Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Všudypřítomní měřiči času

Nechávám čas plynout svojí cestou, a díky tomu se ve mně nějaké ty „vnitřní“ hodiny samy od sebe vytvořily. Netvrdím, že jsou na minutu přesné, ale jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej. Obzvlášť mám problém je přeučit z letního času na zimní a naopak. Tím, že je mám, nepotřebuji ani budík. Obvykle se prostě sama od sebe probouzím přibližně v tolik hodin, v kolik opravdu potřebuji vstát. No není to zázrak? Mé hodiny mají ještě jednu výhodu. Netikají. To mě osobně na hodinách rozčiluje úplně nejvíc. Ten věčný tikot, která mi připomíná jakousi neúprosnost času, něco ve stylu „smrt se neodvratně blíží“, či nějaký jiný děs, co mě v nejbližší době čeká, třeba jako zkouška z fonetiky. Někdy mi to tikání připadá nekonečné, zdlouhavé a jindy mi připomíná tachykardii, tedy zrychlený tlukot srdce. I když to je jen můj subjektivní pocit. Ale čas je relativní, jak dozajista všichni dobře víme.

Kromě mých vlastních hodin v mé hlavě mám ještě pár pomůcek. Orientuji se podle mého prostředí. Bedlivý sluch a zrak jsou mí přátelé a pomocníci. Díky nim poznám na tuty, že je osm hodin ráno, protože mamka právě vstala a šla si fénovat vlasy. Ale poznala bych ji i bez zvuku fénu. Doteď mě překvapuje, že rozpoznám, kdo z naší rodiny jde právě po chodbě kolem mého pokoje, aniž bych ho viděla či slyšela mluvit. Předem upozorňuji, že nikdo z rodiny nemá žádnou zvláštní vadu, třeba že by kulhal, nebo tak něco. To opravdu ne. Přesto podle dupotu, stylu našlapování, dokonce i způsobu otevírání a zavírání dveří se za ta léta můj natrénovaný ušní boltec naučil příslušnou osobu rozpoznat. Zachytí ruch, pošle signál vitřnímu uchu, odtud putuje dál do mozku, kde je už hned jasno. Jelikož plno členů naší rodiny má určité denní rituály, není problém si vydedukovat kolik hodin asi bude, že zrovna ten dělá to a ta zas to, jen podle zvuků, které se přitom ozývají.

Ale nejen členové mé rodiny mi s orientací v čase pomáhají. Myslíte si možná, že ta holka dokáže poznat čas podle úhlu, který vrhá stín. Zklamu vás. Sice jsem skautka a mohu se pyšnit vlastnictvím řádu tří orlích per, ale přesto jsem se této dovednosti doposud nenaučila. Mám však jinou vychytávku. Lidi. Normální spoluobčany, obyvatele našeho města, kteří chodí do práce.

První takový člověk, který se stal mým měřičem času, byl jakýsi neznámý pán s kufříkem, který bydlel kousek ode mě. Den co den chodil na vlak a pokaždé na poslední chvíli. Měl to vypočítáné na vteřinku. Já, jakožto člověk, který chodí věčně pozdě a nestíhá, (celý život s tím marně bojuji, ale může za to asi nesnášenlivost jakéhokoli čekání, které vnímám jako mrhání časem), jsem tohoto človíčka potřebovala jako sůl. Jedině díky němu jsem věděla, zda vlak stihnu, či ne. Nesměla jsem totiž jít nikdy za ním. Když už se tak stalo, věděla jsem, že je zle. V těchto případech mi nezbývalo než přidat do kroku, abych pána dohonila.

Osud tomu chtěl, aby mými měřiči byli vždy pánové středního věku s brýlemi a taškou spěchající do práce. Když jsem začala chodit na vysokou, musela jsem se přestěhovat do Olomouce. Tam nastal menší problém. Přišla jsem o předchozího měřiče. Naštěstí jsem si brzy dokázala najít náhradu. Tou se stal velmi podobný pán, kterého jsem začla na své trase do školy potkávat téměř každý den. Vždy šel naproti mně, tedy opačným směrem nežli já. Podle toho, v které části trasy jsem ho potkala, věděla jsem, jak jsem na tom s časem. Pokud jsem ho potkala až na náměstí, bylo vše v naprostém pořádku a stíhala jsem. Horší situace však byla, pokud se kolem mě svým rychlým krokem mihnul již u východu z domu. To mě nezbylo než pelášit a přihnat se do školy uřícená, zadýchaná a zpocená, ale s vítězným pocitem, že jsem přišla včas. Umím si to totiž ohlídat. Můžete namítnout, že mít hodinky, nebo si kontrolovat čas na mobilu je přece jednodušší. Ale to mě nebaví. Má metoda mi přijde zábavnější a já v ní budu i nadále pokračovat. Jen si musím v dalším semestru najít nové vhodné „měřiče“. Třeba to bude někdo z vás.