Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Jak bolestné je, že dnes tolik věcí nevidíme?

To je otázka, ke které směřuje Tomáš Přibyl čtenáře své nové elektronické knihy Oči, které nevidí, která vychází v nakladatelství Viking. Najdete v ní čtyři novely zaměřené na mezilidské vztahy, víru a životní filozofii.

První povídka vypráví očima kněze příběh páru Adama a Evy, který se motají v kruhu vztahové krize v duchu známé písně „I can´t live with or without you“. Objeví tedy originální řešení, jak si poradit s naplánovanou svatbou, i když pointa povídky je překvapivě pozitivní.

I v druhé povídce se setkáváme s rozpadem vztahu. Muž opouští svou ženu a jejich šestnáctiletá dcera utíká ven, aby o všem mohla v klidu přemýšlet. Přichází však vánice a její otec a strýc, který je jeho nejlepším přítelem, ji vyrážejí hledat – jsou přeci zaměstnanci místní horské služby. Kromě nepřízně počasí se musí postavit především svým osobním problémům, neboť odchodem z nefunkčního manželství riskuje otec vše, především strýcovo a dceřino přátelství. Velmi dobrým prvkem této povídky je, že jako jediná nabízí možnost pohledu na situaci z úhlu několika vystupujících postav.

Jonáš je hrdinou třetí povídky. Jako téměř sedmiletý chlapec se má smířit s tím, že jeho mrtvého otce nahradí matčin přítel Jakub. Neměl by ale roli chlapa převzít on sám? Jakub navrhne, že se otce dojdou zeptat. Vezme jej na hřbitov a ukáže chlapci, jak vést duchovní rozpravu. Prostřednictvím těchto návštěv u otcova hrobu pak sledujeme Jonášův život – problémy ve škole, přijetí nového sourozence, první lásku, první potyčku se zákonem, maturitu. Stane se z Jonáše drzý floutek nebo vyzrálý gentleman? Povídka působí příjemným, neuspěchaným dojmem promyšleného příběhu.

Čtvrtá povídka se jmenuje Holčička z regálu a vypráví nám trochu piroteskní historku, kterak čtyřicetiletý novinář nalezne v supermarketu zapomenutou šestiletou holčičku. Nabídne se, že na maminku počká s ní, a protože ho dítě zaujme svou osobností, zcela intenzivně se jí věnuje. Do celé záležitosti se samozřejmě vloží ocelová manažerka, její obchod není žádné hřiště!

Myslím, že kniha spojuje živý a čtivý styl, kterým dnes píší třeba autoři bestselerů Patrik Hartl nebo Michal Viewegh a přichází s hlubokými tématy, které se týkají toho, jak chápe každý sám sebe a svět. Hlavním tématem sbírky je to, kolik věcí dnes nevidíme a současně je hledáme a potřebujeme k tomu, abychom mohli být lidmi v pravém smyslu toho slova. “ uvádí autor ke své sbírce čtyř povídek, která je dostupná k legálnímu stažení například na portálech www.ebux.cz nebo www.ereading.cz.

Rodící se spisovatel?

Tomáš Přibyl (1976) je českým novinářem a spisovatelem. Pracoval v Českém rozhlasu v Českých Budějovicích, podílel se na pořadu České televize Toulavá kamera i pro 1. Česko-americkou televizi vysílající pro krajany v okolí Chicaga a jeho příspěvky naleznete také v časopisech Koktejl, Lidé a Země nebo Cestovatel /Slovensko/ a Hlasatel /USA/. Jedenáct let vedl internetový deník PRACHATICKOnews.cz a nyní se věnuje hlavně psaní beletrie. První knihu, s názvem Smutný žhář, vydal na konci roku 2015 v nakladatelství MOBA. V současnosti pracuje na knize Pětidomí (pozn.: jedná se o pracovní název), která by údajně mohla být dokončena již za dva měsíce. Co jsem v jeho druhé sbírce povídek spatřila já?

Autor zjevně vede čtenáře k pomalému, přemýšlivému čtení a vnímání mezi řádky. Zejména první povídka ale zapojuje také extrémní situace, které si jen s těží představíte jako uvěřitelné. Ve výsledku mi tak na mysl přicházely televizní inscenace jako z cyklů Bakaláři nebo 3+1 s M. Donutilem. Příjemný spisovatelský atribut, jsem spatřovala v prostředních dvou povídkách – Vánice a Jonáš. Autorův styl na mne místy působí trochu neučesaně (například obrat odnesla Karoliny pohár místo Karolínin pohár), tu a tam se vyskytne překlep, který čtenář u e-knihy blahosklonně přehlédne. Jádro povídek, ona hlavní myšlenka, a vlastně i její uchopení je však něčím pozoruhodným, kvůli čemu stojí za to vzít knihu do ruky a udělat si na ni vlastní názor v konfrontaci s osobním životním postojem.

Doplňující rozhovor

Vzhledem k tomu, že knihu naší redakci k recenzi nabídl sám autor, nedalo mi to, než při čtení často přemýšlet, co ho k jednotlivým myšlenkám vedlo. A tak jsem mu položila pár otázek.

Kněz Josef, který je vypravěčem první povídky, pochází z mého rodného Valašska, smím se zeptat, zda šlo o náhodnou volbu?

Úplně náhodná volba do nebyla. Prachatický vikář otec Josef, kterým jsem se částečně inspiroval, když jsem tu postavu tvořil, pochází z Valašska a potvrzuje staré heslo, že to nejlepší v Čechách je z Moravy. Kněz Josef, který je ústřední postavou povídky Oči, které nevidí, má jeho vzhled, křestní jméno a původ. Jako většině autorů se mi lépe píše, když je pro mě postava živá a někdo je mi předlohou, i když to pak nakonec samozřejmě není on. Úplně si vymyslet postavu asi ani nejde.

Jeho nový nadřízený, biskup, je Slovák, který mluví chvíli česky, chvíli slovensky, což na mě při čtení působilo rušivě – proč jste nezvolil pouze jeden jazyk?

To byla intuitivní volba. Narodil jsem se a vyrůstal až zhruba do šestnácti ve společné federaci se Slováky a slovenština mi v českém veřejném prostoru chybí. Byla oživením a obohacením. Takže když už mne napadla postava ze Slovenska, nechal jsem ji slovensky říct alespoň pár slov. Když nad tou otázkou přemýšlím, tak jsem rád, že to tam je, protože to postavu biskupa, který to vše hodnotí, odděluje od ostatních. Přichází díky tomu do děje jakoby odjinud.

Postavy druhé povídky nemají žádná jména, vystupují jen ve svých rolích jako muž v červené bundě, otec, matka, švagr, dcera, atd. Jedná se o nějaký experiment anonymity postav?

Experiment to není. Spíš se to rodilo postupně při psaní, kdy mne jména nenapadala. Jméno jsem měl jen pro postavu dcery a chtěl jsem tím říct, že to může být kdokoli a že jde hlavně o jejich role v rodině. Není to ale zcela bezejmenná rodina v bezejmenné vánici v bezejmenných horách. Jsou to živí lidé v obtížné situaci, kteří o sobě nevypráví svými jmény a pojmy, které představují, ale jen svým jednáním.

Nelze si nevšimnout, že téměř ve všech povídkách vystupuje jako jedna z hlavních postav muž přibližně vašeho věku, který má problémy ve vztahu a velkou roli zde hraje křesťanství a rodičovství. Mohu se zeptat, zda čerpáte náměty z vlastního života?

Samozřejmě :) Ale jen náměty a jen některé – příběhy, které pak píšu, už jsou smyšlené, ale třeba holčičku jak si čte v regále v supermarketu jsem skutečně potkal. Jen se se mnou nedala do řeči. Noční návštěvu hřbitova s přítelkyní v povídce Jonáš jsem taky zažil a spousta dalších střípků je takto z mého života. – Potíže ve vztazích patří k naší době a týkají se i mě, křesťanství je stále silný fenomén v naší společnosti a církev je stále početně nejsilnějším společenstvím v Česku, navíc studuji teologii. A rodičovství je pro mě silné téma díky mé osmnáctileté dceři. Vztahy, rodina a pochopení světa a svojí role v něm jsou podle mne ty nejzákladnější věci, na kterých všichni nějak stojíme.

Povídky o vztazích mezi mužem a ženou, zejména ty s dobrým koncem, se často házejí do jednoho pytle s nápisem Knihy pro ženy. Snad i proto, že otevřeně prahnou po lásce všeho druhu. Tato sbírka je ale trochu z jiného soudku a tak je těžké odhadnout, jakému čtenáři ji doporučit. Povězte, jak si svého čtenáře při psaní povídek představujete vy?

Mám rád romantické komedie a snad se mi povedlo trochu romantiky do povídek taky dostat tam, kde to do příběhu patřilo. Ale pravdou je, že o ní mi nešlo. Spíš bych řekl, že je to o tom, jak dnes vztahy a láska vypadají ve skutečnosti. Jak jsou vlastně bolestivé hlavně tím, jak se nedaří i když o to člověk stojí. A to nejen ty milostné, ale i ty v rodině. Mám pocit, že z rozchodu a rozvodu se stala houska na krámě a ze vztahů spotřební zboží jako ze všeho. Takže si představuji čtenáře, který je ochoten dívat se pod povrch a hledat, co je špatně a co ne a přemýšlet o tom.

Renata Dorňáková

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.

More Posts