Postmoderna ako epocha pluralít sa snaží vrátiť k zmyslom a vnímaniu ako takému, cez štruktúru samotných estetických fenoménov ako objektov zmyslového pozorovania, ako tematizáciu vnemov všetkého druhu, zmyslových aj duchovných, každodenných, ktoré pochádzajú zo životného sveta, zo skúsenosti či vnemov umeleckých.

Je to zvláštní, jak Vánoce a sníh patří neodmyslitelně k sobě. Vánoce bez sněhu je jako bota bez nohy. Bohužel pravé nefalšované ladovské zimy prožívané našimi dědečky, tatínky jakoby na nás mladší generaci zapomněly.

Nenávidím silvestr. Je to jako nějaký společenský imperativ, „pojďme se všichni bavit, kamarádit a tvářit se, že se máme rádi.“ Nejraději bych si zalezla do křesla, četla knížku a nikomu nedovolila zasahovat do mého misantropického světa. Ale ne, půjdu s ním na tu oslavu v bytě, je přeci silvestr. Kdyby to aspoň byla taková ta bytová akce stylu budeme hodně kouřit, pít a hrát si na intelektuály. Ale budu tam já, on, jeho kamarád a jeho ona, jeho kamarád a jeho ona. Bude to chtít hodně vína.

Dnes venku zase prší a každá z dešťových střepinek rozbíjí poslední kousky sněhové pokrývky, kterou jsme si schovávali na Vánoce. České Vánoce by totiž měly být bílé: slavnostně pocukrované střechy domů i větve stromů prohýbající se pod tou třpytivou nádherou, zatímco se z nebe ospale snášejí další sněhové vločky, mráz kreslí do oken a brumlající domovníci solí zledovatělé chodníky. České Vánoce by zkrátka měly být tak nějak Ladovské. Nemyslíte?

Ani jsme se nenadáli a je tu další konec roku. Někteří ho naplní bujarými oslavami zakončenými slavnostním přípitkem a ohňostrojem, jiní ho vidí jako příležitost bilancovat uplynulý čas, své úspěchy i ztráty, a s novým rokem začít znovu.