíval. Přesně si ale pamatuji, jak to jeho D-dur znělo. Bylo mi jasné, že se k tomuto nástroji chci dostat.

Tak jste si řekl, že si pořídíte cimbál domů. A že se k Vám dostal takovým záhadným způsobem…
To bylo tak. Jeden cimbál jsme měli v naší sokolovně, tak jsme si s bratrancem sehnali klíče a pak jsme ho z ní tajně odvezli na saních k nám dom. Já jsem byl tak hloupý, že jsem ani neuvažoval o tom, že by se mě někdo od nás zeptal, „kde sa to tu vzalo.“

Co na to říkali rodiče?
Když už se to tam jednou objevilo, tak jen pokývali hlavami. Tak jsme ho vlastně ukradli, ale neukradli. Od té doby byl u nás veřejně vystavený. A jak by řekl bývalý ministr Kocourek, „odklonili jsme cimbál ze Sokolovny k nám dom.“

Byl jste v rodině první, kdo ovládal tento nástroj?
Daleko dřív než já se na něm naučil můj bratr Břetislav, který mě zaučoval. Já jsem ho potom velmi rychle předběhl a on na cimbál hrát přestal.
….

Máte dva dospělé syny. Vedl jste je v dětství k folkloru?
Svým dětem jsem nebránil. Žádné metodické postupy jsem nepoužil. Odpoledne jsem míval zkoušky s Technikem, tak jsem syny naložil do auta. Každý dostal oplatek a na zkoušce tři hodiny seděli a hleděli ani čurat se jim nechtělo. A dnes zjišťuju, že si to všechno zapamatovali.

Kde všude se setkáváte s mladými lidmi, kteří se folkloru věnují?
Pravidelně zasedám jako předseda poroty celostátní soutěže zpěváčků ve Velkých Losinách, kde se představí plejáda padesáti vybraných zpěváčků z celé České republiky. My máme za úkol je za den procedit, aby jich zbylo deset. V dalším kole vybíráme vítěze. Hřeje mě u srdce, jaká děcka se můžou vyskytnout. Další taková je soutěž cimbálových muzik v Mikulově. Jinak mám mladé lidi i kolem sebe, třeba tady v rádiu.

Folklorem se zabýváte dlouho. Vzpomenete si, u jaké příležitosti Vás naposledy zahřálo u srdce?
Mě hřeje srdce v poslední době velmi často a nejčastěji to souvisí s děckama. Jak jsem říkal soutěž v Losinách, Mikulově a mnoho dalších, to je pro mě rozkošný pracovní odpočinek.

Jak vnímáte dnešní mladší cimbalisty?
V současné době je cimbalistů tolik, že by se s nima mohly dláždit cesty. Těch dobrých je ale bohužel velmi málo.
….

A jak vidíte udržování folkloru v budoucnu?
Na jedné straně to budou mít ti, kdo to chtějí dělat trošku lehčí. Dnešní generace si otevře internet a podívá se na informace o folklorních projevech, které už jsou tam nahromaděné. Na youtubech si může kdykoliv pustit rumuskou kapelu z Transilvánie nebo maďarskou cimbálovku z Budapešti. Navíc dnes existuje řada zpěvníků. Pokud jde čistě o informativní stránku, je to lehčí. Dřív se písničky sháněly po dědině a většinou bylo třeba se tím probrat, aby smetí spadlo důle a zostalo na tom sítě jenom to, co je místní, krásné a co má hudební parametry toho nejvyššího rámku.

A na druhou stranu?
Ti co žili dřív, to měli zase o něco lepší v tom, že všechny ty slavné lidi viděli, slyšeli nebo si s nimi mohli i zahrát. To už se dnes nestane nikomu, aby si zahrál s Kubíkem, Volavým, Kašparem a jinými osobnostmi. Je to nenahraditelná věc vidět ty lidi osobně, slyšet jak mluví, vidět jak vypadají.

Je něco, co Vám drásá duši v dnešním moderním folklorním světě?
Dnes se hodně kopíruje. Já proti tomu nic nemám, ale mám jeden zákon. Kdo chce kopírovat, musí to umět dokonale. Originál už tu dnes je, dá se analyzovat a přepsat naprosto přesně. Nejhorší ze všeho je špatná kopie. Špatný originál jsem ochoten odpustit, ale špatnou kopii ne. Taková muzika je pak žvýkačka na vyhození do koše.

Co byste vzkázal dnešním mladým lidem?
To se vždycky špatně říká. Každý ten vzkaz do mladé obce je vždycky trošku podlý. Ale vzkázal bych: „Ať děláš cokoliv v lidové hudbě, písni nebo tanci, nikdy nebuď spokojen s tím, co o tom víš. Vždycky je možnost se někam podívat a najednou zjistíš, že tu je jeden fakt a tam další. A když to dáš dohromady, zjistíš, že na tutéž píseň můžeš nahlédat trošku jinak než bez těchto informací. Já jsem se vždycky řídil takovým heslem, co ti není jasné, tak nezpracovávej.“

A máte ještě nějaké heslo, které byste rád předal dál?
Uvidím -li píseň ve sbírce, to neznamená, že jenom tak ta písnička mohla znít. Sušil řekl, že žádná píseň na povaze jediného čtení nespoléhá. Je potřeba si uvědomovat, že všechny tyto písně jsou perly dávnověkosti, není to žádný obyčejný popěvek, ale dokonalý výtvor jedince.

Rozhovor byl zhotoven pro naši školní práci v březnu 2012.  Tak předávám dál těm, kteří si váží celoživotní práce Jan Rokyty.