Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Malý princ – Kniha, která nejvíce ovlivnila můj život

Sdílejte článek ...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Autorka:  Lenka Šimková

Vyznání knize, která nejvíce ovlivnila můj život, jsem ale vůbec nechtěla začínat takto. Jenže právě to je na Malém princi tak zvláštní. Nic není předem jasné. Kdykoli se do příběhu začtu, protože mám nějaké vnitřní nutkání, objevím opět něco nového, nutícího k zamyšlení, k poznamenání si další citace z knížky, která mě provází již několik let. Malý princ není ani tak pohádkou pro děti, jak mnozí dospělí vědí. Přesto možná někteří zaváhají, zda se do stránek začíst. I já jsem zpočátku byla na rozpacích, protože jsem svůj život vedla přísně realisticky. Nějaký slon, kterého spolkl had? No, prosím vás, také bych v uvedené kresbě viděla klobouk.

Nemyslím, že by bylo potřeba podrobně představovat příběh, který za první kapitolou pokračuje, ale přeci jen stručně pro ty, kteří se ještě neodhodlali. Vypravěč – samotný autor – uvízne se svým letadlem v poušti, kde se mu zjeví Malý princ. Ten žije na planetce, která je velmi malinká, a tak se vydává poznat vesmír. Při svém putování naráží na různé planety, kde žije vždy jen jeden člověk (král, domýšlivec, pijan a další), a nakonec doputuje také na Zemi. Potkává zde několik lidí, jejichž konání většinou nechápe, a také lišku, kterou si ochočí. Ale hlavně se setkává s naším letcem. Než hrdina své letadlo opraví, vypráví mu Malý princ o vlastní planetě, kde se stará o růži, vyhaslé sopky, a chrání ji před kořeny baobabů. Přátelé se však musejí jednou rozloučit… Pro někoho možná konec příběhu, pro jiného začátek. Protože tehdy pochopíte mnoho věcí.

Že za to, co k sobě připoutáme, jsme zodpovědní. Že svět slz je příliš záhadný. Že všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje… A další. Pochopíte ale jen tehdy, když budete chtít, když bude ochotni alespoň na chvíli vystoupit ze světa, který nás obklopuje, protože ten Malým princům příliš nepřeje. Já jsem to zkusila a nelituji. Od té doby se dívám kolem sebe přeci jen trochu jinak. Poradila mi to liška, kamarádka Malého prince: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Neříkám, že se mi to daří vždy, a že je to také vždy možné, ale za zkoušku to rozhodně stojí. To potom máte chuť protivné prodavačce či nevrlé obsluze v restauraci říci: „Nakresli mi beránka.“ Možná to jednou opravdu vyzkouším. Třeba budou Malého prince znát, také jednou byli dětmi, jen už možná zapomněli. A když ne, nevadí, potkám ho zase já, díky knížce znovu a znovu, po tolikáté, že už to ani nespočítám…