Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Tři temné noci na festivalu v Transylvánii

Sdílejte článek ...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Město Alba Iulia leží na úpatí transylvánských hor a od nás (ze severní Moravy) je vzdáleno zhruba 800 kilometrů. Areál, v němž se festival odehrává, je staré opevnění antického původu, které ovšem prošlo v různých obdobích dějin úpravami podle slohů, které zrovna byly v módě. Já jsem nejvíce vypozoroval zásahy barokní. To ovšem nebylo vidět v úseku, v němž se odehrával festival, neboť celá pevnost je nesmírně obrovská, s několika náměstími, kostely atd., a pro festival samotný byl vymezen pouhý zlomek opevnění. Nicméně to, že se festival odehrává v takovýchto historických místech, ještě není ničím tak nevídaným, neboť to můžeme znát i z našich končin (mj. český festival Brutal Assault v Josefovské pevnosti v Jaroměři apod.).

Pojďme se podívat na festival samotný. Pokud jsem řekl, že stačil jen zlomek prostoru pevnosti, tak si představte opravdu pouze pár stovek metrů čtverečních. Na tomto festivalu jsme byli poprvé a věděli jsme, že to bude menší akce. Ale to, čeho jsme se zúčastnili, nás opravdu překvapilo. Jisté náznaky jsem tušil již v referencích o tom, že se jedná o skutečně rodinný festival, ale nechtělo se mi tomu věřit, neboť, byť zde vystupovali umělci okrajových žánrů, přece jen již zavedených jmen. Netroufám si tvrdit přesné číslo návštěvníků, ale odhaduji, že to bylo maximálně kolem tří–čtyř set lidí. Stanové městečko… no, tedy spíše stanová vesnička (a snad ani to ne) byla zhruba sto metrů od stage. Mezi tím byl vyplněn prostor dvěma stánky s jídlem a jedním barem. Další, o něco větší bar s posezením, byl uvnitř jedné z hradeb vedle pódia, kde se rovněž nacházela umělecká galerie.

Přípravy

Foto Jan Žitník

Ještě na okraj bych rád řekl pár slov k práci organizátorů, kterou bych chtěl pochválit (což si jistě budete moci ověřit i z jiných recenzí na tento festival). Nebylo to nic, na co jsme zvyklí z velkých, ale i menších festivalů u nás. Hned při příjezdu nás uvítala přátelská atmosféra. Přijeli jsme o něco dřív, než mělo vše oficiálně začít, ale v klidu nás pustili do areálu, ať si postavíme stany, a až potom jsme si zašli pro lístky a náramky. A podobně uvolněně probíhal celý festival, kde jsme se vídali se stále stejnými tvářemi, takže jsme se po chvíli skoro s většinou organizátorů (securiťáků a zdravotníků) a některými návštěvníky znali.

Další zajímavou věcí, kterou lze přičíst opět pouze k dobru celé akce, bylo, že tam nebylo nic jako backstage. Kapely se během festivalu pohybovaly mezi lidmi, dívaly se s ostatními na jiná vystoupení, popíjely a bavily se s návštěvníky a také si celý festival velmi pochvalovaly a užívaly. Zkrátka žádné hvězdné manýry, ačkoli by si to někteří vystupující jistě „mohli“ dovolit.

Co se týče práce se zvukem, k tomu opět nemám výhrady. Byla to naprosto profesionální práce. Výhodou jistě bylo, že kapel nebylo příliš mnoho a hrát se začínalo nejdříve ve 4 hodiny odpoledne. Díky tomu si všechny kapely stihly nazvučit podle svého gusta již během dne, a potom, při samotném programu, šlo vše téměř jako po drátkách. Večer, ve středu 14., den před hlavním programem, si pořadatelé přichystali zajímavý uvítací rituál u ohně, který obsahoval různá předčítání, a kde se sešla většina návštěvníků. Přesuňme se však již k tomu hlavnímu a podívejme se na to, co všechno na festivalu zaznělo.

Jak již bylo avizováno v upoutávce na tuto akci, festival byl rozdělen do třech tematických večerů, kdy první noc hrála instrumentální hudba, druhou převážně experimentálněji znějící uskupení a třetí noc byla vyhrazena pro různé metalové hudební odnože. A každý večer po skončení koncertů pokračovala párty s reprodukovanou hudbou v baru uvnitř hradeb.

Ana Never

Foto Jan Žitník

První se odehrál instrumental evening, který otevřela srbská post rocková kapela Ana Never. Tuto skupinu jsem předtím neznal a když jsem si ji před odjezdem na festival pouštěl, tak mě příliš neoslovila, ale při jejich vystoupení se mi líbila mnohem více. Profesionálně odehraný koncert, post rock ne nepodobný například známějším Godspeed you! Black Emperor a jim podobným uskupením. Jako druzí se představili francouzští Zero, kteří svůj styl popisují jako „melancholic grunge“. Tato skupina vystupovala vůbec poprvé, avšak nejsou to žádní začátečníci. Její členové mají své zavedené kapely. A podle toho vypadalo i jejich vystoupení, které bylo opět s přehledem odehráno.

Zero

Foto Jan Žitník

Proti předchozí kapele byla jejich hudba o něco více přímočará, klasičtěji rockovější. Ale jelikož šlo pořád o instrumentální rock bez zpěvu, hudebníci se museli snažit, aby nenudili, a podle ohlasů publika se jim to dařilo výtečně. Dalšími vystupujícími byli Electric Moon z Německa, kteří předvedli své psychedelické kousky. Tuto a následující kapelu jsem sledoval pouze zpovzdálí, abych si odpočinul na poslední skupinu večera Dale Cooper and the Dictaphones. Po Electric Moon však ještě vystoupili Aluk Todolo, další francouzská skupina, ke které asi nejlépe sedí nálepka „Occult Rock„, jak se i jmenuje zatím jejich poslední album. Zde šlo již o něco tvrdší a špinavější hudbu s opravdu okultní atmosférou a také jistými psychedelickými prvky. Již zmínění Dale Cooper and the Dictaphones, také Francouzi, hrají hodně pomalý a temný jazz. Sami svou hudbu popisují jako „Phantomatic Darkjazz“ a jak naznačuje „twinpeakovský“ název kapely, velkou inspiraci si berou z Lynchových filmů a soundtracků Angela Badalamentiho, nicméně jsou s každým albem stále originálnější. Z podobných kapel bych mohl zmínit The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble a podobné „doom-jazzové“ spolky, i když Dale Cooper se mi zdají být o něco temnější. Jejich jazzové umíráčky (včetně nových kompozic z aktuálního alba) byly v tuto pokročilou hodinu a pokročilých promilích alkoholu v krvi opravdu utrpením v tom nejlepším slova smyslu. Katarze uměním. Tím skončil první den hlavního programu festivalu.

Promise and The Monster

Foto Jan Žitník

Sieben

Foto Jan Žitník

Druhý den patřil o trochu více experimentální tvorbě. Začínalo se hrát v pět hodin, tedy o hodinu dříve než den první, neboť hrálo o jednu kapelu víc. Vše začalo dívčí trio ze Švédska, říkající si Promise and The Monster. Jejich akustický dark folkový set měl veliký úspěch a s otevřenými ústy jej pozorovali i metalisté, kteří měli hrát další den. Jedna kytara, několik bubínků, sem tam flétna a nádherné vícehlasy. Holky předvedly opravdu emotivní vystoupení a všechny skvěle naladily na další koncerty tohoto dne. Dalším vystupujícím byl Sieben. Houslový sólista z Velké Británie předváděl zajímavou houslovou exhibici. S pomocí elektroniky si nahrával různé smyčky houslí, které pak pouštěl a různě přes sebe vrstvil. Při tom poskakoval po pódiu jako šílený. Zajímavé a energické vystoupení, které rozveselilo snad každého. Poté vystoupila již o něco početnější skupina složená z hudebníků z Dánska a Ruska, hrající „epic martial“ říznutý trochou industrialu a rocku. To byla skupina Parzival.

Parzival

Foto Jan Žitník

Pomalé pochodové vojenské rytmy, skutečně hluboký (ale čistý) zpěv s anglickými texty, ale opravdu důrazným slovanským přízvukem zapadaly do jejich produkce dokonale. Přirovnal bych to asi k něčemu takovému (s nadsázkou), jako by Laibach nebo Rammstein hráli nějaký druh dark folku. Po těchto borcích vystoupila kapela s naprosto opačným tematickým zaměřením. Němci Electric Orange, kteří hráli hippiesácký psychedelický rock kombinovaný s krautrockem. Možná by k jejich hudbě seděla škatulka „LSD rock“. :-) Předvedli nám dlouhé hypnotické, až halucinogenní kytarové a klávesové výlety do neznámých míst. Toto vystoupení bylo pro mě osobně jedno z nejlepších na festivalu.

Electric Orange

Foto Jan Žitník

Další dvě vystupující kapely jsem moc neznal a nestihl pořádně naposlouchat, a ani mě jejich hudba příliš neoslovila, tak jsem je poslouchal opět jen z větší dálky. Šlo o ethno-trip z Ruska Theodor Bastard a britský post-punk And Also The Trees, kteří zakončili druhý den festivalu a my jsme mohli čekat na poslední metalovou noc, na kterou jsem se těšil asi nejvíc.

Třetí den začal opět o hodinu dříve, tedy ve čtyři hodiny, protože hrála další kapela navíc než den předcházející. Hudební produkci otevřeli Němci Heretoir se svým atmosferickým post metalem, který nemá daleko k žánrům jako blackgaze či depresivní black metal. Avšak přes jejich zařazení do těchto žánrů nepůsobili nějak unyle nebo nudně, naopak dokázali diváky hezky rozproudit a připravit na další kapely. Bylo to kvalitně odehrané vystoupení, i když musím přiznat, že podobná hudba mě baví spíše, když si ji pustím doma (ale možná by jim více slušelo, kdyby hráli až někdy za tmy). Následovalo vystoupení další francouzské skupiny – Glaciation. Velmi energický black metal, který hudebníci na pódiu hodně prožívali. Je to mladá skupina, ale již se zkušenými muzikanty, která zde na festivalu předvedla své vůbec první vystoupení. Na kontě mají jedno album pojmenované 1994, což byl významný rok pro vývoj black metalu, takže je to možné chápat jako poctu tomuto žánru. Zábavné vystoupení.

Dále vystoupila norská skupina In Vain, která nedávno vydala vynikající desku Aenigma. Tito pánové hrají technický black/death metal a jejich koncert byl po technické stránce skutečně bezchybný, neboť jde o velmi nadané muzikanty a profíky. Téměř všichni členové zároveň výborně zpívali a naprosto lehce přecházeli od čistého zpěvu ke growlingu. Opravdu profesionální vystoupení. Při následujícím koncertu pouze přibyli jediní dva členové skupiny Solefald, zatímco většina členů In Vain zůstala na pódiu, aby Solefald doprovodila. Tito dva bratři jsou na scéně již téměř legendami. Hrají avantgardní (black) metal se skvělými a inteligentními texty s velkou dávkou nadhledu a ironie. Na jejich vystoupení jsem se nesmírně těšil a nezklamali. Pro mě to byl jeden z vrcholů festivalu. Zahráli většinu velkých hitů ze všech svých alb, například skvělé ironické songy Coco chanel – welcome to hell nebo vynikající popěvek The USA don’t exist, ale došlo i na novější věci. Toto vystoupení jsem si nesmírně užil. Po tomto rozverném setu bylo opět něco naprosto odlišného. Irská tříčlenná skupina Altar of Plagues, kterou bych popsal asi jako introvertní a atmosferický post black metal. Ale protože jsem si už potřeboval na chvíli sednout, tak jsem tento výstup sledoval pouze zpovzdálí. Mezitím se pomalu setmělo a na pódium se už chystala skupina opět poněkud jiného ražení. Britská funeral doomová kapela Esoteric se sem tam více méně experimentálními prvky. Extrémně pomalá hudba s démonickými vokály. Možná by je šlo svým způsobem přirovnat k Dale Cooper and the Dictaphones, pouze však s tím rozdílem, že nehráli jazz, ale metal. Při poslechu mě napadlo, že jejich produkce zní jako zhudebněné Danteho Peklo. Opět bez nějakých větších prodlev následovala další skupina a opět to bylo něco naprosto odlišného. Norové Turning Golem.

Turning Golem

Foto Jan Žitník

Turning Golem je nová skupina složená z hudebníků zavedených kapel, kteří zde v tomto složení opět předvedli své první vystoupení vůbec. Jejich plakát hlásal popisek „experimental progressive metal meets theatre performance“, takže jsme byli zvědaví, co že to bude zač. A bylo to skutečně velmi teatrální vystoupení, s choreografií a scénářem zapojeným do hudby, která měla nejspíše nějaký, relativně ucelený, koncept. Na pódiu byly mimo hudebníky další postavičky, jako např. zombík, který rozbíjel cihly, tančící zombice, někdo další v protichemické kombinéze se svítilnou v ruce. Ten nejprve obcházel po pódiu, ale za chvíli se vydal i mezi diváky, takže do divadla byli zapojeni všichni. Celý koncert byl pojat jako takové „post-apokalyptické“ divadlo, zároveň však s velkou dávkou humoru. Tohle není vyloženě hudba, kterou bych poslouchal, ale i tak to bylo zábavné a zajímavé zpestření. Ale to už jsem čekal na poslední show festivalu, kterou měla na starost má oblíbená irská death/doom metalová skupina Mourning Beloveth. Ti zahráli písně téměř ze všech svých alb, včetně letošní novinky Formless, z něhož zazněla téměř dvacetiminutová skladba Ethics On The Precipice, a která byla naživo naprosto famózní. Osobně bych dal přednost výběru jiných písní, než MB zahráli, ale i přesto to bylo výborné vystoupení, které si všichni skvěle užili, což dokazovali velkým závěrečným aplausem. Pro mě (jistě – neobjektivně) úplný vrchol festivalu. Škoda jen, že jejich vystoupení nebylo delší, neboť délka jejich skladeb je v průměru kolem 13–15 minut a tak jich mnoho nezaznělo. Ale i přesto, jak jsem řekl, skvělý koncert!

Mourning Beloveth

Foto Jan Žitník

Tím byl festival u konce a my jsme další den ráno vyrazili na menší výlet po transylvánských horách a sedmihradských městech. Kdybych měl celý festival shrnout a zhodnotit, tak budu nacházet pouze samá kladná slova. Opravdu mě příliš nenapadá, co bych mohl vytknout. Vše klapalo bez problémů, jak lze snad z tohoto reportu vycítit. Byl to jednoduše jiný festival, než všechny, na kterých jsem dosud byl. Nezbývá tedy než poděkovat organizátorům a doufat, že se mi podaří příští rok opět tuto nevšední událost navštívit. A jak zní heslo festivalu: Undergroud will never die!

Konec

Foto Jan Žitník