Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Procházka (Ne)viditelnou Olomoucí

Celou akci zaštiťuje Tyflocentrum Olomouc, o. p. s., které touto formou umožňuje zrakově postiženým zapojit se do běžného života. Dává jim šanci nejen zkusit pracovat a vydělat si, ale také seznámit se s novými lidmi, které zrakově postižení zasvětí do jejich vnímání světa, aby je dovedli lépe pochopit. Především ukázat jim, že jejich svět však není tak černý, jak se zdá.

Navzdory svému osudu se tito lidé nevzdávají a i přes překážky tvoří, mnohdy jsou jejich výtvory hezčí, než by to dokázal provést člověk bez handicapu. Tito lidé si hledají různé vynalézavé cesty, jak užívat pro nás naprosto samozřejmé věci denní potřeby. Třeba jako hodinky nebo „rozpoznávač barev“. Protože jsem se nechala zlákat jejich poutačem, na kterém bylo napsáno: „Bolí vás oči od skript? U nás si vaše oči odpočinou!“, přemluvila jsem kamarádku a šly jsme si společně odpočinout od učení.

Na začátku se nás ujaly dvě mladé dívky. Pro přátelštější atmosféru nám nabídly tykání.  Až tam mi došlo, že si nás slečny budou muset zapamatovat podle hlasu. První z nich, Terka, s úplnou slepotou nám sdělila, že nás provede světem tmy, druhá slečna, Marťa, se zbytky zraku nám pověděla, že nám ukáže svět denní, tedy pro nás už viditelný, ve kterém si budeme moci vyzkoušet různé pomůcky, hry a udělátka. O těch později.

Sympatické průvodkyně nás vyzvaly, ať si odložíme a upozornily nás, že mobily, ani žádná jiná zařízení vyzařující světlo, nejsou povoleny. Nebylo by fair play dohodu porušit, němely jak nás zkontrolovat.

Svět „za oponou“
Vydaly jsme se tedy do spárů temnot. Trasa začínala za černou oponou. Její barva předznamenávala, jaká bude následující půlhodina. Oporou a vodítkem nám byl pouze hlas průvodkyně a lano, podél něhož jsme pomaličku s respektem a strachem z neznáma postupovaly. Postupně jsme se dostávaly ke zmenšeninám různých olomouckých památek a staveb. Zde jsem se přesvědčila jak málo je mám „nakoukané“. Svým hmatem jsem vůbec nedokázala určit, o který kostel jde. Procházím kolem nich denně, přitom si tak těžko vybavuji jejich tvar nebo celkovou velikost. Jen v pár výjimečných případech jsem se trefila. Ale byly tam i další věci. Přírodniny, nejrůznější vůně a zápachy ze všech koutů světa, a dokonce i zvířátko. Z toho jsem měla největší strach. Už jenom představa, že se dotýkám nějaké krysy nebo čehokoliv jiného chlupatého a živého mě děsila. Naštěstí se ukázalo, že pravda je trochu jiná. Ale to vám nebudu prozrazovat, přišli byste o překvapení.

V oněch tmavých prostorách se mě zmocnil hodně zvláštní pocit. Až tam jsem si naplno uvědomila, jak těžká situace nevidomých je. A o co všechno je slepý člověk ochuzený. Měla jsem neustálé nutkání rozsvítit nebo provést cokoli, abych tmu proměnila ve světlo. Ale takovou možnost přece slepí nemají, uvědomila jsem si záhy. To je tak strašné! Tak co teď? Nezbývá, než použít jiné smysly. Ruce. Mám je od narození, ale dokáží opravdu rozpoznat věci v mém okolí? Brzy jsem se dozvěděla, jak málo „vnímavé“ je mám. Už jenom doteková zkouška rozpoznání různých stavebních materiálů. Je to kov nebo železo? A tohle? Keramika, nebo sádra? Jen těžko jsem se rozpomínala. Fascinovalo mě, co všechno hmat dokáže. Jak důležitý je. Proč mi to předtím nedošlo?

Po projití a vyřešení nejrůznějších hlavolamů bylo načase se opět vrátit zpět do denního světa. Pro slečnu průvodkyni žádná změna. Pro nás to bylo komplikovanější. Za dobu „prohlídky“ (v našem případě spíš „prohmátky“) si moje oči přivykly šeru. Když pak spatřily světlo světa, byl to pro ně šok. Mhouřila jsem je, mnula si je, příjemné to opravdu nebylo. Snad nebyl zrovna zdvořilý můj výrok k mé kamarádce: „Já jsem snad fakt oslepla!“ Naštěstí jsem se brzy vzpamatovala a opět jsem normálně viděla. Díky Bohu, žekla jsem si v duchu, ačkoliv jsem ateistka.

Hry poslepu
Nyní už nás čekala část číslo dvě. Marťa měla pro nás  připraveno mnoho her. Všechny jsme hrály se zakrytýma očima. „Jak dlouho už jsem si nehrála,“ pomyslela jsem si a hlavou mi probleskla vzpomínka na časy bezstarostného dětství. Nebyly to však hry ledajaké. Mohli je totiž hrát i nevidomí. Bylo zde například hmatové pexeso, kdy jsme se zakrytýma očima musely poznávat páry se stejným povrchovým materiálem. Hru jsme ani nedohrály, byla tak náročná, že bychom tam byly donekonečna. Také jsme chvíli hrály Člověče nezlob se, které nás také trochu pozlobilo. Ale jen pro nás vidomé byly hrami úkony, které jsou pro nevidomé těžkými zkouškami v reálném světě. Schválně, zkuste si  napsat pohled i s adresou…

Pomocí 12 různých brýlí jsme si mohly ozkoušet, jaké to je mít oční vadu – třeba zelený zákal, nebo jenom zbytky zraku. Bylo mi skoro do breku. Ta bezmoc byla hrozná.

Ceňme si zraku
Všichni, co toto čtou, by měli být šťastní, protože mají dar. Dar vidět. A ten jim umožňuje plnohodnotně žít. Je až k neuvěření, jak zaslepení mnohdy jsme, plno lidí někdy dělá, že něco nevidí, zejména když by jim vidět to způsobovalo nepohodlí. Jiní lidé zas často přivírají oči, ačkoliv by měli mít oči neustále otevřené a bedlivé. Ale to bychom neměli dopustit. Ba naopak, měli bychom mít zrak jako ostříži a cenit si toho, že ho máme. Proto už si teď začnu více všímat světa kolem sebe. Protože jsem na této výstavě naprostým paradoxem konečně „prozřela“. Ale abyste pochopili o čem mluvím, běžte se tam podívat sami. Máte na to čas do roku 2015. Před prohlídkou je však třeba provést rezervaci předem, což můžete udělat na následující adrese:  http://www.neviditelnaolomouc.cz/registrace/#registrace

Tak na viděnou!

Headline foto: http://www.neviditelnaolomouc.cz/