bídaucházejícíjde topěknévynikající (Zatím nikdo nehodnotil, buď první.)
Loading...

Ve spleti věží

Román Budoucnost má vše, co může profesionální spisovatel nabídnout, přesto mu chybí jeden podstatný atribut: spád. Autor se zjevně nepoučil z neúspěchu dystopického románu Metro 2034, kde zbytečně cpal hned několik dějových linií a opět čtenáři naservíroval několik paralelních příběhů a retrospektivních záblesků, které se vzájemně prolínají.

Můžeme tak sledovat příběh Jana Nachtgalla, zaměstnance ministerstva bezpečnosti, který vědomě dělá pro vládu špinavou práci – tím, že likviduje odpadlíky establishmentu. Jimi jsou lidé, kteří odmítli věčnou nesmrtelnost a rozhodli se ilegálně zplodit děti. Mezitím slepujeme střípky Janova dětství a velmi pomalu si uvědomujeme a doplňujeme souvislosti.

V přehršli hluchých míst, slepých odboček či popisných pasáží to však jde poměrně těžce a čtenář po pár kapitolách ztrácí pozornost. Konspirace odhaluje konspiraci a hranice mezi pravdou a iluzí se postupně téměř stírá. Motivace hlavního hrdiny je navíc místy poněkud nepochopitelná a čtenář si ani není jistý, zda se může s Janem ztotožnit – z děje nijak jednoznačně nevyplývá, zda je Jan kladnou, či zápornou postavou. Podle všeho jde o sexistu, homofoba a burana, který nejde pro ránu daleko. Kde jsou ty časy Arťoma, který chtěl udělat svět lepším místem…

Skleněný válec s vytřeštěně zírajícím teploušem mizí ve tmě. Jen ať jde klidně na policii – tam může mluvit o štěstí, jestli mu vrazí do zadku jen paralyzér. Ministerstvo vnitra a ještě pár dalších důležitých úřadů totiž podléhá kontrole Strany nesmrtelnosti. Ta svého času uchránila parlamentní koalici před rozpadem, takže teď se splní každé její přání.

Ostatně pojetí hlavní postavy je rovněž prvkem, který stojí za komentář. Už v románu Metro 2035 jsou Glukhovského postavy násilné, bezcitné a jakoby zvířecí. Budoucnost však posouvá ultranásilí do další roviny; stává se normou. Naturalistické popisy mučení či znásilnění doprovázené vulgárním jazykem nakonec působí spíše rušivě a čtenář se sám sebe musí ptát, zda jde o obsesi hlavní postavy příběhu, nebo spíše autora románu.

Klečí před nimi s pažemi svázanými za zády, s tváří položenou na podlaze. Pyžamo z ní strhli a nedbale odhodili na zem, vidím na něm jasné červené skvrny. Zuby je zakousnutá do vojenského opasku, který má protažený ústy jako udidlo.

Ano, k dobru můžeme přičíst zakončení příběhu. Vše do sebe zapadne, čtenář pochopí souvislosti. V úplném závěru je snad i jakési morální poselství, přesto se nelze ubránit dojmu, že Jana vede spíše pragmatismus. Ale je to pozdě, protože řada čtenářů nebude mít trpělivost vydržet až na konec a po páté či desáté odbočce do Janových vzpomínek to vzdá.

Filip Šimeček

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)

More Posts

Follow Me:
YouTube