Nedělní rozhovor s Igorem Malijevským nejen o výstavě Andělé na Mayrau

Specifická atmosféra důlního prostředí, opuštěné budovy, vozíky a různé nástroje nás provází už od okamžiku vstupu a tvrdá manuální práce, kterou tu tušíme, drsně kontrastuje s tak jemnou a vznešenou činností, jak na nás umění působí.

Igor Malijevský, zdroj: www.malijevsky.com
Igor Malijevský, zdroj: www.malijevsky.com

Objekt, ve kterém jsou fotografie vystavené, nebyl nijak zvlášť upravován, zůstal v něm veškerý nevyužitý materiál, vybavení i nános hornické špíny, jako by byl důl stále v provozu. Do něj jsou zasazené nadpozemské výjevy andělů v originální pyramidové kompozici.

Jak prostory, ve kterých díla vznikla a v kterých se odehrává výstava, tak i fotografie samotné vzbuzují emoce a otázky. Proto jsem několik otázek nejen o výstavě položila i Igoru Malijevskému, duchovnímu otci projektu, fotografovi, ale i básníkovi a prozaikovi, a nesporně zajímavému člověku tvořícímu součást české umělecké scény.

Vaše jméno zavání Východem. Odkud vlastně pocházíte?

Zavání? Když už, tak voní! Ale je to jméno vyplašených lidí, kteří se trochu nešikovně snažili na své cizí jméno naroubovat tuzemskou koncovku. Část rodiny pochází z Čech, část i s tím příjmením podobným mému přišla ze slovanského východu a tam se její kořeny brzy ztrácejí. Dnes už o žádném příbuzném z té strany nevíme, spíše vinou dějin, než krátké rodinné paměti.

Vaše umělecké pole působnosti je poměrně široké –  píšete básně, prózu, fotografujete. Které umělecké odvětví je Vám nejbližší a proč?

Fotografem jsem v cizině, mezi spisovateli a v hospodě. Literátem hlavně mezi českými fotografy, aby to nevypadalo, že s nimi sdílím jejich koníčka. Jak za tím psaním, tak za fotografováním je nějaká silnější potřeba, která jde mimo žánry.

Chtěl jste se vždy stát umělcem?

Umělcem se nelze stát, lze jím jen čas od času na malou chvíli být. Nikdy si nemůžete být jistá, že se to ještě někdy vrátí. A ve chvíli, kdy se to děje, zase nemáte čas myslet na to, čím jste.

Ale určitá – až bych řekl genetická danost tu je, znal jsem mentálně retardovaného člověka, který chodil na všechny vernisáže a psal o nich škobrtavým dětským písmem velmi usilovně „reportáže“. I já si jako dítě hrál častěji na umělce než na vojáka, bavilo mne kupříkladu nosit velké desky na výkresy, v šesti letech jsem v obýváku produkoval jakási pravidelná šou, na která jsem ručně kreslil pozvánky a pak jimi vydíral rodinu.

Žijete sám, na vesnici, poměrně daleko od dnešního typického hektického života. Proč jste se tak rozhodl? Život ve městě Vás neláká?

Žiji v Čelechovicích, ale kromě toho také trochu v Praze, Berlíně a dalo by se říci, i v Houstonu. To jsou města, kde mám síť známých a kde se orientuji, svým způsobem je potřebuji. V Čelechovicích se ovšem méně pije, kouří a někdy jsem tam dokonce schopen delšího soustředění. Doma by měl být klid.

Jaká témata zpracováváte ve svém díle nejraději?

Mě docela baví žít. A dívat se na to, jak žijí druzí. O tom píši a to fotografuji. Doufám, že dostatečně rozumně, abych nebyl popisný.

Co si myslíte o současném umění? Ať už mluvíme o fotografii a la Saudek, šokujících konceptuálních počinech, nebo třeba malbě …

Vy už mi podsouváte názor. Současné umění je statisticky stejně pitomé jako umění v komunistické éře. A je v něm stejně vzácné a nesmírně potěšující objevit výjimku, která to myslí doopravdy a kašle na to, co si o tom kdo myslí.

Často se říká, že všechna kvalitní témata pro umění jsou již vyčerpána. Co si o tom myslíte Vy?

Že to řekl vůl.

V čem je podle Vás výstava Andělé na Mayrau jiná, než ostatní fotografické výstavy? Proč by ji měli lidé navštívit?

Nemyslím si, že je životně důležité vidět těch deset fotografií, které jsme s přáteli vystavili. Pouze podtrhují atmosféru místa, několika trikovými a několika realistickými záběry. Ale určitě má smysl jít se podívat na Mayrau, na hornický skanzen ve Vinařicích u Kladna, který kouká přímo do oken velké věznici a který si dál zachovává ducha místa. Zajímavé je, že na Kladně vyrostla určitá generace lidí, která je fascinována apokalypsou Poldovky a okolních dolů. Ti lidé drží pospolu, jsou společně uhranuti a Mayrau je jedno z míst, kde se scházejí a kde tvoří. Naše fotografie byly jen jednou z mnoha instalací v prostoru Mayrau. Bylo příjemné být na chvíli součástí této komunity.

Místo, které jste vybral pro výstavu i samotnou dílnu je dost neobvyklé. Proč jste ho vybral?

Bydlím nedaleko a znám se s Renatou Malou, která investovala obrovskou energii do oživení skanzenu. A podařilo se jí to – aniž by zničila ducha toho místa. Aniž by z toho udělala karikaturu nebo nějaké komunitní hřiště. Když nás s přáteli přizvala k účasti na Industriálním bienále, neváhali jsme. To místo je inspirativní.

Vystavené fotografie jsou velmi netradičně instalované, připomínají jakýsi oltář. Jaký to má důvod?

Představte si, že máte prostor k výstavě 10 – 15 fotografií, rámů ale není dost, nevypadají dobře a na začouzených stěnách továrních hal, které vůbec nejsou prázdné, se ztrácejí a působí nevýrazně. Tak potom vymyslíte něco trochu monumentálního, aby to v té hale bylo vůbec vidět. Tak jsme z těch pitomých papundeklových skříněk, které nám v kompresorovně, té hale, co jsme ji vyfasovali, nejvíc překážely, postavili docela vysokou pyramidu a z dálky ji osvítili. Vnitřky skříněk vytvořili takové decentní rámování, každá fotka měla najednou svůj prostor. Nevím jestli oltář, zaslechl jsem také urnový háj. Ale hlavně, že to ukazuje do nebe.

Téma andělů se ve Vašich dílnách již objevilo. Co Vás na nich tak fascinuje?

Dobrá fotografie musí zachycovat něco, co není vidět. Jinak je to nuda. Je tisíc prostředků, jak to udělat, potřebujete k tomu hlavně fantazii. Andělé jsou z tohoto hlediska ideální cvičný objekt, mnohem lepší než broučci, kytičky či slečny. Andělé jsou zajímaví i z obecně kulturního hlediska, jsou jakýmsi vyhynulým spirituálním druhem. Katolíci, kteří je svého času chovali ve velkém, se od nich dnes tak nějak nešikovně a polovičatě distancují. To není pěkné. Andělé si zaslouží naši ochranu a péči!

Chystáte nějaký další projekt? Pokud ano, tak jaký?

Momentálně ne, ptáte-li se na kolektivní práce. Pořádám jen občasné individuální dílny pro jednoho až dva vážné zájemce. Také pokračujeme s Jaroslavem Rudišem s literárními večery v Arše, kde jsme díky vysoké návštěvnosti museli zdvojnásobit počet pořadů. A pořád píšu a fotím, to je vlastně taky takový můj projekt…

Výstava probíhá do 31.10.2009
Každý den 9 – 15h, vstup zdarma
Skanzen důl Mayrau, Vinařice u Kladna

Více z LaCultury...

  • Hledání identity v Praze9. Prosinec, 2009 Hledání identity v Praze Od října Městská knihovna v Praze vystavuje projekt Narušitelé hranic pohrávající si nejen s lidskou identitou. Další z výstav zaměřených na rozmanité pohledy čtrnácti středo- a […]
  • Otakar Lebeda ve Valdštejnské jízdárně28. Říjen, 2009 Otakar Lebeda ve Valdštejnské jízdárně Jako velmi nadějný žák Julia Mařáka vystupoval vedle Antonína Slavíčka, Františka Kavána a dalších umělců, jejichž jména jsou dnes mnohem známější, než to jeho. Vyzkoušel realistickou […]
  • Strukturální grafika Vladimíra Boudníka v Praze30. Září, 2009 Strukturální grafika Vladimíra Boudníka v Praze Vladimíra Boudníka si můžeme pamatovat ze zfilmované povídky Automat svět Bohumila Hrabala, kterou režírovala Věra Chytilová. Boudník si tu zahrál sám sebe a nám tak zprostředkoval pohled […]
  • Je libo švába k večeři?24. Září, 2009 Je libo švába k večeři? Přestože přišel o intenzivní kontakt s ruskou uměleckou scénou a jako český umělec se stále necítí, v obou světech je dobře znám a uznáván, což dokazuje i jeho nová samostatná výstava, […]
  • Obrazy vzhůru nohama, aneb Baselitz je v Praze!20. Září, 2009 Obrazy vzhůru nohama, aneb Baselitz je v Praze! Galerie Rudolfinum představuje téměř padesátiletou tvorbu jednoho z nejvýznamnějších současných evropských umělců, Němce Georga Baselitze, inovátora obrazového prostoru a průkopníka […]
  • Turbína v noci na Ovocném trhu11. Září, 2009 Turbína v noci na Ovocném trhu Nedávno otevřená pražská galerie Vernon city vystavuje od konce července díla českého výtvarníka Lubomíra Typlta. Ve třech malých místnostech si návštěvníci mohou prohlédnout malby i […]
  • Coldplay oslavili dvacet let dokumentem, v němž odhalují své pravé já8. Leden, 2019 Coldplay oslavili dvacet let dokumentem, v němž odhalují své pravé já Velkolepá světelná show, vykřičené hlasivky a slzy. To zažije každý, kdo se vydá na koncert popové ikony Coldplay. Dokument A Head Full Of Dreams mapuje dvacetiletý vývoj kapely od úplných […]
  • Revoluční poznatky v psychologii přesvědčování. Co dokazují studie?10. Únor, 2018 Revoluční poznatky v psychologii přesvědčování. Co dokazují studie? Pokud se řadíte k jedincům, které zajímá, jak ovlivňovat ostatní nebo jak s nimi dokonce manipulovat, měli byste na chvíli zpozornět. Kniha nesoucí trochu krkolomný název Před-svědčování […]
  • Co spojuje fekální transplantace a jogurty Activia?30. Září, 2017 Co spojuje fekální transplantace a jogurty Activia? Zhruba tříset stránková publikace s na první dojem zvláštním názvem Obsahuji davy je fascinujícím příběhem mikrobů žijících uvnitř i vně nás, zvířat a vlastně všeho okolo. Ačkoliv se […]
  • Festival amatérského divadla s mezinárodní účastí? Přece Jiráskův Hronov 20173. Srpen, 2017 Festival amatérského divadla s mezinárodní účastí? Přece Jiráskův Hronov 2017 V období 4. - 12.8. 2017 zve město Hronov ve spolupráci s NIPOS-ARTAMA a KIS Hronov tradiční mezinárodní festival amatérského divadla, který byl před sedmi lety vyznamenán […]
  • Autocenzurovaná naléhavost23. Duben, 2017 Autocenzurovaná naléhavost „Ano, je to závažné společenské téma, ale jako básník jej potřebuju pozorovat s odstupem,“ vysvětlil mi kamarád důvody, proč svou přítomností nepodpoří protestní shromáždění proti […]
  • Titáni útočí po sedmé4. Březen, 2017 Titáni útočí po sedmé V předešlém díle byl lapen inteligentní titán a průzkumníci zdá se, jsou zase o krůček blíž k informacím o titánech, které jsou zahaleny mlhou. Jsou zase o krůček blíž pochopení podstaty […]

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*