Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Největší borci v Ostravě? Janáčkova filharmonie!

Sdílejte článek ...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Byl chladný večer a ostravský vítr nezdvořile rozcuchával společenské účesy přítomných. Přízemní mrazík se zlehka kradl kolem podpatků lodiček i mokasínů, ale nás mrazilo spíše nedočkavostí. Byl pátek 5. dubna 2013 a my se prodíraly davem před domem kultury. Zařadily jsme se do fronty na šatnu, kde šestice šatnářů zkušeným obratem ruky proměňovala pětikoruny za žetony a míhala se mezi stojany. Ten večer bylo opravdu plno. Ostravský dům kultury totiž nabízel svým návštěvníkům perly divadelní i hudební scény. Zatímco přízemí obsadili milovníci Járy Cimrmana, my se vydaly vzhůru po schodišti potaženém červeným kobercem. Stoupaly jsme kolem majestátních stěn lemovaných květinami a doplněných vysokými zrcadly do prvního patra, kde se naopak shromáždili přívrženci hudby. Všichni jsme ale měli v očích stejný díl nadšeného očekávání příjemného večera.

Ještě před zazněním prvního zvonu jsme usedly do pohodlných sedadel na balkóně a prohlížely si sál. V jeho čele se nacházelo rozlehlé pódium, do posledního kousku zaplněné instrumenty a židlemi pro hudebníky v saténově černé. Tu a tam se ozvalo rozmarné zabrumlání cella nebo rozpustilý hlásek harfy, jak hudebníci dolaďovali své nástroje. S úderem sedmé se ozval poslední gong a v sále se pomalu setmělo. Na jevišti se za nadšeného potlesku objevil dirigent Petr Šumník, který se již tradičně ocitl také v roli moderátora celého večera.

Po mírně úkloně se hbitě otočil ke svému orchestru a sál naplnila slavnostní fanfára Hvězdných válek, která nás svou impozantností doslova přibyla do sedadel. Po ní následoval krátký moderátorský úvod slavnostního večera a publiku byly představeny ukázky z filmů, které budou následovat. Období českého předválečného filmu má své místo v srdci každého fanouška filmové klasiky – stačí zmínit takové osobnosti jako Vlasta Burian, Oldřich Nový nebo Adina Mandlová. Právě jejich tváře se objevovaly na obrazovce nad pódiem, zatímco zaznívala hudba Jiřího Srnky (Minulost Jany Košínové) nebo Slámovy Slunečnice (šlágru z filmu Hotel Modrá hvězda) a nezaměnitelná melodie písně Jen pro ten dnešní den, která se dočkala mnohých adaptací. Celé téma zakončil přehled z dílny Járy Beneše, který dlouhodobě spolupracoval s králem českých komiků Vlastou Burianem. A tak tváře posluchačů pocukávaly nad vzpomínkami na Hadimršku, Přednostu stanice nebo C. a k. polního maršálka.

Následoval bouřlivý potlesk a po něm krátký monolog Petra Šumníka. Ten nás přenesl do období zlatavých snů, nekončící touhy, zakouřených lokálů a koltů proklatě nízko. Ano, byl to western. Klasikou nad klasiky je patrně Poklad na Stříbrném jezeře, jehož soundtrack se od uvedení filmu držel celé čtyři měsíce na prvních příčkách německé hitparády. Sláva Martinu Böttcherovi a jeho lásce k dílu Karla Maye. Následovala ukázka díla italského mistra Ennia Morriconeho k filmu Tenkrát na západě, podtržené dojemným saxofónovým sólem.

Po nenápadném osušení slz se publikum ponořilo dál do hlubin Nového světa, až do malé vesničky, kterou před nájezdy chtivého padoucha brání Sedm statečných. Autorem hudby není nikdo jiný než Elmer Bernstein, jehož jméno najdeme i na Hollywoodském chodníku slávy. Dalším skokem o třicet let jsme se dostali k filmu, který se vryl do dějin kinematografie nejen díky tomu, že hlavního představitele ztvárnil Kevin Costner. Hudbu pro Tanec s vlky složil John Barry, jehož jméno jste mohli zahlédnout také mezi titulky bondovek nebo filmu Vzpomínky na Afriku. A u hrdinů jsme vlastně  zůstali, ačkoli jsme se přesunuli v prostoru i čase do filmové velmoci jménem Francie. „Lefevre je typickým představitelem skladatelů filmové hudby – jeho jméno nezná téměř nikdo, ale jeho hudbu poznají všichni už po několika prvních tónech,“ uvedl ve svém průvodním okénku Petr Šumník. Pak už se na obrazovce nad pódiem objevil nezaměnitelný Luis de Funés v příhodách francouzského četníka i v roli detektiva pátrajícího po nepolapitelném Fantamosovi (k němuž hudbu složil Michel Magne).

Po krátké občerstvovací a protahovací přestávce se publikum ocitlo v zasněžených pláních Letopisů Narnie a po boku Harrryho Pottera v temných stínech bradavického hradu. Jako většina velkofilmů i ony byly opřeny o slavné autory hudby. Harry Gregson-Williams se kromě Narnie podílel také na hudbě pro Shreka a za svou práci byl nominován na Zlatý glóbus. Autorem hudby pro pátý díl Harryho Pottera se stal Nicholas Hooper, který nahradil Johna Williamse. Jeho hudba ale následovala vzápětí spolu s vybranými snímky z příběhů Indiana Johnse. A u cestování jsme zůstali. Dopřáli jsme si dramatickou plavbu na Titanicu, který obdržel dva Oscary. Jak by ne, když u jeho zrodu stálo duo Cameron&Horner, kteří stvořili taky Vetřelce nebo Avatara. Poté nás čekala krátká zastávka na jezuitské Misii Ennio Morricone, který vytvořil hudbu pro více než 500 filmů a zasloužil si tak ocenění za celoživotní dílo. Závěrem večera se pak již tradičně stala plavba na Černé perle s Piráty z Karibiku.

Po jejich posledním tónu propukly bouřlivé ovace. Lidé stáli, tleskali jako o život a provolávali „Bravo!“, nadšeně výskali a skandovali. Než jsem navštívila koncert Janáčkovy Filharmonie, byla jsem skálopevně přesvědčena, že tyhle aplausy se odehrávají jen ve filmových scénách. Nebo tedy částečně na koncertech moderní hudby, že… ale u klasiky? Spokojeností nad tímto milým překvapením se mi na tváři rozlil pobavený úsměv. Čtyřminutový aplaus oceňoval tu nekonečnou vytrvalost a lásku k hudbě, která se skrývala za naším více než dvouhodinovým požitkem. Potěšeni byli zajisté i členové filharmonie, kteří neodolali a přidali ještě kousek oné poslední ukázky z mysli Klause Badelta. Diváci odcházeli maximálně spokojení a zaujatě mezi sebou sdíleli prožitky uplynulého večera. I my jsme odcházely výborně naladěné, plné zážitků a vzpomínek, které nám ony filmy kdysi přinesly, a do kterých nás dnešní večer ponořil s impozantní majestátností. Důkazem toho je i věta mojí kamarádky, když jsme se po namrzlém chodníku vydaly na tramvaj: „Ty Reni, taky máš chuť si všechny ty filmy zase pustit?“ Měla jsem. A pořád ji mám. Na vystoupení Janáčkovy filharmonie Ostrava se totiž jen tak nezapomíná. Jestli jste zvědaví, vyzkoušejte si to na vlastní kůži i vy. Stačí si vybrat, který koncert je vám nejbližší. Přehled najdete na oficiálních stránkách filharmonie: www.jfo.cz. Příjemný zážitek.

Renata Dorňáková

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.

More Posts