Když státy odejdou na smetiště dějin

Zamyšlení nad Urzovým Anarchokapitalismem

„Člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil, tohle je mé‘ a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhal kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, když zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému.“
Jean Jacques Rousseau

České politické myšlení je poměrně konzervativní a diskuse na politologických katedrách byly v drtivé většině rámovány určitým ideologickým mainstreamem. Politolog, který nějakým způsobem přesahuje rozmezí konzervativní pravice až socdemácká levice je zpravidla vyřazován ze společenské debaty. Změní se situace s Urzovou knihou Anarchokapitalismus?

Díky Urzovi se totiž na knižním trhu snad poprvé objevil náčrt společnosti, která by se obešla bez státních autorit. Přestože můžeme polemizovat, nakolik je anarchokapitalismus antisystémový a nakolik splývá se záměry globálního jednoho procenta, faktem je, že se podařilo vyvolat diskusi. A dovolím si tvrdit, že zpravidla věcnou a korektní. Než se dostanu k samotnému rozboru díla, je třeba si ujasnit význam pojmů.

Anarchokapitalismus totiž mezi anarchistické směry nepatří, má blíže k liberální pravici. Budu-li mluvit o anarchismu jako takovém, čtenář může být na pochybách, co je tím myšleno. Pro orientaci tedy Urzovo pojetí anarchismu nazvu „individualismem“, zatímco směry čerpající z třídněbojové, sociální tradice (anarchokomunismus, anarchosyndikalismus apod.) nazvu „kolektivismem“, protože i pojmy „pravice“ a „levice“ by mohly být v některých kontextech zavádějící. A z odlišných postojů kolektivistů a individualistů pak vychází i pojetí dnešní společnosti.

Někdo považuje v podstatě celé dvacáté století za jeden velký socialismus (silnou roli hrály národní státy, EU přerozděluje peníze, limity růstu nás nutí přemýšlet o nepodmíněném základním příjmu…), jiní hovoří o různých tvářích kapitalismu (zatímco dnes je kapitalismus soukromnický, před rokem 1989 byl monopolním kapitalistou stát). Ani to však nebude předmětem této recenze, protože k tomu není prostor.

Urzova kniha zaujme především svou stylistickou a grafickou precizností a přehledností. V téměř dvou desítkách kapitol rozebírá jednotlivá odvětví a oblasti (školství, práce, příroda…) a popisuje v nich, jak by fungovaly bez státu. Aby byla jeho upřímná snaha o diskusi ještě věrohodnější, na každé stránce je volný řádek na poznámky k diskusi (což samozřejmě ocení zejména recenzenti).

Hned úvodní kapitoly jsou však poněkud zavádějící. Autor staví svou vizi do protikladu k socialistickému centrálnímu plánování a poukazuje na nejen praktické, ale i teoretické vyvrácení takového systému. To ale nikdo nepopírá; kritizovat centralizovaný stát dokáže každý, včetně kolektivistů. Otázkou je, proč Urza svou vizi nesrovnává s jinými ekonomickými systémy (zdola plánovaná ekonomika, Albertův Partecon, LETS a další)?

Vytahuje-li Urza model centrálního plánování jako teoreticky nefunkčního, je třeba dodat, že i model volného trhu selhává už v teorii. Volnotržní ekonomové totiž nevytvoří žádný matematický model střetu nabídky a poptávky, aniž by zanedbali ostatní faktory. Jenže ony ostatní faktory jsou natolik podstatné, že je prostě zanedbat nelze. Jako příklad lze uvést dva konkurující si supermarkety. Jeden je drahý a nekvalitní, druhý je levný a prvotřídní. Podle volnotržních myslitelů musí nutně vítězit ten druhý, protože lépe uspokojí poptávku ze strany zákazníků. Co když je ale pro zákazníky příliš geograficky nedostupný? Co když nemají dostatek informací k tomu, aby se racionálně rozhodli?

Abychom tedy mohli s volnotržní ekonomií pracovat jako s vědou, museli bychom do grafu nabídky a poptávky dodat desítky dalších křivek (naprosto fatální vliv na fungování trhu mají například negativní externality), čímž by nějaké teoretické podchycení zcela ztratilo smysl.

Zde bychom mohli Urzovu knihu odložit; to by ovšem byla škoda, protože bychom se připravili o další polemiku. Předpokládejme tedy, že i přes výše uvedené výhrady by byla volnotržní společnost efektivní, svobodná a funkční a zaměřme se na největší slabiny Urzova textu.

Mezi nejčastější námitky proti anarchokapitalismu patří varování, že neregulované monopolizované korporace by si vytvořily represivní systém soukromých agentur, což by vposledku znamenalo nový státní útlak. Druhou, často opakovanou tezí je výtka, že Urza hasí oheň benzínem. Nefunguje-li někde volný trh, je to tím, že je ho tam málo. Víc volného trhu! Na obě tyto námitky odpovídá Urza způsobem, který je vlastně argumentací v kruhu: „ano, anarchokapitalismus může vytvořit diktaturu kapitálu a vznik nového státu, ale budoucnost přece nikdo z nás nemůže znát a diktatura může vzniknout i ve stávajících státech“, případně „kdybychom řešili problémy ne regulací, ale tržně, bylo by to lepší“.

Urza tak nevědomky připomíná myšlenkovou linii marx-leninistů. Ti také argumentovali nezkušeností kádrů budujících nový režim bez předchozích zkušeností a ve chvíli, kdy začal východní blok upadat, Sověti v tom měli jasno – může za to Chruščovův revizionismus a pokud se vrátíme ke stalinistické praxi, tak se to přece nakonec musí povést. Vypadá to, že v této debatě se nedá posunout, protože tržní řešení tržních krizí zatím nebylo nikde vyzkoušeno. Anebo bylo? Bohužel ano a ne jednou.

Tady se již dostáváme ke způsobu, jak k anarchokapitalistické společnosti dojít. Urza odmítá revoluce, protože obsahují akt donucení a navrhuje šířit volný trh postupně, pomocí liberálních politických stran, které budou upřednostňovat volnotržní řešení ekonomických a politických problémů. Kam taková cesta vedla, nám krásně ilustruje dvacáté století. Nejznámější laboratoří, kde se v dějinách volný trh testoval, byla Latinská Amerika.

Praktický dopad vizí Hayeka či Friedmana způsobil například v Argentině v roce 2001 státní bankrot a po svržení pěti prezidentů během několika týdnů se země ocitla ve stavu anarchie. Jak na bezvládí reagovali obyčejní lidé? Začali nahrazovat státní instituce lidovými plény a řada továren byla kolektivizována dělníky. Kolektivní sebeorganizace byla tedy zcela odlišnou reakcí, než by předpokládal individualista Urza. Z Argentinců se zkrátka soukromí podnikatelé nestali.

V horší pozici byli Iráčané v roce 2003, jejichž země byla okupována americkou armádou. I v tomto případě byla země bez jakýchkoli regulací otevřena zahraničním investorům. Výsledkem bylo, že chudí Iráčané nemohli během investic při obnově své země konkurovat americkým korporacím a desetitisíce lidí se propadly do chudoby.

Ve výše uvedených případech může samozřejmě individualista namítat, že nešlo o spontánní jednání svobodných občanů, ale do situace se vždy více či méně míchal stát. Jak by ale mohly fungovat zdola organizované projekty individualistů, když jejich hnacím motorem je momentální sobecký zájem? Proč by měl vůbec anarchokapitalista investovat do volnotržní budoucnosti svých dětí, když jeho momentálním individuálním zájmem je třeba motocykl či hudební festival?

Nakonec vlastně přicházíme na to, že jistá forma kolektivismu je vždy nezbytná, jak ostatně přiznává Urza v kapitole o hasičích či pojišťovnách. Lidé by odevzdávali nějakou částku do společného fondu (tedy daň), která by se přerozdělovala těm profesím, které by pracovaly ve veřejném zájmu. A tady už se individualista částečně shoduje s kolektivistou. Zda je to málo nebo dost, rozhodne budoucnost, protože současné struktury už na své limity narazily. Chceme-li společnost bez útlaku, musíme přemýšlet nad mechanismy (tedy demokraticky přijatými regulacemi), které takovou společnost zachovají a zabrání nové autoritě.

Na závěr se vrátím k citátu v úvodu recenze. Proč zrovna Rousseau? Táže se totiž na to základní – na legitimitu. Jak může být řeka, les, hora či moře soukromým vlastnictvím? Soukromé je to, co si vyrobím, vybuduju, vytvořím. Případně koupím. Můžu si moře koupit? Od koho? Od státu? Ale jak může mít stát právo vlastnit moře? Přírodní krásy tady byly tisíce let před tím, než vznikly státy. Urza na tuto námitku v jednom z rozhovorů namítá, že takový styl uvažování vede k tomu, že bychom si vlastně nemohli přivlastnit žádný kus pozemku a nemohli na něm budovat pole, domy ani cesty.

Jak z toho ven? Spolupracovat. Nenechat o tom rozhodovat ani státní úředníky, ani ekonomicky nejsilnější tržní subjekty, ale snažit se, aby měl každý maximální možnost podílet se na tom, co patří všem. Můžeme se sice chlácholit, že až bude něčeho nedostatek, volný trh vždycky s něčím přispěchá, ale klimatické změny nám ukazují, že takové uvažování je krátkozraké. Až si nadobro otrávíme či vyčerpáme veškerou pitnou vodu, volný trh z nás kamenožravce neudělá.

zdroj úv. obrázku:www.urza.cz

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)