bídaucházejícíjde topěknévynikající (Zatím nikdo nehodnotil, buď první.)
Loading...

Jaroslav Alois Doležel: Úplněk

Sdílejte článek ...Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on Twitter

Nedělní povídka tentokrát pochází z díla českého autora J. A. Doležela.

Vždy, když je měsíc v úplňku, stojí Málkova manželka, téměř celou noc, u okna a dívá se ven, na osvětlenou ulici. Nic neříká, kouří jednu cigaretu za druhou a občas si dojde jen na záchod, nebo do kuchyně, pro sklenici vody. To je vše.

To Málek, jakmile ulehne do postele, hned spí. A může být třeba deset úplňků najednou. Jemu je to prostě jedno. Spí. A probudí se až ráno, před rozedněním, kdy musí vstát a jít do práce.

I tuto noc už spal a jeho manželka opět stála u okna a dívala se ven. Byl úplněk a ona opět nemohla usnout. Zapalovala si už bůhví kolikátou cigaretu, když vtom spatřila jakéhosi muže, který se objevil na střeše protějšího domu. Hned ji napadlo, že tam ten muž nemá co dělat. A už vůbec ne v noci. Neznámý muž začal balancovat na okraji střechy tak nešťastně, že to Málkovu manželku vyděsilo. V tu chvíli ji nenapadlo nic lepšího, než že svého manžela, dosti nevybíravým způsobem, probudila.

„Jaromíre! Vstávej!“ třásla s ním, jako by z něj chtěla vytřást duši. „No tak vstávej! Dělej, než bude pozdě!“

„Co je?“ ptal se Málek rozespale. „Nech mě spát a už neotravuj.“

„Tak vstávej přece! Někdo chce asi skočit ze střechy dolů!“

„Tak ať skočí,“ řekl Málek a otočil se na druhý bok. „Jeho věc. Mě do toho nic není.“

„Musíš zavolat policii.“

Málek se znechuceně posadil na posteli a podíval se na manželku.

„No výborně. Teď neusnu. Budu si muset vzít prášek na spaní.“

„Na to zapomeň! Ty bys jenom spal!“

„No a co. Jsem za celej den strašně utahaný.“

„Tak ty jsi utahaný! Aha! Ale na střeše protějšího domu je člověk, který chce asi skočit dolů a zabít se! Měl bys zavolat policii, nebo tam jít a pomoct mu.“

„Já? A proč? Co je mi do nějakého blbečka, kterej se chce zabít? To je jeho věc.“

„Ten člověk je možná nešťastný a potřebuje pomoct. Tak běž za ním a pomoz mu.!“

„Na to zapomeň. Chci spát.“

„Ale jestli ten člověk skočí, tak to bude tvoje vina!“

„Ty se ale naotravuješ.

Málek vstal z postele a přistoupil k oknu. Podíval se na střechu protějšího domu a opravdu spatřil jakéhosi muže, sedícího na okraji střechy.

„Ještě žije,“ řekl. „Jdu spát.“

„Tak to ne! Běž okamžitě za ním a dostaň ho z té střechy pryč!“

„Zbláznila ses?“

„Ne! Ale musíš mu pomoct! Je to tvoje občanská povinnost!“

Málkovi bylo jasné, že dokud tomu muži nepomůže, tak se do postele nedostane. „Zavolám policii,“ řekl odevzdaně.

„To můžeš až potom. Teď běž za tím mužem.“

„A proč?“

„Neptej se a běž.“

Málek se oblékl a pomalu se vydal na střechu protějšího domu, kde se jakýsi muž, podle tvrzení paní Málkové, chystal spáchat sebevraždu. Málek si myslel, že je to nesmysl, protože kdyby to ten člověk chtěl udělat, tak by to udělal hned a nečekal by na to, až za ním někdo přijde a bude mu jeho čin rozmlouvat.

„Doufám, že až tam dorazím, tak to ten chlap bude mít za sebou,“ bručel Málek vztekle. „Jinak ho shodím sám.“

Na střechu protějšího domu, to Málkovi trvalo necelých patnáct minut. Vůbec nespěchal. Šel naprosto volným krokem, jako by se vůbec nic nedělo.

Když konečně dorazil na střechu protějšího domu, ten muž tam stále seděl a díval se dolů.

Málek najednou nevěděl, jak se má zachovat. Co kdyby se ho ten člověk lekl a opravdu by se zřítil dolů? No a co?! Jestli chce skočit, tak ať se leká a spadne! Jemu je to úplně jedno!

„Hej!“ zavolal Málek na muže. „Co tam děláš?“

Muž se k němu prudce otočil.

„Jděte pryč!“ vykřikl ten muž. „Vypadněte! Nechte mě být!“

„Tak jo. Už jdu. Ale… Chci vám jen něco říct… Jestli chcete skočit dolů… Nedělejte to, prosím. Měl bych doma peklo.“

„Cože?“ divil se muž.

„Víte… To moje manželka mě sem poslala,“ začal Málek a pomalu se přibližoval k sedícímu muži. „Když je úplněk, tak ona nemůže celou noc spát a dívá se z okna. No a dneska uviděla vás, jak prý chcete skočit. Poslala mě za vámi, abych vás zachránil.“

„Mě? A proč?“ divil se muž. „Co je nějaký ženský po tom, co chci udělat? A vy stůjte! Nebo skočím!“

Málek se zastavil, protože to vypadalo, že to ten muž skutečně udělá.

„Hele,“ řekl Málek. „Nebude ti vadit, když si sednu?“

Nečekal na odpověď a posadil se.

„Bolej mě nohy. Stará mě vzbudila a já musel jít, až sem. Jsem dost nasranej. Raději bych teď spal, ve svý posteli.“

„A co ti brání? Zvedni se a vypadni! A svý starý vyřiď, ať se stará sama o sebe.“

Muž se od Málka odvrátil a podíval se dolů, na ulici, kde se již začala sjíždět záchranářská auta.

„Co to má znamenat?“ rozčiloval se muž a vstal. „Okamžitě odjeďte, nebo skočím!“ volal dolů, na ulici. „Slyšíte?!“

„Ale neskočíš,“ řekl Málek. „Na to jsi velkej srab. Protože kdybys to chtěl udělat, tak už dávno ležíš dole, na chodníku, v kaluži krve.“

Muž se opět otočil k Málkovi.

„Tak co?“ zeptal se Málek. „Nechceš jít raději domů a pořádně se vyspat? Já jsem taky už dost unavený a ráno musím vstávat do práce.“

Muž se opět posadil na okraj střechy a sklonil hlavu.

„Už dál nemůžu,“ řekl. „Jsem vrah. Zabil jsem. A to je smrtelný hřích.“

„A koho jsi zabil,“ zeptal se Málek.

„Svoji malou dcerku.“

Rozplakal se.

„Svoji osmiměsíční dcerku. Uškrtil jsem ji těmahle, svýma rukama. Nejdřív pořád plakala. Už jsem to nemohl vydržet. Zmáčkl jsem ten její malinký krček. Byla to jen chvilinka. Pak už nedýchala.“

Bylo strašné poslouchat, co ten muž říkal. Málek nechápal, co ten muž udělal, tomu nevinnému dítěti. Pokud to tedy byla pravda.

„Víš, co ti poradím,“ řekl Málek.

Muž nic neříkal.

„Skoč. Skoč dolů, nebo tě tam shodím sám. Kriminál by byl, pro tebe, moc malý trest. Já jdu domů. Je mi z tebe na blití.“

Málek vstal a vydal se domů.

Když vyšel z domu, stáli při něm, snad všichni svatí. Těsně vedle něj, totiž dopadlo na zem, mužovo tělo, pod kterým se rychle zvětšovala kaluž krve. Málek se sice lekl, ale necítil se vůbec provinile za to, že ten muž skočil ze střechy dolů.

Zato s Málkem, se jeho manželka, po jeho příchodu domů, přestala bavit. Vše viděla z okna. A co neviděla, to si domyslela. A to, že Málek dopustil, aby ten muž skočil dolů, byl pro ni důkaz, že mu na ostatních lidech nezáleží.

Paní Málková se se svým mužem nebavila několik dní a její chování, se vůči němu, naprosto změnilo. Nevařila mu, neprala, neuklízela a domů chodila, kdy se jí zachtělo. Ani se svým manželem nespala v jedné posteli.

Málek ale stále myslel na mužova slova: „Zmáčkl jsem ten její malinký krček. Byla to jen chvilinka.“

Asi po deseti dnech, několik minut po jedné hodině ranní, Málek vstal z gauče a šel do ložnice, kde spala jeho manželka. Chvilku se na ni díval, ale pak se k ní naklonil a oběma svýma rukama, jí pořádně stiskl ten její krk.

Nebylo to tak snadné, jak si myslel. Ale nakonec se mohl radovat z toho, že je konečně po ní.

Teď už ho nebude v noci budit s tím, že chce někdo skočit, ze střechy, dolů.

Webová stránka autora: zahrada-smutku.webnode.cz

Zdroj obrázku: pixabay.com

Jana Mišúnová

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis

More Posts