Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Franz K. v divadle A.

Návštěvy divadla celkově, zvláště pak činohry, mi úspěšně znechutila představení, na něž jsme byli nuceni chodit se třídou na základní škole – každý rok minimálně jedna blbost. Malé děti shledávají úskalí především v tom, že musí vydržet sedět nehnutě bez kecání až do konce představení, jenže i kdybychom mohli každé tři minuty střídat sedadlo, anebo kdyby nám bylo dovoleno zavést hromadnou diskuzi, nic by na tom neměnilo to, že úroveň daných her byla velmi nízká.

Já osobně nejsem zastáncem biflování se divadelního scénáře nazpaměť (i když to jde třeba snadno) a pak stále dokola odehrávat děj, který stejně nikdy nemůže být stoprocentní z nedostatku věrohodných kulis a neustálé přítomnosti v interiéru, tedy na pódiu. Film jako takový jsem si prostě oblíbil víc, jelikož ten je narozdíl od divadla věčný.

Sám jsem tomu ještě dlouho nemohl uvěřit, ale hra s názvem Donaha! (Hole Dupy), kterou uvádí Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě a na níž jsem se zašel loni z důvodu příznivé kritiky ostatních podívat, mi zcela aktualizovala názor. Smál jsem se a bavil po celou dobu a ani jsem nevnímal vedro v sále, jak jsem byl zaujat. Proto jsem neváhal a dal divadlu druhou šanci.

V ostravském divadle Aréna je do repertoáru zařazen zdramatizovaný román Proces od Franze Kafky. Kniha mne velice zaujala, shlédl jsem následně i filmovou podobu… co takhle zkusit, jaké to bude v divadle?

Z doslechu vím, že komorní scéna Aréna je maličké alternativní divadlo s prvky avantgardismu ve svých vystoupeních. Proces ale odehráli až na malé výjimky úplně shodně s původní předlohou. Ono by ani nešlo změnit byť jen kousek děje, Kafka je sám o sobě nepřekonatelný.

Zajímavé a originální je už to, že spolu s lístkem jsme si nezakoupili určité místo k sezení – to si každý z nás vybral až na místě. My, konkrétně já s mamkou, testovali sedadla v první řadě na kraji sálu. Trochu jsem měl obavy, že na nás budou herci plivat, nechtěně šahat, nebo že nás vyzvou do děje, protože jsme po ruce. Nestalo se tak, ale hrozilo to, jelikož nohami jsme v podstatě stáli (vsedě, jestli rozumíte) na pódiu a hodněkrát jsem radši pro jistotu nohy ani nenatahoval, nýbrž je nechal skrčené, aby herci náhodou nezakopli. Někdy však byla naše pozice nevýhodná, jakmile jsme byli nuceni za dějem otáčet hlavu. Hrálo se totiž pochopitelně více do éteru pro většinu diváků, nelze přeci po hercích chtít, aby se natáčeli úplně na všechny. Ještě bych rád dodal, že mně konkrétně v jedné scéně bránila ve výhledu vysoká postel (jedna z dominujících kulis), jenže já si nestěžuji, je to výborný poznatek.

Popisování celého děje hry by se míjelo účinkem, nikdo nedokáže shrnout do pár vět to, čím se musíte pro dokonalý účinek pročíst, respektive prodívat.

Román sice zůstal autorem nedokončen, avšak důležité je, že původní příběh je uzavřen a herci tak nemají volný prostor si z něj udělat, co chtějí. Vše do sebe krásně zapadá a absurdita celé situace z toho vyniká na výbornou.

Bezmoc Josefa K. – hlavního hrdiny – při jeho zatčení na svobodě trvající po celý rok je pěkně znázorněna. Od počáteční snahy dělat něco se svým případem postupně přechází do rezignace a naprostého smíření s nevyhnutelností svého osudu.

Chronickým nekuřákům tuto hru nedoporučuji, poněvadž několikrát během představení si hlavní protagonisté zapálí pravou nefalšovanou cigaretu a v klidu vykuřují na celý sál. Zvykl jsem si, ale já jako nekuřák jsem se štiplavému dusícímu zápachu neubránil.

V jednoduchosti je krása. Scéna rozdělená na dvě polovičky, kde celou dobu stály dvě postele, jež byly chytře využity na všechny dějové úseky, mi to znovu potvrdila. Neotřelý začátek, kdy hlavní postava leží na jedné z postelí a jakože spí, zatímco dovnitř vchází diváci, je vyloženě suprový!

Pokud máte rádi změnu, nebo ještě lépe, pokud nesnášíte stereotyp a jste příznivci díla Franze Kafky, neváhejte a přijďte se podívat.

Jiří Sobota

Jiří Sobota

Pocházím z Havířova. Vystudoval jsem zde obchodní akademii, poté jsem vystudoval Vyšší odbornou školu sociální v Ostravě a nyní studuji na Ostravské univerzitě, fakultě sociálních studií, obor sociální práce. Už odmalička mě baví psát si různé články, povídky, postřehy, komiksy ba i celé své časopisy. Většinu jsem si však nechával pro sebe a nikomu nic pořádně neukazoval. Díky inzerátu z LaCultury, který jsem objevil čistě náhodou, získávám jedinečnou možnost podělit se se svými článečky i s ostatními a jsem za to nesmírně rád. Svůj časopis si však do šuplíku píši dodnes (i když několik posledních vydání jsem už poslal pár svým známým) a velmi mě to naplňuje. A někdy mě přepadne chuť napsat si i nějaký písničkový text. Mezi mé další velké záliby patří poslech a rozbor hudby (mám rád skupinu Scooter) a také skládání hudby (můj hudební projekt ZoneX). Dále sbírání hudebních CD, chození na nejrůznější procházky a pokec s přáteli. Nedávno mě chytlo také příležitostné focení. Čas od času neodmítnu ani nějaký film, knihu, případně divadelní představení. Považuji se za aktivního člověka, který nemá rád rutinu a stereotyp a co s oblibou poznává nové věci i přesto, že navenek působím spíše jako člověk klidnější povahy.

More Posts - Website

Follow Me:
YouTube