Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Tomáš Fiurášek: Labyrint Světa a Ráj Srdce

Už neklepej prosím na dveře mé, otče,
opusť prošlapanou cestu k domovu,
tvůj život už nikdy nebude mým dotčen.
netoužím po té ošklivé bolesti znovu.

Nevzpomínej na ruku, jež tohle psala,
na můj milostný dopis nikomu určený,
nevzpomínej na ruku, která textu život dala,
na osamocený život téměř promarněný.

Tolik prochozených bot jen pro uvědomění,
že to, co hledám, mám neustále před sebou.
dlouhé cesty hledání ztraceného snění,
krvavé paty a nohy, které mě teď zebou.

Tolik prochozených bot, abych v sobě spatřil,
vlka osamělosti, jenž ve mě tiše dřímá,
tolik cest, abych věděl, komu jsem patřil,
naděje pro lidský život je ve mne stále živá.

Oči, které naději mému vlčímu srdci daly,
oči, které jsou mým ztraceným Edenem,
v tvrdých peřejích života naději mi dávají,
zploditelé dobra pro oči velkým břemenem.

S úsměvem, díky kterému vychází mé slunce,
mlčím a pláču pro to, co se bojím ztratit.
Takový strach mám, dýchám lehounce,
neboť za své chyby nechci a nemůžu platit.

Srdce mé vždy zůstane v rukou vyvolených,
v útrobách osamoceného vlčího srdce,
důvěru vloženou do ještě nenarozených
já stále chutnám chuť osudu trpce.

Další kráska milovaná netvorem,
pomalu uvadající svíce noci,
úsvit radosti za novým obzorem,
radost přicházejíc ke své moci.

Bez nesmrtelnosti je básník ve mne umlčen,
a život bijící v mé hrudi, tíhou světa rozdrcen.