Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Svět, který přijde po Vůdci a národním socialismu, už nestojí za život

Sdílejte článek ...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Proč se neustále zabývat průběhem a výsledky druhé světové války? Jednoduše pro to, že interpretace těchto událostí se stále živě dotýká dneška. Nicméně, na pořadu dne je něco jiného, a to pokusit se odpovědět na otázku, jak a proč mohl hitlerovský režim – již notně oslabený − navzdory blížící se zkáze existovat. Detailněji řečeno proč německé obyvatelstvo Hitlera stále poslouchalo, i když si uvědomovalo, že jeho rozkazy jsou zcela scestné a naprosto šílené? Co pohánělo vojáky Wehrmachtu k tomu, aby dál bojovali, ačkoli bylo jasné, že válka je prohraná? Do jaké míry se na sebezničujícím kurzu podílel fanatismus a strach Němců? Hlavním cílem autora se stává důkladné analyzování a snažení se pochopit mocenskou strukturu nacistického Německa i smýšlení jeho obyvatel (psychologický aspekt) v rozmezí let 1944–1945, v době, kdy si svou sebedestruktivní zuřivostí dokázalo Německo přivodit něco, co bezmála hraničilo s naprostou zkázou.

Udržet neudržitelné. V době, kdy západní mocnosti vstoupily do války s Německem, měla třetí říše jen dvě možnosti – buď vítězství, nebo naprosté zničení (Hitler byl přesvědčen, že pokud je válka ztracena, pak je ztracen i německý národ. Jiný osud mu nenáleží, protože národ prokázal, že je slabý. Jediní lidé, kteří přežijí válku, jsou méněcenní, protože nejlepší padnou v boji.). V takovém případě se jevilo správnější vše zničit do základů. Nepříteli měly padnout do ruky jen trosky, proto Hitler vydal svůj „Neronův rozkaz“ zničit železnice, mosty, elektrárny, vodárny apod. Ruku v ruce s tím šlo i vyhlášení totální války (1943, zrealizované o rok později), které znamenalo válku očištěnou od jakýchkoliv zábran: stavba opevnění civilním obyvatelstvem ve věku od patnácti do pětašedesáti let, nástup žen do továren, obrana Berlína Hitlerjugend (dětmi), vznik Volkssturmu (lidová domobrana tvořená civilními osobami mužského pohlaví od šestnácti do šedesáti let; měla pomoci zastavit útok spojeneckých vojsk, i když byla vybavena jen lehkými zbraněmi), otrocké práce totálně nasazených z okupovaných zemí nebo ještě větší úsilí o vyhlazení Židů a jiných „nepřátel“.

„Finální masakr se odehrál následujícího dne večer. Strážní odvedli Židovky na pobřeží, které od města dělil malý lesík, a v záři světlic je pod údery pažeb nahnali do zamrzlého moře, kde je nakonec zkosili kulometnými dávkami. V dalších dnech moře jen vyplavovalo mrtvoly na břeh. (…) Z původně sedmi tisíc vězeňkyň přežilo pouhých dvě stě. (…) Přeživší z pochodů smrti líčili s patřičnou sklíčeností, leč bez údivu, četné případy, kdy je přihlížející obyvatelstvo častovalo urážkami a posměšky, plivalo na ně a házelo kameny či jim ostentativně odmítalo dát jídlo a pití. Při jiných příležitostech místní Němci – jako například v Celle – z vlastní vůle pomáhali strážným uprchlé vězně nejen chytit, ale podle všeho také zavraždit.“ str. 235–407

Po pokusu nacistického Německa zvrátit průběh války prostřednictvím ofenzívy v Ardenách od prosince 1944 až do ledna 1945, si německý národ uvědomil, že konec války znamenající naprostou porážku a okupaci se nevyhnutelně blíží. Toto znepokojující zjištění vneslo nejen mezi civilisty, ale i mezi obyčejné vojáky rozvrat. Režim na něj odpověděl patřičným způsobem: represe, perzekuce, „létající stanné soudy, které neznaly nad dezertéry, ulejváky, defétisty a různými odloučenci od jednotek jiný rozsudek než trest smrti. Jenže zběsilý teror nešetřil ani civilisty. I pro ně do posledních minut platilo, že každé vystoupení z řady (byť z čirého strachu nebo zoufalství), mohlo být oplaceno hrdelním trestem. Již dříve Hitlerův oblíbenec, župní vedoucí Východního Pruska, Erich Koch vydal 13. července 1944 ve své župě výnos, který nařizoval mužské populaci určitého věku v daných okresech ihned nastoupit ke stavbě opevnění. Kdo by se nařízení vzpíral, hrozil by mu vojenský tribunál. Podniky a obchody měly být zavřeny a jejich majitelé, ředitelé, zaměstnanci rovnou posláni k lopatě.

V celé knize jde cítit všudypřítomný strach a odpor Němců k Rudé armádě alias „k asiatským hordám“. A není se čemu divit. Při osvobozování sovětského území byli Rusové svědky nepředstavitelných válečných jatek, o kterých se jim zdálo ještě řadu nocí. Sovětský svaz utrpěl obrovské ztráty – jak územní, tak na životech vojáků a civilistů (taktika spálené země, znásilňování žen, mučení, zvěrstva páchané Einsatzgruppen). To se musí potrestat, Němcům tyto masakry nemohly jen tak projít! A to se také stalo. Rudá armáda se svou krutostí i válečnými zločiny (vy)rovnala armádě německé (mířené proti civilnímu obyvatelstvu). Nemmersdorf – symbol prvních zvěrstev, páchaných Rudou armádou na dobytých území. Tato nevelká obec ve Východním Prusku byla svědkem průchodu dlouho živené nenávisti k nepříteli. Obec byla vypleněna, ženy znásilněny, 26 osob (převážně starších žen a mužů včetně několika dětí) zavražděno.

„Vůdce očekává, že se župní vedoucí chopí svého úkolu s nezbytnou tvrdostí a důsledností a prostřednictvím rozsudků smrti, vynesenými stannými soudy, bezohledně zamezí jakýmkoli známkám rozkladu, zbabělosti a poraženectví. Každý, kdo není připraven bojovat za svou vlast a naopak jí v nejtěžší hodině vráží dýku do zad, si nezaslouží žít a musí být předán katovi.“ Z Bormannovy doplňující směrnice k výnosu o ustanovení stanných soudů z 15. února 1945, str. 260.  

Souhrnně řečeno: text je nabitý fakty, každou kapitolu musí čtenář pozorně číst, studovat. Navíc je kniha protkána citacemi z dobových úředních dokumentů, deníkových zápisů nebo soukromých dopisů. Vše doplňují působivé fotografie spolu s devíti mapkami. Neuvěřitelných 101 stran sčítá poznámkový aparát. Ze soupisu použité literatury je zřejmé, že Ian Kershaw je právem nazýván expertem na éru nacistického Německa. Odvedl obrovský kus práce. Díky němu můžeme lépe pochopit, proč se postoje a uvažování vládnoucí elity zcela přizpůsobily charakteru charismatického vládce a spoluurčily strukturální prvky systému, který znemožnil zpochybnění Hitlerovy autority.

„Konec. Německo 1944–45“ lze doporučit širokému publiku. Odměna pro čtenáře, který vydrží pročíst přes 600 stránek, bude hluboká sonda do temného podsvětí posledních deseti měsíců válčící Evropy.

Autor: Ian Kershaw

Název knihy: Konec. Německo 1944−45

Nakladatelství: JOTA

Rok vydání: 2013

Počet stran: 616 + 16

Běžná cena: 548 Kč