Svítí lidem v očích nějaký odraz událostí starých dvacet let? A když se prochází po místech s pamětí těchto událostí, snaží se ji znovu vyvolat, přečíst, znovu vyhlásit a nechat působit? Co postřehnu je víc vděk za volný den, než nějaká slavnostní napjatost. Konečně to je to, o čem se sami sebe snažíme přesvědčovat, totiž výsledek memorizovaného boje za svobodu.

Procházím se v obrovském areálu Musée d‘art moderne et d’art contemporain ve francouzské Nice a nestačím se divit. Zírám. Nechápu. A nutí mě to zabilancovat se na oné úzké hraniici mezi tím, co ještě je a co už není umění.

Nemyslím tím onen chutný kus vepřového masa s octem a cibulí, ale někoho, kdo vás protlačí téměř kamkoliv – na školu, do teplého místečka či na koncert.

Divadelní klasika je prostě klasika. Má svoje výhody i nevýhody. K výhodám patří především to, že je osvědčená. Vsadí – li dramaturg na známou hru známého autora, dá se říct, že má zájem publika zaručený. Nevýhodou je, že se hrála už nesčetněkrát snad v každém divadle. Polovina lidí, kteří do divadla přijdou, ji už viděla v nějakém jiném zpracování a budou nemilosrdně srovnávat. Jak tedy podat klasické dílo jinak a přitom nepobouřit náročné diváky, kteří chtějí něco nového, ale zároveň by se nejspíš zlobili, kdyby Romeo s Julií zázračně přežili?

Už budu asi navěky proklínat den, kdy jsem Ho potkala. Vypadal sympaticky a já neodolala Jeho pozvání, sestřenice Ho navíc moc vychvalovala. A tak jsme si dali rande. Nejdřív se choval mile, zeptal se mě na mé zájmy, kde bydlím, co dělám, chtěl ukázat nějaké fotky, vědět co mám a nemám ráda.