Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

LABUTÍ ZPĚV ROZDRTIL PRAŽSKOU LUCERNU

Sdílejte článek ...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Zhruba kolem osmé hodiny večerní, na níž byl hlášen začátek akce, jsem dorazil na místo činu. V Lucerně už bylo poměrně dost lidí. Podle rozpisu, který visel na zdech, měl Sir Richard Bishop začít hrát ve 20.30 a Michael Gira se Swans ve 21.30 – což se více méně potvrdilo. Než vše začalo, tak se Lucerna ještě poměrně solidně naplnila.

Předskokana Bishopa jsem sledoval s několika známými pouze zpovzdálí a uvažoval nad tím, co všechno mi jeho hra připomíná. Tohoto hudebníka příliš neznám, někteří z vás si ho možná spojí se skupinou Sun City Girls. Jeho diskografie je nesmírně obsáhlá, má 9 sólových alb a se zmíněnou skupinou jich natočil mnoho desítek. Tento večer vystupoval sám s akustickou kytarou a všechny skladby byly pouze instrumentální. Pokusím se tedy alespoň o krátké přirovnání k tomu, co mi jeho hudba připomínala, a poté již přejdu ke Swans.

Nejvíce jsou asi v hudbě Sira Richarda Bishopa slyšet všelijaké orientální prvky. Avšak v jedné skladbě je dokáže kombinovat s klasickou „západoevropskou“ kytarou á la Paganini a vzápětí přejde do folkového nohavicovského stylu, jako by se nic nedělo. Jindy zní jeho kompozice jako blues-rocková balada, za chvíli to zase vypadá, že by chtěl hrát Slavíky z Madridu. Zkrátka takový konglomerát všemožných vlivů. Někdy mi přechody připadaly hladké, ale většinou spíše dosti nesourodé. Naprosto však chápu, že ho takové hraní může bavit a uspokojovat – otázkou ale je, do jaké míry to uspokojovalo posluchače (nicméně jistý potlesk sklidil, tak snad na ostatní udělal větší dojem než na mne).

Nyní již však přejdu k hlavní hvězdě večera – Swans. Nechtěl bych ale pouze popisovat a informovat o tom, jak teoreticky hráli, ale, jsa ovlivněn nedávnou četbou Adorna, pokusil bych se spíše popsat mé pocity a prožitek z jejich vystoupení. Nicméně několik věcných informací jistě budu muset předložit.

Předně se musím omluvit, že nemám žádný vlastní obrazový materiál, neb jsem neměl k dispozici fotoaparát. Jako výmluvu bych mohl použít argument, že atmosféra vystoupení Swans je na fotku naprosto nepřevoditelná (alespoň na mou amatérskou fotku). A tuto absenci obrazu se pokusím kompenzovat alespoň nějakým obrazným popisem a několika přirovnáními. Nyní snad můžu přistoupit k věci samé.

Swans představili setlist složený výhradně ze samých novinek, s vyjímkou jedné starší skladby. Naštěstí se mi podařilo protlačit téměř až před pódium, takže jsem měl relativně dobrý výhled na všechny hudebníky.

Vše začalo zatím nikde nevydanou, cca dvanáctiminutovou, novinkou To Be Kind: pomalý ambientní začátek skladby působil jako ticho před bouří, k čemuž přispíval i poetický text („There are milions of, milions of stars in your eyes“). Pomalu, jak skladba ke konci gradovala, se však začal zvedat vítr, který měl záhy rozpoutat monotónní extatické a hodně hlučné peklo, kterým jsou Labutě proslaveny již ze svých „starých časů“. Tato nová píseň se mi velmi líbila a na začátek vystoupení pasovala výborně. Druhá skladba, z nejnovějšího alba The Seer, nesla jméno Avatar. Svou délkou relativně stravitelná i pro širší okruh posluchačů a snad bych řekl přijatelná i svou klasičtěji rockovou strukturou. Působila spíše jako spojovací článek před další novou skladbou, která zatím nevyšla na žádném album. Touto skladbou byl více než dvacetiminutový opus She loves us. Opět pomalý, tentokrát pochodový, nástup, tempo určovaly dvě bicí soupravy najednou. Vše opět velice pozvolna gradovalo do dlouhé katatonické polohy, po níž přišlo malé zvolnění a ztišení v podobě ambientní plochy, jako by se vše ocitlo pod vodou a zvuk doléhal někde zvenku (ale pořád velmi nahlas). Tím však nic nekončilo, naopak, byl to jen kontrast před tím, než se skladba opět rozjede do, ne sice příliš rychlého, ale jakoby nějak hlučně prázdného, závěru. Ano, prázdnota a zmar, to je to, co se mi při koncertu vybavovalo nejčastěji. Pak následovala jediná starší skladba celého vystoupení – Coward z alba Holy Money z roku 1986. Tato dřevní záležitost působila jako velice osvěžující intermezzo, dá-li se to tak říci. Skladba skutečně jaksi rytmicky „vyčnívala“ z konceptu celého koncertu. Další kus měl být vrcholem večera a vrcholem mystického hudebního utrpení (v tom nejlepším slova smyslu :-)). Půlhodinová titulní skladba z letošní novinky The Seer (aneb Věštec). Začátek skladby skutečně, zatím poměrně nevinně, evokuje nějakého šamana, který skáče kolem ohně. Všudepřítomný marihuanový odér, který se linul sálem jako kadidlo, také dodával atmosféře na rituálnosti. Věštec pozvolna začínal přicházet do transu a sděloval nám „I see it all“. Až se postupně dostal do naprosté extáze, v níž nějakou dobou pobýval v jakémsi religiózním utrpení, pak se pomalu a bolestivě začal vracet do našeho světa, až se nakonec zcela vysílen uklidnil a mystická atmosféra se pomalu začala vytrácet. Následovala opět nová nevydaná skladba Nathalie, tentokrát „pouze“ cca desetiminutová. Celkem kontinuálně navázala na The Seer, dominovala jí dost zkreslená kytara druhého kytaristy. Pomalu už jsem si začínal říkat, že by koncert mohl skončit, ale závěr ještě patřil Odpadlíkovi – The Apostate – opět více než dvacetiminutová závěrečná skladba alba The Seer a také tohoto koncertu. Strukturou opět kompozice, která zcela zapadá do stylu nových Swans – pomalejší začátek, postupná gradace, zaseknutí se v jakési velmi bolestivé extázi, zpomalení v podobě nějaké obskurní mezihry a závěr, tu pomalejší, tu vyhrocenější, až do vyčerpání všech sil.

A pak ticho. Vlastně ne, po skončení koncertu určitě nebylo ticho, v uších mi hučelo ještě celého dalšího půl dne. Což je jistě zárukou velice silného zážitku – a skutečně tomu tak bylo. Koncert skončil těsně před půlnocí, takže to byla pořádná dávka náročné hudby, kterou jsem ještě dlouho potom vstřebával. Sám sebe jsem se ptal, jaká je vlastně hudba Swans. Je to „nenáročná hudba pro náročné posluchače“, nebo „náročná hudba pro nenáročné posluchače“? Snad svým způsobem obojí a zároveň ani jedno. A asi je blbé se to snažit takhle popsat. Myslím, že mnohem lépe je možné jejich dílo popsat přirovnáním. Co mě při koncertu napadlo, byl mýtus o Sisyfovi. Skutečně, hudba Swans je jako Sisyfos, který tlačí kámen do kopce, nejprve zvolna, pomalu, ale čím je výš, tím více musí vynaložit síly, které mu ještě zbývají, všemi možnými prostředky se snaží vygradovat sám sebe k co největšímu výkonu, ale těsně před vrcholem se skutálí i s kamenem zpátky do údolí. A musí začít znovu, pokusí se na to jít trochu jinak – stejně jako Swans, kteří pomalu vygradují své písně až na dřeň svých sil, ale pak se zase vrátí na začátek a s další písní na to jdou znova, trochu jinak ale výsledek je vždy stejný – zase se octnou na začátku. V Sisyfově údělu je stejně jako v díle Swans cítit beznaděj, marnou snahu, utrpení, sem tam záblesk naděje, že se to snad podaří, ale nakonec se vše vrátí do výchozího bodu a vše se stále opakuje. A takový pocit jsem měl i z koncertu Sawns. Čímž je chválím. Byl to skutečně nevšední zážitek.