Režisér filmu Proměny: Inspiroval mě Iñárritu

Kdy vás poprvé napadlo, že byste mohl natočit celovečerní film, který by šel do kin?

Původně šlo o ani ne hodinový studentský snímek, vůbec jsem neplánoval, že by se film mohl dostat do kin. Až po dokončení filmu jsem na škole potkal paní producentku Jenčíkovou a promítnul jsem jí ještě nedostříhaný film. Ukázky ji zaujaly a rozhodla se, že filmu pomůže. Od té doby jsem doufal v to, že se Proměny jednou dostanou do kina.

Můžete prozradit něco více o filmu?

Jde ve své podstatě o psychologické drama, které pojímá čtyři dějové linie. Každá linie má svou hlavní postavu s osudem, který prezentujeme ve filmu. Tyto osudy se na konci filmu potkají a navždy změní. Chtěl jsem, aby film byl o hledání pokory, každá postava dojde na konci filmu k proměně v sebe sama. Odtud taky název filmu – Proměny.

Můžete ještě více přiblížit vznik filmu a objasnit zapojení Karla Rodena?

Už jsem o tom v podstatě mluvil, šlo o původně studentský snímek. Kdy jsme si s pár lidmi na Filmové škole ve Zlíně řekli, že zkusíme udělat nějaký větší projekt. Když nic, získáme alespoň zkušenosti. Základní štáb tvořilo pět lidí, sestavili jsme si jakýsi rozpočet a se základní technikou jsme se do toho pustili. Naštěstí se pro projekt nadchli i profesionální herci, kteří se nám takto rozhodli pomoci. Pak se do projektu vložila paní producentka Jenčíková a zažádala o grant na Ministerstvo kultury. Ten nám byl následně přidělen a postupně se začaly nabalovat další věci jako profesionální postprodukce a získání distributora. V postprodukci se do filmu nadchl i herec Karel Roden, který mu následně i pomohl jako druhý producent. Geneze projektu tedy zní skoro jako pohádka.

Koncepce filmů typu Amores Perros není u nás přiliš obvyklá. Proč jste se rozhodl natočit příběh prolínajících se osudů několika postav?

Mexická kinematogrie včetně režiséra Iñárrita byla můj vzor, to nepopírám. Baví mě na tom ten způsob vyprávění příběhu, původně nezávislé dějové linky se nevědomky ovlivňují a dochází ke společnému vyústění.

Jsou některé postavy inspirované skutečnými lidmi? Třeba z vašeho okolí?

Samozřejmě. Původ postav není čistý výmysl, všechny postavy mají svůj reálný předobraz. Rád vykládám historku  o prvním momentu, kdy jsem se rozhodl natočit Proměny. Šel jsem jednou v zimě po městě a viděl jsem matku s kočárkem, kde uvnitř řvalo dítě. Kolem projela luxusní limuzína s blondýnou, která ten výjev sledovala. Takovýchto momentů bylo víc, vždy jsem si je zapsal a takto vlastně vznikly dvě linky příběhu a kostra celého filmu.

Jak dlouho vznikal scénář? Bylo víc verzí, upravoval jste ho postupně?

Ve škole před startem projektu byla situace, kdy jsme mohli točit za měsíc a nebo vůbec. Takže scénář vznikl za pouhý měsíc. Už vlastně při psaní byly započaty některé základní práce na filmu a i během natáčení jsme ho upravovali, kdy se měnily dialogy či přidávaly obrazy.

Jak vznikala hudba k Proměnám?

Vzhledem k tomu, že Proměny jsou emocioálním dramatem, myslím si, že hudba je velmi důležitá a vytváří až padesát procent emocí ve filmu. Oslovili jsme tedy různé muzikanty o nahrání dema a nakonec jsme vybrali srbského skladatele z Bělehradu Dejana Pejoviće. Ten se pro projekt také nadchnul a vytvořili jsme finální podobu hudby pro film. Ve filmu je možnost slyšet ale i českou alternatovní scénu jako je Ecstasy Of Saint Theresa, Khoiba nebo Ohm Square.

Byl při natáčení prostor pro improvizaci?

Celé natáčení bylo hodně nestandardní, až by se dalo říci punkové. Na place nás bylo maximálně pět a to jsme ještě natáčeli v průběhu zkouškového období, takže si občas někdo odběhl na zkoušku. Někdy jsem přišel na plac s určitou ideou a jednoduše jsme zjistili, že nejde technicky zrealizovat, takže natáčení byl vlastně jeden velký kompromis s improvizací. Na druhou stranu jsem kolikrát byl rád, že jsme tyto problémy řešili, protože něco bylo natočeno daleko lépe než by bylo  s ideou, se kterou jsem původně přišel.

Několik herců z Proměn získalo nedávno herecká ocenění. Jak jste vybíral herce? Měl jste při psaní scénáře představu, jak by měli vypadat a podle toho jste hledat? Nebo snad byla nějaká role psaná někomu přímo na tělo?

Obecně nemám moc rád castingy, takže jsem role psal již s určitou představou, jak by herci měli alespoň typově vypadat. Pak jsem obcházel divadelní představení a hledal postavy do našeho filmu, takto jsem došel k čtyřem  hlavním rolím: Petře Hřebíčkové, Ditě Zábranské, Petrovi Jeništovi a paní Aleně Ambrové. Ani jeden z nich mě neodmítl a tak jsem měl tu čest s nimi spolupracovat a jsem za to rád.

Jak dlouho trvalo samotné natáčení a pak střih materiálu?

Původně natáčení trvalo jen deset dní, nicméně po vstupu paní Jenčíkové přišly ještě na řadu nějaké dotáčky. I tak se počet natáčecích dní zastavil na čísle dvacetdva. Střih trval o déle, šlo o necelé dva měsíce, kdy materiálu bylo velké množství a opravdu jsem si s tím vyhrál. Abych neztratil určitou objektivitu, nebyl jsem na to sám, pomáhal mi napřiklad Alois Fišárek či Vít Karas. V tomto směru jsme odvedli, myslím, slušnou práci.

Už přemýšlíte, co bude dál? Připravujete nějaký další film?

Zrovna teď stříhám film s pracovním názvem Oko – tvář ve zdi režiséra Miloše Kohouta, kde hraje jednu z hlavních rolí shodou okolností Karel Roden producent Proměn. Jde o psychologický thriller až horor a do kin by měl jít v průběhu tohoto roku.

Budete číst recenze Proměn? Zajímá vás, co na vaši prvotinu řeknou recenzenti a kritici?

Samozřejmě, vždyť jde vlastně o hodnocení mé práce. Díky této zpětné vazbě se mám možnost poučit do příštích projektů.

Michal Prouza

Absolvent žurnalistiky na Fakultě sociálních studií MU a ekonomie na Ekonomicko-správní fakultě MU. V projektu LaCultura.cz by měl být na pozici šéfredaktora, zkušenosti nabíral šéfredaktorováním mutace časopisu Prvákoviny, občasným přispíváním na web Idnes.cz, psaním na již neexistující vlastní blog, vytvářením PR článků. Web LaCultura.cz vede a provozuje pro zábavu a zájem o kulturu s lidmi, kteří tyto zájmy sdílí také. Zajímá se o kulturu, ženy, pivo, Portugalsko a Web "2.0".