Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Připravte si hroší kůži – do kostí se nám dere Holomráz. Ano, už zase.

Sdílejte článek ...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Netradičně tentokrát začneme představením autora, neboť kdo nezná styl Štěpána Kopřivy, neví, do čeho se pouští. Ačkoli chápu, že přívrženci české fantasy mohou nad takovou neznalostí jen bolestně zaskučet. Štěpán Kopřiva je totiž obecně talentovaným tvůrcem, políbeným záludnými múzami, a svým osobitým stylem proniká do nejrůznějších mediálních branží, ať už mluvíme o filmové publicistice, scenáristice (např. Místo nahoře – Choking Hazard), režisérství, tvorbě komiksových libret nebo spisovatelství vůbec. Je též spoluzakladatelem české literární skupiny s názvem Sdružení Rigor Mortis ČR, ve které se podílel na tvorbě fantasy povídek. Jak důležitou osobou je pro český knižní trh patrně pochopíte, když zmíním jméno českého komiksového vydavatelství CREW, které založil spolu se svým přítelem a taktéž literárním mágem Jiřím Pavlovským.

Kopřivova knižní tvorba se pohybuje na hranici sci-fi a fantasy. V jeho bibliografii nalezneme sérii Mark Stone – Kapitán Služby pro dohled nad primitivními planetami, několik pozoruhodných povídek (např za Dutý plamen získal v r. 1996 Cenu Karla Čapka) a čtyři samostatné knihy: Asfalt, Choking Hazard, Zabíjení a samozřejmě Holomráze, který se mimochodem údajně zrodil jako povídka. Pak se ale vyvinul ve více než dvousetstránkový román a traduje se, že na základě názorů betatesterů zmírnil autor depresivní konec knihy, ve které si původně hrdina pořídí manželku a dítě, aby vzápětí všichni umřeli.

Jak již patrně tušíte, nejde o žádný poetický románek nebo humoristickou fantasy, kde nemotorní mágové mají z pekla štěstí. Kdepak. Holomráz, alias Wolrich – absolvent kouzelnické univerzity Hexagonu, se světu jeví jako nejmocnější a také nejstrašlivější kouzelník světa. Během představení nechává lidi mizet lusknutím prstů, chrlí oheň, levituje ve vzduchu… a když se zrovna někde nenachází on sám, vypráví se tam legendy o jeho velkolepých děsivých činech.  Aby taky ne, když si na tom dává pěkně záležet. Wolrich je totiž ve skutečnosti pořádně vypečený podvodník a zloděj nejlepší kvalifikace a mazanosti. Po charakteru chrabrého hrdiny nebo odhodlaného mága u něj ve skutečnosti není ani stopy. Za to jeho srdce překypuje láskou k penězům, touhou po slávě a pohodlném životě. Jeho ústa vám dokáží pohotově nasadit do hlavy tu nejostyšnější lež coby nezvratný fakt a jeho ruce jsou ještě rychlejší než jeho vychytralé myšlenky.

„Když ji používáš tak dlouho jako já, přejde ti do krve, vroste do tebe. Stane se součástí tebe samého. Začne ti poskytovat jistotu a klid, je to něco, o co se můžeš opřít, co tě přesahuje a naplňuje, zatmelí díry a zahladí nerovnosti tvé osobnosti.“ Postřehnu, jak se Blaigheyrovy oči zaostří: nějak vycítí, že jen tak neplácám, ale mluvím pravdu. I když samozřejmě neví, že nemám na mysli magii.
Protože ve skutečnosti mluvím o lhaní. Koneckonců je to taky magie. Svým způsobem.

Wolrich je zkrátka padouch, jak má být. Jenže… „Jenže i lhář, zloděj a podvodník se občas ocitne v situaci, která hrdinstvím nepříjemně zavání. Wolrichův svět je nebezpečné místo nabité zákeřnými barony, nemilosrdnými vládci podsvětí, sebezohavenými členy náboženských kultů, výkonnými katy, otravnými dětmi, kanibalistickými liliputány, podezřele přátelskými pedofily, zuřivě plenícími armádami a skutečnými kouzelníky, co vypadají jako somráci. V takovém světě se často stane, že i cynický hochštapler jako Wolrich má příležitost někoho zachránit. Někdy jednoho člověka – a někdy dokonce celou říši. A nejhorší je, že kolikrát z toho ani nekoukají žádné prachy,“ uvádí Jiří Pavlovský v textu, který knihu představuje čtenářům Crew.

Letošní lednový severák totiž do českých knihkupectví přivál dotisk Holomráze, který poprvé vyšel před třemi lety. Malá brožovaná kniha, která se vám snadno vleze i do větší kapsy, se totiž dočkala slušného ohlasu. Jak by taky ne, nabízí totiž všechny osvědčené favority – žánr fantasy (oblíbený už sám o sobě) je tady doplněn o slušnou dávku detektivního napětí a tak trochu thrilleru. Vzduchem létají kromě sprostých a sprostějších slov taky ostré či tupé předměty a následně nejrůznější části lidského těla efektivně dekorované proudem krve.

„Zvednu ruce stejně jako Sayther. A pochopitelně z nich nevyšlehne nic. Taky nemůže: nejsem přece skutečný kouzelník. Takže na Saythera prostě jen ukážu. A fialové plameny, které se na mě valí, se kolem mě ohnou, zakřiví a obtočí uctivým obloukem. Rozevlají mi plášť. A vystřelí zpátky na Saythera. Jako fialové tornádo. Kouzelník vyvalí oči. Brada mu poklesne. Už nevypadá líp než na obálkách dobrodružných spisů. Vypadá jako ilustrace k lékařské zprávě o duševně opožděných jedincích. „Co-“ zablekotá. V jeho prospěch musím říct, že mu to dojde velice rychle. Vyhrne si rukáv. „To – on – vyměnil náramky! Když jsme si podávali ruce!“

Pochopitelně.

Saytheruv směrový náramek na mém zápěstí svítí a praská.

„Zase podvod!“ zařve Handvorend a to je to poslední, co kdo řekne. Protože ukážu na Saytherovo břicho. Pukne. Vyhřezne. A střeva vyskotačí ven. Tančí ve vzduchu, víří a fialově jiskří.“

 

A to bez ohledu na to, ve které ze tří částí knihy (nebo chcete-li, ve které ze tří částí Wolrichova života) se právě nachází čtenář s nosem zabořeným mezi řádky. Tyto tři kapitoly, respektive novely s názvy Idol, Bedna a Holomráz, zachycují „čarodějovo“ dětství v pasťáku, jeho nejslavnější chvíle dospělosti a také jeho vychytané stáří úctyhodného kmeta. Třešničkou na dortu pro všechny přívržence se pak stává bonus tří, nikterak nesouvisejících, povídek, které však nejsou nijak ošizeny o nápaditost nebo smysl pro drama.

Závěrem recenzí obvykle bývá vlastní názor na zpracování příběhu a jeho graficky podařené zaobalení. Abych pravdu řekla, na něco takového si právě netroufám. Jsem na to moc měkká, protože knihy, které čtu obvykle, jsou poněkud… méně drsné. Přesto jsem ji přelouskala celou, ačkoli jsem se kolikrát budila ze spaní zmatená. Nutno říct, že když jsem nad některými scénami kriticky zvedala obočí, v údivu nad cynismem a sarkasmem vlastnímu Kopřivovu stylu, nad jinými pasážemi mi pobaveně cukaly koutky a svítila očička. Nakonec jsem si i já toho spratka Wolricha tak nějak oblíbila.

A tak pro jistotu sáhnu do recenze Martina Stručovského, který to zkrátka trefně vystihl už před těmi třemi lety. „Texty disponují velkou dávkou sarkasmu, pochmurnosti, naturalismu a hodně dobrou atmosférou. Prostě žádná akční vypalovačka, jako byl Asfalt nebo Zabíjení. Tohle je příběh jak vystřižený ze života. Akční sekvence si tentokrát dávají na čas, ale když už na ně dojde, tak stojí za to. Jako například, když čarodějové bojují s obyčejnými vojáky a rozmetají je na srač… cucky. (…) Na závěr nezbývá dodat nic jiného, než že Štěpán Kopřiva je zpět v literárním ringu a má opět zatraceně dobrou formu, kterou by mu mohl závidět i Rocky Balboa. Konec. Tečka.

Kniha:                    Štěpán Kopřiva: Holomráz

Obálka:                 David Hanzl

Doslov:                 Jiří Pavlovský

Vydalo:                CREW 2013

Vydání:                 1. dotisk

Počet stran:        288

Dop. cena:           219,- Kč

Renata Dorňáková

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.

More Posts