Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Autor Hudebních masakrů Jarda Konáš: Chce to hlavně soudnost!

 

Kdo je vlastně Jarda Konáš? Považuješ se spíše za hudebníka, kritika, blogera nebo dokonce za spasitele domácí hudební scény?

Jsem zkrátka kluk, který se pohybuje přes deset let v hudební scéně a rozhodl se o tom psát blog. Byť o sobě mluvím jako o blogerovi, občas mě někde představují jako kritika nebo hudebního publicistu. To je asi přesnější. Za spasitele se nepovažuju ani náhodou, na to jsem moc malý pán. Možná se mi povedlo vyvolat tady určitou diskuzi, zamyšlení u některých interpretů, ale zachránit scénu musí mnohem víc lidí na úplně jiných místech, než je jeden osamocený bloger.

 Co posloucháš momentálně za kapely?

Poslouchám toho strašně moc, těžko někoho jmenovat. Chodím hodně na koncerty. Když pracuju, poslouchám muziku, o které píšu, stejně tak hodně poslouchám věci, které mi posílají čtenáři – hudebníci, protože chtějí znát můj názor, třeba jen tak po mejlu. Občas se stane, že jdu za nějakým interpretem až do zkušebny nebo do studia, aby mi dal poslechnout, na čem právě pracuje, než to pošle do mixu, a pak se o tom zbytek odpoledne bavíme. Takže když už jsem doma v klidu a mám čas na sebe, hodně čtu (rozuměj užívám si ticho okolo) nebo si pouštím audioknihy a rozhlasové hry, nádherně to kompenzuje předchozí poslech. Pokud zapínám muziku, tak asi především žánrová internetová rádia, mám rád například jedno, které 24 hodin vysílá písně z vydavatelství Motown. Nebo si pouštím Underground 80’s na Soma FM, tam zase nonstop hrají new wave. Devo, Talking Heads, New Order a tak. To můžu poslouchat kdykoliv. Mám-li ovšem jmenovat současné umělce, které mám rád, tak u mě poslední dva tři roky vedou José Gonzáles, Ellie Goulding a Mutemath. Ty poslouchám ještě delší dobu. Zoot Woman se mi taky líbí, jejich poslední deska je zvláštní v tom, že je celá o nešťastné lásce a přitom je to neuvěřitelně pozitivní electroclash, co track, to výrazná skladba. Úplně naposledy mě doslova nadchnul singl My Number od Foals. Svěží, šťavnatá, inteligentní, chytlavá, ale nepodbízivá muzika, na kterou se dá v autě šlapat na plyn, chodit parkem se sluchátkama na uších, pařit u kámoše na bytě nebo u sebe doma pomalu rozepínat dámské návštěvě knoflíky na blůze. Všechno to tam v jedné písni je! Jen houšť takových interpretů, u nás tuplem.

Jarda Konáš

jarda2

Jarda Konáš je mladý hudebník a publicista, kterého zejména v hudebních kuloárech proslavil blog Hudební masakry sbírající především české  hudební obskurity. Studoval textařinu a literaturu, občas vystupuje v klubech a na festivalech, poslední dobou působí však především v hudebním zákulisí. Přispívá pravidelně do magazínu Čilichili a nárazově do jiných médií, pořádá hudební anketu Zlatý David a byl pozván do odborné poroty prestižních hudebních cen Apollo, Anděl a pořadů Medúza či  Limuzína stanice Óčko. 

www.hudebnimasakry.cz 

 

Jaké je poslání hudebních masakrů a s nimi spojených projektů?

Myšlenka je jednoduchá – mít na jednom místě komentovaný archiv hudby, nad kterou nějakým způsobem zůstává rozum stát. Společně se čtenáři se pak snažíme přijít na kloub myšlenkovým pochodům a autorským postupům některých muzikantů a viditelně vypíchnout takové ty klacky, které si sami interpreti hážou pod nohy.

Z toho bohužel značného množství hudebních masakrů, se kterými si se setkal, dokázal bys vytvořit nějakou definici hudebního „masakristy“?

Je to osoba, které poněkud chybí soudnost, sebereflexe, otevřená hlava, pokora vůči žánru a kolegům a často i elementární znalosti autorských i technických aspektů hudby. Nebo se naopak zuby nehty drží postupů, které je naučila paní učitelka v hudebce. Jenže pro paní učitelku byla vždycky největší odvaz Niagára a pak to tak vypadá. Spousta z nich má taky sebevědomí na rozdávání.

Tvůj web má spoustu fanoušků, ale i pár antifanoušků, dokonce i v řadách lidí z hudební branže. Vzpomeneš si na nějakou pozitivní a negativní reakci nebo dopis, který tě něčím zaujal či šokoval?

Toho už je tolik, že těžko něco vybírat. Asi každý, kdo něco dělá veřejně, bude mít své odpůrce i příznivce. Každé „lajknutí,“ každé sdílení článku je pro mě obrovským povzbuzením od dotyčného, stejně tak pozvání na koncert nebo panák na baru. Koho by to nepotěšilo? Ale že by mi chodily děkovné dopisy, ty jsou tak dva do měsíce a většinou jsou především spojeny s tipem na nějakou další muziku. Negativních názorů taky moc není, o to křiklavěji je však dotyčný podává a často na blogu rezonují i několik týdnů. Vulgární, osobní výpady, hrozby žalobou, snaha o pošpinění mojí osoby, překrucování mých slov, kýble hnoje, které na mě nebo na čtenáře uražení hudebníci a „hateři“ sypou, to všechno se čas od času opakuje jako figury na orloji. Ještě nikdo mě však k soudu nedal ani mi nepřišel otrávit kočku, takže jsem v klidu. Oni když vidí, že se snažím věcně a na konkrétních případech vyložit negativa nějaké písně, nikoliv urážet autora, tak to nechají plavat. Navíc se vždycky najde nějaký kámoš, který dotyčného poplácá po zádech se slovy: „Ser na něj, na debila!“ A to je přesně to, co mnozí „masakrózní“ interpreti v reakci na kritiku chtějí slyšet. Jestli mě něco opravdu překvapilo, tak asi dva nebo tři hudebníci, kteří si v reakci na Hudební masakry smazali veškerou svou tvorbu z netu, zrušili si profily na Bandzone, zablokovali stránky, prostě zmizeli. To je ta nejhorší možná reakce, jakou mohli zvolit. Naopak velmi oceňuju, když se interpret nadechne a řekne si: „Jen počkej, až uslyšíš mou novou skladbu.“

Komunikuješ s někým z hudebníků, kteří se objevili v masakrech?

Ano, občas si s někým vyměním pár mejlů, pobavíme se o tom, na čem právě pracuje, povím mu, co se zase nového děje okolo mě, někdo si mě dokonce přidá na Facebooku do přátel, ale to je všechno. Na pivo spolu nechodíme. A občas mě kontaktují jen z jednoho prostého důvodu – masakrózní muzikanti na sebe strašně rádi práskají navzájem.

Hodně se diskutuje i o hudební stanici Šlágr TV. Myslíš, že jde opravdu o něco, co tady chybělo? Co si myslíš o jejím relativním úspěchu a podpoře ze strany řady lidí? Například diskuze pod tvým příspěvkem o této stanici se to hemží dost radikálními názory.

Šlágr TV tady rozhodně nikomu nechyběla, ani těm bábinkám, co u toho poklimbávají v křesle před televizí. Jediné pozitivum Šlágr TV je zjistění, že je tu stále veliká poptávka po tradiční české lidovce. Její provedení ze strany interpretů zastupovaných Českou muzikou je ovšem mizerné až prachbídné. Šlágr TV není hudební stanice, v podstatě jde o nonstop teleshopping. Navíc s nulovou dramaturgií, prostě tam cpou všechno, co v České muzice vydávají. Promenují se tam škrobení samohrajkáři, ze kterých se Hašler nebo Vejvoda musí v hrobě otáčet. Majitel České muziky vypočítavě obchoduje s hudebním dnem. Správný a uznáníhodný podnikatel je sám sobě prvním zákazníkem, ručí druhým za kvalitu tím, že své zboží sám používá. V uměleckých oborech tuplem. Silně pochybuju, že pan Peterka ráno vstane a poslouchá u kafe nad novinama to, co vydává. Nebo když si bude chtít se svou ženou udělat příjemný večer, asi si k tomu nepustí Duo Yamaha, že ano.

Jak vznikl nápad na anticenu Zlatého Davida, jaký je jeho účel, a hodláš v něm pokračovat?

Prvotní nápad byl udělat souhrnné hlasování čtenářů o tom, co považují na blogu  za dosud největší masakr. V té době už jsem psal také pro Čilichili, tak jsem se zeptal šéfredaktora, jestli by byl pro udělat tomu třeba nějaký prostor na stránkách. Z toho vznikla myšlenka podat to rovnou jako anketu, hudební anti-ceny, první ročník jsme prubli spíš na zkoušku a zabíral hudební díla i pár let nazpět, ale teď už to bude na ostro a velký. Účel je jasný, odměnit ty největší a nejhorší hudební paskvily za to, že nás minulý rok strašily z éteru. Pokračovat v tom budeme, dokud nás  Petr Kotvald neumlátí čepicí.

Požádal jsem Jardu, aby z našeho hudebního rybníčku vybral počin, který ho v minulém roce nejvíce nadchnul a naopak vyděsil. Talentovaný Boris Carloff sbírá body za povedené video, náctiletá antilegenda z youtube Pat Crycheer likviduje ušní bubínky.

Jaký je tvůj názor na různé hudební soutěže? Preferuješ televizní show typu X-Faktor, nebo Coca Cola Popstar? Která ze soutěží má podle tebe snahu objevit skutečné hudebníky?

Asi bych to rozdělil na tři typy soutěží. Ty talentové jsou televizní estrády, pozlátko pro diváky. Když byla první řada Superstar, všichni finalisté až na jednu holku vydali dlouhohrající desky. Dneska? Dva tři finalisté můžou být rádi za druhý singl, zbytek jde dělat křoví do muzikálu nebo objíždí diskošky, kde zpívají na halfplayback a moderují půlnoční soutěže o flašku Myslivce. To dost vypovídá o tom, jakým směrem se tyhle soutěže posunuly. Druhou skupinou jsou soutěže kapel, to je vyloženě mor (je jich totiž tolik, že ať vyhraje kdokoliv kdekoliv, moc se o něm vědět stejně nebude) a pro spustu muzikantů jen plýtvání časem i nadějemi. Každý klub, i ta největší díra, pořádá soutěže. Ať už se tam hlásí sebelepší skupina, vždycky to vyhrajou nějací pankáči nebo skáčkaři, protože na ně přišlo do klubu nejvíc kámošů. Čest výjimkám, které samozřejmě existují. Třetí skupina jsou profesionálně vedené soutěže kapel a interpretů, jako třeba ta Coca Cola Popstar nebo Český Tučňák. V porotě sedí zajímavé osoby a o vítězi píší hudební média, nikoliv bulvár. Super, taková soutěž smysl rozhodně má. Ke skutečnému úspěchu a fanouškovské základně se ale každý interpret stejně může prohrát sám bez tajtrlíkování v soutěžích.

Hudební masakry jsou prošpikované i tvými tipy na zajímavé české umělce. Můžeš někoho jmenovat?

Z českých kapel, na které jít do klubu, určitě pražští Hentai Corporation, budějovičtí Vees, Voodooyoudo z Brna, jičínská Killerpanda, to jsou první čtyři, které mě napadly, nejraději bych vám jich vyjmenoval dvacet, třicet, od Wild Tides až třeba po Vložte kočku. Z desek stojí z poslední doby za koupi The Escapist Borise Carloffa, Baromantika Lenky Dusilové nebo třeba poslední Umakart. 

Víš i o jiných podobných projektech jako jsou Hudební masakry? Co na ně říkáš?

O ničem podobném nevím, přiznám se, že blogosféru nesleduji. Za sebe ovšem říkám, že třeba výtvarné nebo literární masakry by tady klidně někdo založit mohl, materiál určitě je.

Co bys hudebníkům vzkázal, aby se vyvarovali všech zmiňovaných neduhů a nedostali prostor na tvém webu?

Ať hodně chodí na koncerty a poslouchají, co se právě hraje. Soudnost, sebereflexe, otevřená hlava. To je základ toho, aby se na Hudebních masakrech neobjevili. Hlavně ta soudnost teda!

 

Jardovi za celou redakci děkujeme za rozhovor a čtenáře si dovolíme pozvat na udílení cen Zlatý David, které se uskuteční 13.března v pražském klubu Roxy.

 

David Bulawa

Obyčejný, snad milý student z Ostravy s multi-rozsahem zájmů. Čeká mne studium kulturně-politické geografie a biologie na Ostravské univerzitě, které bych chtěl více usměrňovat k asijským nejen lingvistickým vědám. Miluji Japonsko, v poslední době i Koreu, Taiwan, Čínu i jiné země jihovýchodní Asie. Miluji hudbu, jak západní tak východní - nalézt v mém ipodu poslední hit Nelly Furtado nebo Kobukura není tedy výjimečný jev. Miluji filmy, jsem závislý na CSFD, a taktéž bedlivě sleduji a kritizuji západní a východní kinematografii. Miluji zvířata - a to většinou ne ta moc oblíbená. Proto mi vadí, když někdo nazve delfíny rybami nebo napíše ve slově medúza kroužkované u. Díky příležitosti přispívat na LaCultuře vás budu chtít seznámit s u nás neoprávněně opomíjenými kulturními střípky daleké Asie.

More Posts