Hodnocení: bídaucházejícíjde topěknévynikající
Loading...

Daniel Kapča na Čaji o páté

Daniel Kapča vydal svůj první román Panský klub samonákladem. Jaké jsou výhody a nevýhody tohohle způsobu vydávání knih? Nejen to Daniel prozradil na Čaji o páté.

Začneme už tradiční otázkou: jaké byly tvé spisovatelské začátky?

Když se to vezme kolem a kolem, jsou pouze dva způsoby, jak se člověk dostane k psaní. Buď se sám rozhodne z ničeho nic psát, nebo ho něco nebo někdo inspiruje a nakopne natolik, že sedne a začne bušit do klávesnice, případně na papír. Pak už to má vesměs skoro u všech stejný průběh. Mou prvotní inspirací byla tvorba mé bývalé přítelkyně a mě její věci tak nadchly, že jsem chtěl zkusit něco sám.

Z toho nadšení vzniklo několik povídek, které se na literárních serverech setkaly s celkem kladnou odezvou, a co si budeme nalhávat, udělalo mi to radost, obzvláště když si vzpomenu na své slohové práce na základní a střední škole. Nedlouho poté jsem dostal nápad na konec nějakého příběhu. A z něj se i k mému překvapení nakonec vyklubala kniha.

Tvá prvotina je plná černého humoru, sexu, zvráceností a morbidity. Jak kniha vznikala a odkud jsi čerpal inspiraci?

Jak jsem už zmínil, vše začalo u nápadu na konec nějakého příběhu. Ten se mi natolik líbil, že jsem začal přemýšlet, jak ho rozvinout. Nápad na svět, ve kterém se mrtvoly nerozkládají, jsem dostal v tramvaji při ranní cestě do práce. Na mysl mi totiž přišly zombie, neboli mrtví, kteří vstávají z hrobů. A já si řekl, co kdyby se jim nechtělo zpět do zpátky do země. Z téhle myšlenky jsem stvořil celý svět a jeho pravidla.

Dále jsem od počátku věděl, že hlavní postavou bude dívka a vzhledem k tomu, že jsem v té době sledoval seriál Spartacus, jež se odehrával v gladiátorské škole, napadla mě k němu analogie, škola pro společnice. A tak se zrodil Panský klub neboli luxusní „bordel“. Tím jsem měl hlavní pilíře a pustil se do tvorby osnovy, postav a příběhu.

Samozřejmě jsem i já měl během psaní vědomou i podvědomou inspiraci z rozličných míst. Samotné prostředí Panského klubu bylo inspirováno zmíněným seriálem Spartacus a filmem Gladiátor. Některým postavám jsem propůjčil vlastnosti lidí z mého okolí. Dokonce jsem jednou odposlechl neznámé lidi v čajovně, když se bavili o svých zvrácených snech. Sice jsem z toho nic v knize nepoužil, ale jejich myšlenky mám zapsané v poznámkách, do budoucna se můžou hodit.

Mnohdy najde autor inspiraci na opravdu prapodivných místech, např. u souseda s jeho notně zvláštním způsobem mytí auta. Navíc člověk nikdy neví, co se mu podvědomě stalo inspirací. Během života každý vnímá neuvěřitelné množství vjemů a mysl všechny tyto zkušenost míchá, překrucuje, spojuje, rozděluje a ve výsledku převádí na nápady. Ani já si netroufnu tvrdit, že věci, které mě napadly a nejsou přímo inspirované konkrétním prvkem, nejsou jen kopií něčeho, co jsem viděl a slyšel někdy v minulosti.

Knihu jsi vydal vlastním nákladem. Jaké jsou podle tebe výhody a nevýhody tohohle způsobu vydávání knih?

Začnu výhodami. Mezi ně jednoznačně patří úplná kontrola nad všemi aspekty knihy. Máte pod kontrolou obálku, celé znění textu a prostě vše. Ze zkušeností jiných autorů vím, že nakladatelství mnohdy zasahuje do knihy víc než by se autorům líbilo. Ovšem to záleží na konkrétním nakladatelství a nelze je házet všechny do jednoho pytle. Spousta autorů se s nimi vždy nějak domluví a najdou společný kompromis.

Také nelze opomenou vyšší provize z prodejů, nicméně tato položka je vyvážena vstupními náklady (viz. nevýhody dále). Se samonákladem taktéž odpadá často velmi zdlouhavé shánění nakladatele, kterým se musí autoři skoro až podbízet a být v roli prosebníčka. Ono to zní potupně, jenže když si nakladatelé berou několikaměsíční lhůty na přečtení rukopisu a kolikrát se ani po opakovaném dotazu autora o vyjádření nedočkají odpovědi, to už jednomu zkazí náladu.

K tomu je všeobecně aplikovanou praxí, že není dobré nabízet rukopis několika nakladatelstvím naráz, ale mělo by se oslovit jedno, počkat na vyjádření a následně zkusit jiné. To se pak hledání hned protáhne na několik let a málokdo to vydrží a raději jde cestou samonákladu o pár desítkách či stovkách kusů. Ovšem ten pocit, když autor drží svou vytištěnou knihu v rukou a vidí ji v knihkupectví, je k nezaplacení.

Mezi nevýhody patří třeba zmíněné vyšší náklady. Něco stojí grafik pro tvorbu obálky, profesionální korektor, sazba pro tisk, samotný tisk, reklama a podobně. To pak částka šplhá do desetitisíců.

Dalším problémem, na který samonákladoví autoři naráží, je neochota ze strany literárních serverů, blogerů, kteří by o knize napsali, nebo ji zrecenzovali. Celkově marketing je mnohem složitější, protože nakladatelství mají své kanály, přes něž mohou knihu protlačit a propagovat (ať už ty literární servery, knižní novinky nebo prominentnější místa v knihkupectvích). To je asi největším kamenem úrazu samonákladu.

S tím jde ruku v ruce celkové vnímání ze strany čtenářů. Nejednou jsem se setkal s názorem, že kniha vydaná bez vydavatele je automaticky méně kvalitnější než přes něj, a nedej bože, pokud je od českého autora. Zajímavé je, že tenhle nešvár je jen u nás. V zahraničí se na samonákladové knihy koukají stejně, jako na knihy vydané přes nakladatele.

Proto je u nás takový problém sehnat vydavatele. Jsme zkrátka malým trhem, který chrlí příliš velké množství knih a tudíž nakladatelé raději sáhnou po zahraničním díle s nálepkou bestseller, případně po dílech vyhovujícím aktuálním trendům a edičním plánům, které mají větší šanci vydělat. Nezazlívám jím to a chápu je, vydat knihu není levná náležitost.

A něco ze zkušenosti. Já oslovil celkově šest nakladatelství. Tři mi napsaly, že pokud za sebou nemám umístění v literární soutěži, tak se bohužel nemohou z kapacitních důvodů mým rukopisem zabývat. Dvě mi napsaly, že se jim kniha líbí, ale netroufli by si ji vydat. A jedno mi odepsalo, že je rukopis nezaujal. Jsem si jistý, že kdybych vytrval v oslovování nakladatelství, tak bych nakonec jedno našel, ale neměl jsem tu trpělivost a navíc celá ta euforie z hotové knihy mě tlačila k tomu, abych nečekal a vydal ji samonákladem

Máš teď rozpracovanou nějakou další knihu? Jestli ano, o čem bude?

Ano, mám. Tentokrát se bude jednat o gamebook, což je kniha, která se nečte od začátku do konce, ale její text je rozdělený na očíslované sekce, kdy na konci každé sekce je většinou nějaká volba a dle ní se příběh větví a pokračuje. Takže čtenář vlastně i hraje.

A konkrétně se bude žánrově jednat o morbidní technofantasy. Příběh ještě nechci úplně prozrazovat, jelikož jsem na samém počátku, ale nepůjde o žádný boj mezi dobrem a zlem, záchranu světa ani nic podobného. Nicméně hlavní hrdina bude pátrat po něčem mu velmi drahém.

Co se ti na knize Panský klub psalo nejlíp a co, naopak, nejhůř?

Neměl jsem žádné konkrétní místa, kde by se mi psalo lépe či hůře. Samozřejmě se některé pasáže psaly svižněji, jiné zas tak ne. Záleželo na tom, jak moc jsem měl danou část naplánovanou a promyšlenou celkově, únavě, náladě…

Ovšem u samotného plánování a vymýšlení děje a prvků jsem se nejednou zasekl na poměrně dlouhou dobu. Musel jsem totiž často ověřovat, zda-li je daná věc aplikovatelná v kontextu světa, postav a všeho okolo, aby vše stálo na pevných základech a drželo pohromadě. Na tom jsem poměrově strávil mnohem více času než při samotném psaní.

Jaké jsou tvé oblíbené knihy a která z nich tě nejvíc ovlivnila?

Primárně jsem čtenář sci-fi literatury, ale občas to proložím i fantasy nebo nějakým jiným žánrem, když mě téma zaujme. Mezi moje nejoblíbenější knihy patří série Duna od Franka Herberta nebo série Nadace od Issaca Asimova. Také mám velmi rád Zeměplochu od Terryho Pratcheta či knihy od Dana Browna. Z českých autorů mezi mé oblíbence patří například Jiří Kulhánek nebo začínající autoři Jiří Mikulík a Jan Kšanda píšící gamebooky.

Čemu se kromě psaní rád věnuješ ve volném čase?

Jsem vášnivým hráčem počítačových her, u kterých dokážu strávit hodně času, ale už ne tolik, jako dřív. Také rád čtu či vyrazím ven na kolo nebo do posilovny. V neposlední řadě jsem takřka každodenním návštěvním mé oblíbené čajovny, v níž jsem napsal téměř celý Panský klub. Také velmi rád mixuju hudbu přes svou DJ konzoli. Zájmů by bylo hodně, ale času na ně už tolik ne.

Co by jsi poradil lidem, kteří se chtějí věnovat psaní?

„Jděte do toho a nenechte se odradit zlými jazyky!“ To je asi ta nejdůležitější rada, jakou mohu dát. Často se začínající autoři setkávají s posměchem ve svém okolí, ať už od rodiny či přátel. Nezřídka slýchávají něco jako: „Ty píšeš knihu? To bude nečitelný balast.“ či „To ti stejně nikdo nevydá a raději se věnuj něčemu užitečnějšímu“. Podobných prohlášení jsem i já slyšel nespočet. A od některých lidí je dokonce i chápu, když vezmu v potaz mé již zmíněné slohové úspěchy na školách.

Druhou radou, kterou mohu dát, je: „Přestaňte se podceňovat a pochybovat o sobě!“ Tímhle neduhem trpí jak začínající autoři, tak mnohdy i ti, jež už mají za sebou nějakou knihu. Kolik knih, povídek, básní a jiných literárních textů skončilo na dně šuplíku ze strachu z posměchu nebo z vlastních obav o kvalitě díla. A to je strašná škoda.

Češi jsou tímhle pověstní a navíc běžná česká nátura diktuje kritizovat, shazovat a nepřát úspěch. Jde to už jen vidět na reakcích okolí, které jsem zmiňoval. Málokdy se stane, že člověk uslyší: „Ty jo, ty píšeš knihu? To je super, o čem bude? Už se těším, až mi dáš kousek přečíst. Fandím ti!“ Obdobné to je s vnímáním českých vesus zahraničních autorů. Pro Čechy je typické smyšlení, že co je zahraniční, to je automaticky lepší – byť to vůbec není být pravda. Proto je třeba si věřit.

Třetí a zároveň poslední radou je: „Jako autor máte poslední slovo!“ Jakýkoliv autor knihy se setká s celou plejádou názorů, ať už před vydáním, nebo po něm. A můžete vsadit boty, že si mnohdy značně protiřečí. Jakékoliv rozhodnutí jednu skupinu naštve a druhou nadchne, tak už to prostě je. Nejdůležitější ale je, aby dané rozhodnutí nadchlo autora. On je jediný člověk na světě, kdo musí být primárně spokojený!

Netvrdím ale, že by se měly všechny názory automaticky házet do koše, to vůbec ne. Uvedu příklad, který jsem před nedávnem použil v jedné diskuzi ohledně míry popisů, a tím omezením čtenářovy fantazie. Já ke své knize obdržel dva názory, velmi podobné, ale s naprosto odlišným efektem. V době psaní mi někteří beta čtenáři napsali, že v jistých pasážích jsou popisy příliš dlouhé a ruší plynulost příběhu. Po zvážení jsem uznal tuto výtku jako oprávněnou a některé popisy očesal.

Na druhou stranu jsem po vydání četl názor, že až příliš popisuju násilné scény a měl bych spíš nechat volnost čtenářově fantazii. S tímhle naprosto nesouhlasím a kdybych měl někdy dělat řekněme druhé vydání, rozhodně bych tenhle aspekt knihy neměnil. Ono zní úplně jinak, když se napíše „na podlaze leželo dívčí znetvořené tělo“ nebo „na podlaze leželo dívčí tělo, rozpárané od krku k ohanbí, s vyvrženými střevy, jež se válely po zemi, a tělními tekutinami vsakujíc se do ztrouchnivělého dřeva“ (je to vymyšlený příklad, ale pro pochopení snad stačí).

Mně opravdu šlo o detailní vykreslení scény a všech pocitů s ní spojenými. Proto by autoři měli přistupovat ke všem názorům s nadhledem, poctivě je zvážit, vzít si z nich něco, když to uznají za vhodné, nebo je zaříznout, pokud s nimi niterně nesouhlasí.

Určitě by se dalo najít mnoho dalších rad, třeba o marketingu, ale tyhle tři považuju osobně za nejdůležitější. Ona duše autora je většinou křehká věc a mnohdy ze strachu, nerozhodnosti, či pochybnostem skončí mnoho rozepsaných rukopisů v propadlišti dějin. Je to nesmírná škoda a já mohu jen doufat, že někomu tyhle rady pomůžou a díky nim spatří světlo světa další příběh. Držím tedy všem palce a přeji jim hodně úspěchů při psaní.

Facebooková stránka autora: facebook.com/KnihaPanskyKlub

Webstránka autora: knihapanskyklub.cz

Zdroj obrázku: kosmas.cz

Jana Mišúnová

Jana Mišúnová

„Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem.“ C.S. Lewis

More Posts