Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Bezduchá Lenka

Povídka tak trochu mysteriózní a tak trošičku strašidelná, nalezená v šuplíku, napsaná před čtyřmi lety a vlastně ideální do sychravého počasí.

Byla to ulice jako každá jiná. Chodníky puntíkaté z rozšlápnutých žvýkaček zalévaly kaluže a lemovaly je vtlačené kousíčky trávníků a keřů. Lidé po nich kráčeli ponoření do své každodenní rutiny, směřovali na nákup nebo do práce, loudali se do školy nebo po žilkách chodníků odbočili k jedněm z domovních dveří a nervózně si ohmatávali kapsy nebo prohledávali kabelku.

Lenka jim nerozuměla. Nikdy nikam nespěchala. Věřila, že čas, který jí byl na tomto světě určen, patří jenom jí a nemá tedy smysl zabývat se čímkoli, co by právě nechtěla. Problém byl v tom, že vlastně netušila, co by chtěla. Lidé touží po štěstí, lásce a kráse. Je krásná? Zkoumavě si prohlížela svůj odraz v zrcadle. Úzký obličej zahrnoval dvě mandlové oči barvy ořechových skořápek, ostrý nosík a jemně vykrojené malinové rty linoucí se nad vystouplou bradou. Když byla malá, bratr ji za tu bradu tahal a legračně se na ni pitvořil. Dával jí hádanky a pak vždycky pocuchal její zrzavé vlásky. Jenže ona už není malá a on ji necuchá ve vlasech. Na to teď má Kristýnu. Tu krávu. Je pro něj tak primitivní! Jako hloupoučké rozkošné koťátko, jen s tou výhodou, že je skryté pod vodopádem blonďaté hřívy a schoulené v ladných křivkách ženského těla.

Otráveně se odtrhla od zrcadla a vrátila se z koupelny do pokoje. Na okno stále nespokojeně bubnovaly dešťové kapky. Lenka přešla k velkému zrcadlovému šatníku, do bosých chodidel ji trochu studily parkety, a otevřela jej. Jak tak listovala mezi ramínky, začala si tiše broukat. Na nana na, nana… co vlastně je? Ach, ano to je ta písnička, co hrála při snídani z rádia. Lenka zvedla koutky úst a její oči se zaleskly. Právě našla svou dnešní náladu. Vytáhla ze skříně ramínko s dlouhou modrou kostkovanou košilí, černými kalhotami a tenkým koženkovým páskem spleteným s několika šňůrek, které po svázání splývaly kolem stehen a korálky na jejich koncích o sebe při chůzi rozpustile ťukaly.

Když zamykala dveře bytu, rozsvítilo se světlo o dvě patra výš a bouchly dveře. Ozval se cinkot klíčů a klapot podpatků. Lenka se potěšeně usmála a schválně zamykání bytu protahovala a předstírala, že se ještě musela vrátit pro papírové kapesníčky. Když podruhé vyšla ze dveří, málem se srazila s drobnou černovláskou. „Promiň!“ zasmála se zvonivě. „To nic,“ zamumlala černovláska, oči ještě přimhouřené nespokojeností z ranního vstávání. Cesta dolů po schodech a pak ještě kousek k tramvaji tentokrát stačila k tomu, aby se ty dvě spřátelily. Ostatně Lenka byla vždycky hned s každým kamarádka, měla už takovou otevřenou povahu. Lidi ji bavili. Získat si jejich sympatie byla vyzývavá hra, které nedokázala odolat. Za ta léta si vybudovala účinnou strategii. Je třeba být zpočátku jakoby nesmělá a zdvořilá, aby ledy roztávaly jen zlehka a nic neuspěchat. Pak se mušky chytí do pavučiny samy. Najednou se vám cítí zavázány a berou ohledy na vaše přání a nechtějí vás ztratit. Jak jsou ty lidské duše legrační! A pak je čas chytit si další.

Černovlásku Ivu z pátého patra si vyhlídla už před dobrýma dvěma týdny. Podržela jí výtah, povzbudivě se pousmála a jely spolu až nahoru za tichého bzučení výtahu. Lenka si v zrcadle uvnitř nedbale přehrabovala vlasy, ale její pohled přeměřoval odraz drobné černovlásky. Stoupal od jehlových podpatků, přes úzká stehna v černých silonkách a skládané sukni, přes černé sáčko zakrývající bavlněné bílé tričko, lnoucí k jejímu drobnému tělíčku a po šíji nad níž se v drdolu kroutily pramínky černých vlasů. Do obličeje jí neviděla. Potřebovala vidět její oči. Oko do duše okno. No jistě. V očích se lidem kolikrát zračí víc než by sami chtěli. A tak vytáhla z kabelky rtěnku a nechtěně ji při otvírání upustila (ehm, tedy nechtěně škubla zápěstím, až rtěnka upadla na podlahu výtahu a dokutálela se ke špičkám černých kozaček). Odhadla ji správně. Iva se sehnula a rtěnku ji podala. Měla šedomodré oči opuštěného kotěte. Lenčina zvědavost spokojeně zapředla a dveře výtahu se s vítězným cink otevřely. Od té doby se takhle občas potkaly a čtvrteční cesta na tramvaj byla poslední očekávanou kapkou v nastaveném poháru Lenčiny trpělivosti. Iva se stala její kamarádkou. Čas od času na sebe zazvonily a daly si kafe, čas od času spolu někam vyrazily a čas od času spolu zašly nákupy. Čas plynul a ty dvě se znaly už dobrého půl roku a kamarádství mezi nimi nabylo na upřímnosti. Aspoň z Iviny strany. Lenka upřímnost zapomněla už dávno. Překážela jí.

Přišel duben. Počasí se za okny střídalo jako o závod, aby udělalo dobré jméno své špatné pověsti. Hodiny naproti oknu ukazovaly blížící se sedmou a zvonek Lenčiných dveří zabzučel zoufale a netrpělivě jako vosa uvízlá v prázdné lahvi coca-coly. Byla to Iva. Byla to Iva, která mohla rozčílením vyskočit z kůže. Proplula kolem Lenky do bytu, který už důvěrně znala a rázovala obývákem od šedé sedačky k oknu a zpět, drmolící nějaké ty rozhořčené poznatky o prokletí mužského plémě počínajíce jejím otravným kolegou z práce až po toho hňupa,kterému věnovala posledního půl roku. „Aha“, stihla si pomyslet Lenka. A pořádně si Ivu prohlédla. Vlasy měla vyčesané nahoru a na sobě svoje nejmilejší oblečení – krátké červené šaty, černé leginy a červené baleríny, ozdobené  proužkem sametové stužky. Rande evidentně nevyšlo.

„Je to ignorant! Naprostý ignorant, chápeš? Celou dobu do mě valí nesmysly o té svojí průkopnické teorii a tráví hodiny v ústavu mezi vzorečkama a nevím, jakýma všemi pišišandičkama a já si říkam- no dobrý, aspoň používá mozek, a za něčím si jde, máme rádi stejnou hudbu, stejný kafe a stejné názory, třeba si fakt zase s někým po dlouhé době sednu a co udělá on?! Prosero to.“ Při těch slovech přestala ráznými kroky vyměřovat rozlohu Lenčina bytu a praštila sebou na pohovku. Lenka si sedla na kraj pohovky vedle ní a pohladila ji po rameni. „Tak se na něj vybodni, ne? Ti říkám celou dobu, že máš na víc.“ A povzbudivě na ni mrkla. Iva sjela dlaněmi rukou ze zakrytého obličeje na krk a obrátila se ke kamarádce. Teď už nebyla rozčílená. Vztek z ní vyprchával a přecházela do melancholie. „Tenhle týden je vůbec nějak na nic. V pondělí jsem zaspala a musela jsem zůstat dýl v práci. Na odpolední směně s tím naším slizkým Casanovou. Ještě, že tam byla i Bětka. Přijdu domů, ve schránce složenka za telefon jak prase. Včera volala Katka, že na ty hory nepojede, protože malá Andulka má rýmu. Čili dovolená po narvané sezóně nepřetržitých směn žádná. Tak jsme se chytly. Tak jsem šla do shopinu na ty boty, co jsme se na ně minulý týden dívaly, a už jsou fuč. Jsem si chtěla zpravit náladu a prodavačka mi řekla, že je den před tím prodala. No a dneska Roman. Já už nemůžu. Mám dost.“ „Ale ale…“ konejšila ji přátelským tónem Lenka, zatímco už se přehrabovala v zásuvce,  aby našla otvírák na víno. „Dívej, všechno se srovná. Už jsi přežila větší pohromy. Dovolenou si klidně můžem udělat i spolu a odpočineš si od zákazníků i od toho slizouna. Vlastně obou…slizounů. A kdoví, třeba tam narazíš na docela jinou partii než byl tenhle vědátor. Ten jeho smysl pro humor mi přišel dost zvrhlý, abys věděla.“ Iva poposedla na sedačce. „Tak zvrhlý humor,jo?“ to už se nad jejím povzneseným konstatováním začínala usmívat. „Už jsi teda všelijak komentovala různé jeho záliby i vlastnosti, to je pravda, ale tohle slyším prvně.“ „A doufám, že naposled,“ zazubila se Lenka a se zákeřným úšklebkem začala zavrtávat otvírák do korku, aby bylo vidět s jakou vervou by milého Romana roznesla na prach. Iva se nad tou scénkou musela rozesmát.

O pár skleniček později už ani nevěděla, co ji vlastně tak rozhodilo. Lenka pořád něco vyprávěla, jeden šílený nápad inspiroval druhý, pořád se smály a ona se uvolnila jako vždycky v její společnosti. Mohla být přirozená a cítila se dobře. Červené víno se houpalo ve skleničce a vytvářelo na matné hladině odlesky světla od skleněných stěn. „Dík, už je mi dobře,“ usmála se a objala svou kamarádku. V tu chvíli se něco stalo. Cítila teplo Lenčina těla, vnímala její ostrou květinovou vůni i dotyk jejích paží na svých zádech, když ji taky objala. Pak ji k sobě kolébavě přitiskla blíž, pravou dlaní ji pohladila po vlasech a zašeptala: „Neboj, teď už tě nikdo trápit nebude.“  Iva cítila v hlavě víno a v srdci radost a klid. Spokojeně zavřela oči a položila si bradu na Lenčino rameno. Už je to dobré. Lenka se o ni postará. Šťastně se usmála a chtělo se jí spát. Pak jí Lenka dala lehké políbení na spánek. Iva cítila, jak jí prostupuje klid a jakoby teplý letní vánek z místa, kde se jí dotkly Lenčiny rty. Proudil jí žilami,  zaplavoval celé tělo. Nechtěla otevřít oči. Chtěla jen snít, odpočinout si od toho všeho, zastavit se v čase.

Na parkety s tichým klap klap přes sebe dopadly Iviny balerínky. Po hrubé látce šedého gauče tiše sklouzly červené šaty. Ivino tělo zakryl Lenčin stín a pak už byla jen tma. Iva zmizela.

Lenka se v duchu spokojeně usmála. Milovala tu chuť přátelsky odevzdané lidské duše. Ještě chvíli labužnicky popíjela víno, válela ho po jazyku a nechávala v sobě rozeznít Iviny vzpomínky a myšlenky. Pak se protáhla jako kočka, která právě sežrala kanárka. Elegantně se vyšvihla z protažení do stoje a pověsila šaty do skříně plné podobných ramínek, které polohlasem vyčítají a vzlykají. I jejich nositelky kdysi Lence uvěřily. Podlehly a nenávratně zmizely. Nakrmila se jejich pocity, protože nikdo nemůže žít bez lásky. Vsála je do sebe. Jejich duši i jejich tělo. Nebylo to tak pro ně nakonec lepší? Už jim nikdo neublíží. Zbyly jen prázdné skořápky, z kterých si mohla denně vybírat, mohly tiše pozorovat svět z její mysli a staly se tak nesmrtelné. Jejich hlas zněl v Lenčině hlavě a propůjčoval jí všechny vlastnosti sdílené duše. Tak kterou by chtěla být zítra?

Věnováno Jamei.

 

zdroj obrázku:pixabay.com

Renata Dorňáková

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.

More Posts