Author: Jan Pecháček

Piš Kafka, piš

V úterý 13. Iv. 2010 v sále Břetislava Bakaly v Brně naplněném po okraj ctiteli svérázných spektáklů divadla Sklep propuká nejprve tiše, nenápadně a neočekávatelně přímo v publiku tohle magické, úžasné a samosebou absurdně groteskní představení. Slovák s Vávrou putují mezi diváky a zaníceně recitují náhodně vybrané pasáže, povzbuzuje posluchače do bouřlivého skandování hesla: „Piš Kafka piš!“. Jízda na uhláku začíná.

Nudný život Pepka námořníka a Oliv Olivové

Brněnské HaDivadlo představuje v rámci projektu Souboj chromozomů (s přihlédnutím ke chromozomu Y) další inscenaci: Intimní život Pepka námořníka a Oliv Olivové (80 let spolu, erotický thriller). První strip s těmito postavičkami se totiž objevil poprvé právě před 80 lety. Za tu dobu se jim podařilo několikrát se nechat překreslit na stříbrné plátno, Pepkovi samému potom zvednout prodej špenátových výrobků díky statistické chybě jednoho výzkumu a vůbec zapsat se do nesmrtelného podvědomí západní popkultury. Proč by to nemohlo být také dobré divadlo? Řekne si zvědavý divák a jde se přesvědčit.

Banderas je Banderas (v HaDivadle)

Jirka Jelínek je živel. On se vůbec nezdá, on vypadá na takovou tichou vodu, ale ta jak známo břehy mele. A mele a mele až se přes všechny různý forbíny promele. A tak šel Jirka z Hradce Králového do Brna. A teď z Husy (kde stále ještě účinkuje) infiltroval do Hadivadla, to se nakonec není čemu divit. Je to scéna pro něj jako dělaná. Tak si ji akorát nechal zmenšit, on je porád na ty loutky a na všelijaký piplačky, co vyžadujou užší spojení s divákem. Tak i každý kdo vstupuje musí hodit minci do krabice a říct „lup“.

Triumvirát na Akropoli: Garcia, Johnson, Truffaz

Jo. Garcia. Johnson a nakonec Truffaz. Musim to vzít podle abecedy, protože by bylo velkou chybou postavit jeho spoluhráče coby guests a basta. Konečně páteční koncert (5. III. 2010) v paláci Akropolis tomuhle pořadí docela odpovídal, alespoň co do kvantity vyprodukovanýho zvuku, ačkoli hudby každý vyprodukoval určitě víc, než kolik se dá za ty cirka dvě hoďky běžně zvládnout.

Zdeněk Sýkora: 50% srdce, 50% kalkulačka

K devadesátinám Zdeňka Sýkory – jednoho ve světě vůbec z nejznámějších našich malířů – připravila Galerie hlavního města Prahy soubornou kolekci z jeho díla, pečlivý průřez od 50. let až po současnost (opravdu bohatě zastoupené, četné výpujčky právě z mnoha renomovaných galerií).

Fřesh Fľesh: hrdina je SKORO tady…

Fřesh Fľesh nebo Fresh Flesh je na oko poměrně zajímavý virtuální zine, jak se dovídám na jejich webu, chtějí prezentovat současné mladé české a slovenské umění. Aby toho nebylo málo, jednou do měsíce se koná akce fyzická. Takový malý Fřesh fest – asi. 6. III. proběhla zatím nejnovější předváděčka v pražském Pilotu (na Donské).

SongFest: Rok Tygra 2010

Je tomu už osm let, co proběhl v pražské Arše komponovaný večer zasvěcený novému čínskému (lunárnímu) roku, který se snažil českému publiku představit mnoho různých – nejen čínských – umělců. Od té doby se festival rozšířil na tři města. Letos proběhlo první kolo opět v Arše (5.2.), druhé v královehradecké filharmonii (6.2.) a třetí završující, finální a skutečně „silvestrovské“ (tedy v předvečer čínského nového roku) v českokrumlovském divadle. V následující reportáži, bych se všem rád pokusil alespoň trochu přiblížit kouzelnou atmosféru posledního večera (bohužel o předchozím denním programu nemohu referovat).

V Českých Budějovicích by chtěl vystavovat každý II.

Jihočeská kulturní metropole není rozhodně nějaký zapadákov, maximálně ji teď zasypaly plné valníky sněhu z nebe, ale v tom jsme si přece všichni rovni, ne? Pro všechny zájemce o výtvarné umění jsem vybral tři aktuální výstavy tohoto města. Tři rozlišné příběhy. Tři prostory a vlastně i tři instituce. Výstavu Pozitivní dezorientace, kterou představuje Jihočeská Galerie, Původní plán v Domu umění a nakonec výstavu Zóna: Okraja III – návštěvu ze Slovenska, která je k vidění v Solnici.

Erik Truffaz v Akropoli

Erik Truffaz, jazzová špička, opět v České republice!

V Českých Budějovicích by chtěl vystavovat každý I.

Jihočeská kulturní metropole není rozhodně nějaký zapadákov, maximálně ji teď zasypaly plné valníky sněhu z nebe, ale v tom jsme si přece všichni rovni, ne? Pro všechny zájemce o výtvarné umění jsem vybral tři aktuální výstavy tohoto města. Tři rozlišné příběhy. Tři prostory a vlastně i tři instituce. Výstavu Pozitivní dezorientace, kterou představuje Jihočeská Galerie, Původní plán v Domu umění a nakonec výstavu Zóna: Okraja III – návštěvu ze Slovenska, která je k vidění v Solnici.

Haiti: Haj i ty?!

Nedávno jsem se díval s někým na zprávy v televizi, zrovna zas běžela nějaká rychlokvašná reportáž z Hrkajícího ostrova. Ukazovali tam, jak v rozsekané silnici u naražené vodovodní trubky tankují lidé do kanystrů tu nejdůležitější kapalinu na světě a jak s tím prý nadto čachrují, šmelí a kšeftují, protože vody je zatraceně málo a když mě postihlo neštěstí, tak na tom trochu vydělám, že? Žádný peníze bych jim neposílal, vysral bych se na ně, komentoval to spolusledující. Tomu se říká slabý induktivní argument: z jedné zprávičky, z jedné reportáže, z jedné ulice, z jednoho dne, z jednoho média usuzovat na mrzkost a amorálnost všech chudáků Haiťanů. A navíc, vždyť na jejich místě, he… kdo ví jak bychom se chovali my?

Je Trier antikrist?

Dánský kontroverzní režisér Lars von Trier se nás ve svém posledním filmu Antichrist opět snaží přesvědčit o své uhrančivé moci, šokantním výrazu, schopnosti vystavit diváka plné palbě, zamotat vám hlavu, nechat vás pochybovat o hranicích mezi snem a skutečností. Ačkoli LaCultura již jednu recenzi představila, dovolil bych si vzhledem k očekávatelnému rozpoutání velmi různorodých reakcí, představit vlastní obsáhlou analýzu. Ve svém příspěvku se budu soustředit na rozbor tří rovin. Za prvé se pokusím nabídnout interpretaci myšlenkového pozadí, za druhé popsat umělecké prostředky, jimiž je toto pozadí oživeno a za třetí podat popis výsledného výstupu, tedy jak celek režisérovy hry působí na psychologii diváka.