Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Špetka nedělní poezie

Sdílejte článek ...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Osamělí

 

Chtěl bych být sochařem,
který se více nezrodí,
stébla trávy pak vztyčil
a sousoší nazval Osamělí.

Dotek? Nedotek?
Snad kdesi hluboko.
A vůbec! Kdo ví…

Chtěl bych být na kopcích,
kde je vítr a slunce,
kde tráva roste v trsech.

 

Jedné…

Ty závoji druhých úst
k tobě růst a v tobě růst
kolibřích křídel mírný spoji
se všemi smíry všemi boji
růže z pouhých lístků čtyř
obě mé půle těla smiř
Věz prameni živý v úzku širý
se svými víry jak bez víry
když padne noc ach padne
bez víry mé ruce prázdné
že měly vůni pak byly vůní
jsou mlády choré nejsou u ní.

 

Nevýchovná

Bylo to někdy s koncem kávy,
kdy probudil mě nejsvižnější klapot
podpatků zlodějky.
Tak rychle seběhla schody,
jak dáma byla oblečena
a šaty také kradla.
Dostali ji u dveří.
Nevím už, zda měla hnědé či černé vlasy,
ale když ji vedli nahoru
s rukou za zády zkroucenou,
šla vzpřímeně jak dávno mrtvé ženy.
A nebylo třeba vidět její drzé oči.
Taková proradná mrcha…
Do té bych se zamiloval.
Snad se vrátí
a znovu bude krást.