Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Vlastimil Vondruška v Čaji o páté

Sdílejte článek ...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Vlastimil Vondruška, jeden z nejznámějších českých spisovatelů, dosud publikoval více než 50 vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, 20 knih vědeckých a populárně naučných, více než 50 historických románů pro dospělé a několik knih pro mládež. Jeho knih se u nás prodalo již více než jeden milión. Podle oficiálních statistik půjčovanosti, publikovaných Národní knihovnou v Praze, je od roku 2011 pravidelně nejčtenějším domácím autorem. O svých začátcích a plánech do budoucna povyprávěl na Čaji o páté.

Jaké  byly Vaše spisovatelské začátky?

Abych se přiznal, nejsem si jistý, co bych označil za své spisovatelské začátky. Pravda totiž je, že jsem už na základní škole zkoušel pást nesmírně naivní příběhy, jejichž hrdinou byl Vinnetou. Nikdy jsem ovšem nic z toho nedokončil. Stejně tak jsem na gymnáziu nedokončil román, který se měl odehrávat na chmelové brigádě. Napsal jsem jen první dvě kapitoly.

Pak přišla vysoká škola a tam jsem se s obrovským nadšením pustil do psaní odborných článečků. První mi vyšel, když jsem končil pátý ročník historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Všechny tyhle pokusy mne ale nutily učit se formulovat myšlenky a pilovat věty. Tohle je vlastně něco, co se dříve běžně na středověkých školách učívalo a co se nazývalo rétorikou. Myslím, že nějaký takový obor dnes nesmírně chybí.

Část vojny jsem strávil v archivech, ne proto, že bych byl u jednotky vojenských historiků, ale prostě jsem utíkal z kasáren, stejně jako ostatní vojáci. Jenže ti chodili do hospod, zatímco já studoval. Tehdy jsem náhodou v jihomoravských archivech narazil na soudní protokoly renesančních měst. Nesmírně mne zaujaly, ne proto, že by mne napadlo, že jednou budu psát historické detektivky, ale jsou v nich unikátní zprávy o běžném životě.

Hned po vojně jsem podle nich začal psát detektivní sloupky. Dokud jsem se držel přesně pramenů, zápletky byly vždycky strašně jednoduché a naivní, stejně jako bývají skutečné zločiny. Jen na okraj, pokud by Agatha Christie psala své romány podle protokolů Scotland Yardu, světové proslulosti by nejspíš nedosáhla. A tak jsem záhy zkusil psát příběhy, které jsem si vymyslel, používal jsem jen prostředí, procedurální postupy a některé motivy. Tyhle sloupky bych tedy označil za své spisovatelské začátky.

První román jsem vydal v roce 1993, a to nákladem vlastním, protože mi několik nakladatelů rukopis vrátilo s tím, že o české autory už není na našem trhu zájem (všichni byli tehdy okouzleni překlady amerických autorů) a historická detektivka je prý navíc zapomenutý a přežilý žánr.

Které historické období máte nejradši?

Mé oblíbené historické období je logicky středověk, kam jsem umístil drtivou většinu svých knih. Můj obdiv k lidem té doby však nevychází z naivního romantismu, ale oceňuji, jací naši předkové byli. Ve srovnání s námi byli opravdovější, odpovědnější, milosrdnější a chovali se často mnohem rozumněji.

A pokud odmyslíme od základních postulátů křesťanství, podléhali dogmatům mnohem méně než my. Míním tím takové ty ideologicky nezdůvodněné postoje současnosti, které nehledí na nezbytný a hlavně racionální chod světa a nabádají k rozbíjení rodiny a národů, adorují neúctu k rozdílnosti pohlaví a pseudomarxistickou představu, podle níž se mají úspěšní rozdělit o výsledky své práce s chudými.

Jistě, podobné blouznivecké představy znal i středověk, ale vždycky je rázně potřel, protože věděl, že by vedly pouze k rozvratu systému a následně k neschopnosti bránit se nepřátelům. A to vždycky znamenalo drancování, hladomor a smrt.

Co Vás vedlo k napsání Přemyslovských Husitských a epopejí?

Vždycky jsem jako historik měl touhu zprostředkovat čtenářům srozumitelným způsobem vše zajímavé, co jsem za svůj život vyčetl z kronik a objevil v archivech. Jenže sebelépe napsaný popularizační článek má své hranice a osloví jen malou část čtenářů. Proto jsem už v osmdesátých letech minulého století začal psát historické detektivní příběhy, jejichž smyslem však nebylo jen pobavit, ale také vykreslit výkon práva a život lidí obecně.

Vlastně tak jsem se učil literární řemeslo, protože psát vědecké práce je naprosto jiná kategorie, než psát historický román. Ten rozdíl v technice je stejný jako třeba v běhu mezi sprintem na sto metrů a maratonským závodem. Epopejím předcházel titul Mezi tiárou a orlicí, což je životopisný román o prvním českém králi Vratislavovi. Po něm jsem začal pracovat na přípravě rozsáhlé románové ságy o posledních velkých přemyslovských králích.

Nechtěl jsem psát klasické životopisné romány, ale zobrazit dobu, kdy se z bezvýznamného knížectví stala velmoc evropského formátu. A to znamenalo nevšímat si jen osudů oněch čtyř králů, ale zachytit veškeré rodové vazby Přemyslovců, které jsou obdivuhodné a lidé o nich vědí velice málo, protože škola si jich prakticky nevšímá. Jenže bez nich se prostě nedá pochopit politika té doby. A nedá se spravedlivě vysvětlit ani bez toho, aby si autor nevšímal šlechtických rodů a církve.

Na základě našich i zahraničních kronik, stejně jako moderních historických monografií, jsem se poctivě snažil vylíčit závěr vlády Přemyslovců. Jde samozřejmě o román, mnohé jsem si musel domyslet, ale jen tam, kde prostě historické prameny chybějí. A pokud jsem si domýšlel, pak jsem musel být přesvědčený, že to tak nějak mohlo být.

Nicméně pořád jsem se při psaní pohyboval na celkem jisté půdě. V případě Husitské epopeje jsem však vstoupil do jistého neznáma. Díky Jiráskovi máme už po generace představy o husitství, které ještě korigovala komunistická ideologie, které mu vtiskla étos třídního boje. Jenže tak to nebylo!

Ve svých románech jsem si dal za cíl popsat tu epochu úplně jinak, a pokud možno historicky přesněji. Zpočátku jsem se samozřejmě velice bál, jak čtenáři tohle netradiční pojetí přijmou, protože jsou takoví, kteří odmítají o husitech vůbec číst, neboť jim je znechutila škola, a pak takoví, kteří je obdivují velice nekriticky a jsou ochotni upálit každého, kdo by nekráčel ve stopách mistra Jiráska.

Když jsem však za třetí díl Husitské epopeje obdržel prestižní cenu Bestseller roku 2015, pochopil jsem, že jsem obrazně řečeno zvítězil. Podařilo se mi čtenáře přesvědčit, že tohle jiné pojetí je nejen zajímavé, ale přibližuje osudy našich předků tak, aby jim současníci rozuměli. Ztotožnili se s nimi, což je při pohledu na vlastní dějiny nesmírně důležité. Národ, který nectí svou minulost, nechápe přítomnost a nemá naději budovat úspěšnou budoucnost.

Co Vy a detektivky?

Detektivní žánr, byť se mu literární teoretici věnují se značnou nechutí, spíše se mu nevěnují vůbec, protože ho považují za komerční a tedy pozornosti znalců umění nehodný, není jednoduchý literární útvar, jak by se mohlo na první pohled zdát. Má své zákonitosti, které by si měl autor promyslet a ujasnit, a podle nich by se měl snažit psát.

V umění samozřejmě neexistuje jediná pravda a pohled, každý autor časem dospěje k vlastní cestě, a je to tak pro čtenáře dobře. Nicméně i v rámci toho, že umění je pohled individuální, neměli by autoři porušovat obecné zásady tvorby. K nim patří pár elementárních postulátů, jako je čistota žánru, jasně definovaný smysl díla a rovněž správné používání jazyka.

Pro mne je z hlediska syžetu detektivka pohádkou pro dospělé. Má s ní totiž podobné základní strukturální prvky. V pohádce zvítězí dobro nad zlem, v detektivce spravedlnost nad zločinem. Pohádkový hrdina musí mít takové vlastnosti, aby zlo porazil (třeba aby zabil draka). Pokud je nemá, ztrácí to pro dětského čtenáře smysl.

Detektiv má mít takové vlastnosti, aby čtenář uvěřil, že nad dobrem zvítězí svými kvalitami, a nikoli náhodou. A jsem hluboce přesvědčený o tom, že smyslem detektivních románů je poskytnout čtenářům zábavu a odpočinek.

Proto nemám rád moderní americké a skandinávské pojetí, kdy detektiv místo aby hledal zločince, řeší své osobní problémy. Vždycky jsem byl konzervativní a ctím tradice, jak v literatuře, tak v osobním životě.

Co Vás nejčastěji inspiruje?

Nedá se říci, že existuje něco, co by mne konkrétně inspirovalo. Pro mé psaní je důležité obecné rozpoložení, klid, rodinná pohoda a také víra, že má smysl bojovat za své představy a sny. Proto jsem před časem porušil své dávné předsevzetí, že budu psát jen historické romány. Napsal jsem dvě knihy (Strana štěstí a Klášterní madrigal), které pranýřují nadutost a marnost dnešní politiky.

V poslední době se kromě toho věnuji publicistice a na základě historických faktů se snažím čtenáře přesvědčit, že jsou tradiční národní, rodinné a lidské hodnoty, které prostě nelze opustit, pokud nechceme zničit sami sebe.

Máme přece odpovědnost, když už ne za sebe, pak určitě za své potomky, a nemůžeme jim zanechat zemi ve zmatku, do jakého se řítíme díky ideologické pomatenosti těch, kteří chtějí zničit tradiční Evropu. Tomu jsem věnoval i knihu Breviář pozitivní anarchie.

Jaké jsou Vaše oblíbené knihy?

Ze současné nabídky na knižním trhu bych mohl jmenovat opravdu jen málo titulů, o kterých bych řekl, že se staly mými oblíbenými. Jistě, je tam pár, které jsem si s chutí přečetl a pobavil se nad nimi, ale většinou mi v nich chybí „něco“. Jako by se z tvorby vytrácela laskavá pohoda, lehkost a optimismus. Miluji díla, která pohladí po duši, například Zvonokosy, příběhy soudce Ti či z domácí produkce Černé barony a Šmídovy knihy o partě vodáků a „horáků“.

Mám rád samozřejmě i díla, která nepatří k odpočinkovému žánru. Pokud však dnešní autor popisuje společensky závažný jev, pak mi připadá ten příběh zbytečně agresivní a ideologicky neústupný. Nejde o hledání, ale mentorování. I tady dávám proto přednost klasice.

Vezměte si jeden z nejlepších příběhů o hledání politických postojů hrdiny, a tím je Tichý Don. Grigorij Melechov tam bojuje postupně jako kozák, rudoarmějec i bělogvardějec, a hledá sám sebe. Takoví hrdinové dnes v literatuře prakticky nejsou. No, nevím… Rozhodně sáhnu raději po Zolovi, Remarquovi, Hemingwayovi, Solženicinovi, Čapkovi nebo autorech z časů mého mladí, jako je Otčenášek, Dušková nebo Páral.

Jaké máte plány do budoucnosti?

Momentálně dopisuji šestý díl Husitské epopeje a čeká mne ještě sedmý, závěrečný. Kromě detektivních příběhů se středověkým rytířem Oldřichem z Chlumu a renesančním písařem Jiřím Adamem z Dobronína bych rád napsal životopisný román o druhém českém králi Vladislavovi a potom velkou rodinnou kroniku, která se bude odehrávat v prostředí severočeských sklářů mezi třicetiletou válkou a napoleonskými válkami.

Dál se budu samozřejmě věnovat publicistice, protože považuji za povinnost bojovat za svůj národ, ať už se to mocným líbí nebo nelíbí.

A kromě toho budu pokračovat v divadelní činnosti. Nedávno jsem napsal (už třetí) divadelní hru. Jde o představení Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, které zábavným způsobem přibližuje divákům zálibu našich předků v pijáctví a milostném konání. V šenku se sejde pár trubadúrů, hezké sklepnice a univerzitní mistr (toho hraji já :-). Trubadúři zpívají a hrají, děvčata tancují, žertujeme, špičkujeme se a já vyprávím a čtu ukázky z kronik. Premiéru jsme měli loni v divadle v Příbrami a zatím jde o představení velice úspěšné. Jako spisovatele mne baví vystoupit občas na jeviště před diváky a vidět jejich bezprostřední reakce. Protože smích a radost jiných mne vždycky „nabíjí“.

Co by jste poradil začínajícím autorům?

Rada je jednoduchá – psát nikoli tak, abych se zavděčil literárním kritikům, ale abych potěšil čtenáře. Autor by si neměl na nic hrát, neměl by nic předstírat. Pište tak, jako byste seděli s přáteli u stolu a vyprávěli jim. A nelžete!

Zdroj fotografie: denik.cz

Webová stránka Vlastimila Vondrušky: vlastimilvondruska.cz

 

Jana Mišúnová

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis

More Posts