bídaucházejícíjde topěknévynikající (Zatím nikdo nehodnotil, buď první.)
Loading...

Reportáž z festivalu Open house Praha

Je sobota ráno. Nastávající manželka si balí baťoh a domlouvá si detaily se svou kamarádkou ohledně čistě dámského tripu na náš nejvyšší český vrchol, Sněžku. Logistika je komplikovanější, neboť s ní pojede kamarádčin klouček, který má sotva tři měsíce. Ano, ten do dámského tripu nezapadá, ale lze mu to vyčítat? :) Nehledě na to, že další osazenstvo tvoří fenčí duo. Chvála nosítkám, chvála šátkům, které umožní aktivním matkám vydat se s prckem objevovat svět. Ale co s mým načatým dnem? Nabízí se čtvrtý ročník festivalu Open house Praha, o kterém jsem se dozvěděl z facebooku.

Stačí pár kliků a brouzdám po stránkách www.openhousepraha.cz. Okamžitě si filtruji budovy na Praze 9 a 8. Praha 9 nabízí mimo jiné areál Tesly, Pragovku art District či areál Podkovářská. Zajímavá industriální místa.

Rozhodl jsem se pro program festivalu na Praze 8. Veřejnosti se otvírají brány Invalidovny, Libeňského zámku a Grabovy vily. Jako velký bonus jsou všechny budovy v docházkové vzdálenosti od metra. Invalidovna je mým prvním cílem. Musím vyrazit co nejdříve, abych nečekal hodiny, než přijdu na řadu s prohlídkou. Budova je ze seznamu nejvíce atraktivní a mnozí nadšenci si její prohlídku nenechají ujít.

Už před desátou hodinou se před vstupní bránou vytvořila fronta. Had tvořený z těl lidí se neustále prodlužoval. Vzpomněl jsem si na svou oblíbenou hru snake na staré dobré nokii. Had mě spolkl a stal jsem se jedním z článků velkého řetězce.

Každých dvacet minut mohlo dvacet návštěvníků vstoupit branou do útrob budovy. Byl jsem až ve třetí dvacítce. Vstupuji do nádherné budovy, kterou zasáhlo bezpočet ran – války, povodně, nešetrní nájemníci. Ustála to, ale na jejím stavu se to projevilo. Naši skupinku provázal chodbami a místnostmi barokní budovy z počátku 18. století pracovník správy Národního památkového ústavu. Poutavě nám vyprávěl nejen o historii, ale především o reáliích zdejšího žití válečných invalidů a jejich rodin v této barokní perle. Invalidovna měla být velkolepá, ale z plánů, jak už to tak bývá, sešlo. Dostavěla se pouze část. Dostavba zbývajících částí by znamenala investici ve výši 1 milionu zlatých, což je nepředstavitelná suma i dnes. Jen jsem si říkal, proč je až v roce 2018 prohlášena tato budova za národní památku. Inu na radnici města Prahy a na ministerstvu měli s budovou jiné plány. Možná i díky nim se na Invalidovně natočilo několik filmů a seriálů. Namátkově zmíním například Hellboye, Doktora Živago, seriál Einstain či oscarového Amadea od nedávno zesnulého českého režiséra Miloše Formana.

Dvaceti minutová komentovaná prohlídka končí v potemnělé provizorní kapli. V plánu byla výstavba velkolepého kostela zasvěceného sv. Kříži. Z plánu sešlo a pro zdejší chovance byla zřízená kaple sv. Kříže. Tato kaple ve mně zanechala ten největší dojem. Potemnělá a špinavá, ale i přesto v ní tolik lidí našlo duchovní útěchu a spásu. Světlo si s tmou hrálo. Paprsky slunce dopadaly do kaple jako ranní paprsky, které rozhánějí noc.

Než se vydám dál do Libně vyrazím tramvají do Letňan, na Strossmayerovo náměstí, pěšky na Vltavskou. Kdo by tušil, že pro mnohé ostuda Prahy, která čpí močí, skýtá mnohá překvapení. Veřejný prostor, který nabízí, je fantastický. K velké škodě Pražáků si tento prostor přisvojili pobudové. Je to jejich území, kde sedí s levným čúčem a pokřikují na cestující, kteří rychle, rychle nastupují do tramvají. Za stanicí metra nacházím cedulku, která mě směřuje k vlakům. Stačí vyběhnout schody a člověk se ocitne na vlakové zastávce. Netušil jsem, že na Vltavské je vlak. Jen pár dotazů a člověk je nasměřován do svého cíle – Nádraží Bubny. Cesta na nádraží Bubny je cestou do minulosti. Procházím člověkem, městem opuštěné místo, které brzo pohltí nová výstavba. Inu nechtěné musí novému ustoupit. Nádraží Bubny má temnou atmosféru. Zde pro pražské židy započala cesta do pekel ghett a koncentračních táborů, ze kterých se již mnozí z nich nikdy nevrátili. Na samotném nádraží se zastavil čas. V okolí jsou umístěna umělecká díla, které já barbar sice zaregistoroval, ale měl je jen za odpad. Nikoliv za hodnoté umělecké dílo. Ve finále umístěné exponáty ladí s neutěšeným místem. Koncept děl do sebe zapadá v návaznosti na místo, na životní osudy lidí, kteří zde zahájili svou cestu do neznáma.

 

Výmluvná je rozměrná plastika s názvem „Brána nenávratna“ od sochaře Aleše Veselého v podobě dvacetimetrové koleje zdvižené k nebi. Tato plastika má symbolizovat Jákobův žebřík.

Nádraží Praha Bubny bylo mementem zapomnění na osudy desetitisíců deportovaných lidí. Dnes je v plánu vytvořit z nádraží Památník ticha. Projekt na přestavbu nádraží jako vzpomínkové centrum holokaustu už získal stavební povolení. Společnost „Památník Šoa Praha“ uzavřela s Českými drahami smlouvu na padesátiletý pronájem nádražní budovy. Čtvrť Bubny čeká nová výstavba a částečná sanace území. Snad si nádraží udrží svou tísnivou atmosféru, která bude vztyčený prostředník a bude řvát „Pamatuj!“.

Vracel jsem se zpět na Vltavskou. Plný dojmů. Sakra, tento festival má sílu. Člověku otvírá nejen bránu do běžně nepřístupných budov a prostorů, ale zároveň mu dává možnost poznat pozapomenutou historii génia loci.

Cesta tramvají z Vltavské na Palmovku vede přes Libeňský most, který možná za pár let bude pouhou historií. Z důvodu zanedbané údržby tento skvost, který pojil břehy Vltavy po desítky let, skončí jako odpad sutě. Palmovka je čtvrť, která se dynamicky mění. Vedle staré zástavby vzniká nová, moderní čtvrť a možná i díky tomu probíhá velká rekonstrukce komunikace v Zenklově ulici. Menší překážka mě nerozhodí a absolvuji prohlídku mých posledních dvou cílů – Libeňského zámku a Grabovy vily. Obě budovy v současné době využívá městský úřad pro Prahu 8. Libeňský zámeček je okouzlující rokokový zámek, kde generace snoubenců říká své lásce ano. Festival pro širokou veřejnost otvírá právě místa, kde začínají mnohá manželství – svatební síň a zámeckou kapli.

Mé poslední zastavení je v Grabově vile, která je schovaná za fotbalovým hřištěm. Vzrostlé stromy skrývají jeden z kvostů Libně – rodinné sídlo židovských továrníků Grabů. Ujímá se nás droboučká slečna, která nám přiznává, že se jedná o její první průvodcovskou zkušenost. Zhostila se jí dokonale. Provází nás pár místnostmi, které sloužili jako reprezentativní pokoje bohaté rodiny jako učebny či jesle. Seznamuje nás s rodinou a s pohnutou historií místa. Rodina vlastnila Grabovu c.k. výsadní továrnu na voskovaná plátna a koberce. Na sklonku 19. století byla jejich továrna největší svého druhu v Rakousko-Uherské monarchii. Během Velké krize se sídlo průmyslníků proměnilo v dívčí domov pro dívky z vyšší společnosti, během války zde sídlil hitlerjugend, po válce jesle a zdravotní škola. V současnosti jsou zde umístěny některé odbory úřadu městské části Prahy 8. Je to nádherná vila, která hostila velikány hudby a filozofie. Zavítal sem i skladatel Richard Strauss, Theodor W. Adorno či Max Brod.

Plný dojmů nasedám na tramvaj a hurá nakoupit zeleninu v obchodním centru Harfa. Jsem spokojený. Viděl jsem mnohé, co bylo mému zraku skryté. Takové festivaly mají smysl, oživují město a otvírají jej svým občanům i návštěvníkům. Mnozí kolem budov chodí, aniž by tušili, jaké skvosty bez povšimnutí míjejí. Pro mě dopadl festival na jedničku.

 

Korektura: K.Ch.

autor fotografií: V.Okapa