Rafani – tikající muži

Sedm let po založení skupiny (v roce 2007) se Rafani rozhodli udělat pravděpodobně nejradikálnější počin, kterým ukončili jednu etapu svého uměleckého života. Smazali, všude kde to bylo možné, vlastní texty doprovázející jejich činnost. Naprosto zrušili psaný projev, který bezpochyby obecně spoludotváří a ovlivňuje umělecké dílo a jeho výklad. Paradoxně to učinila skupina, která se představila na umělecké scéně s jasně formulovaným manifestem a která nadále text používala jako silný výrazový prostředek k dosažení svých uměleckých zájmů. Vlastní teoretický výklad byl od začátku jejich silnou stránkou. Jako jediný zachovaný fragment textu je obsáhlý článek s názvem „Východiska“, který je volně dosažitelný na internetu. Tento text dokazuje promyšlenou a kreativní teoretickou průpravu pro samotnou činnost.

Umělecký projev Rafanů byl vždy těžko čitelný a vlastní teoretické podepření jednotlivých děl myslím nikdy nezaručilo správné pochopení, nebo alespoň porozumění. Důležité k bližšímu poznání Rafanů je znalost hlavní příčiny vzniku umělecké skupiny, která je deklarována ve zmíněných „Východiscích“. „Na počátku stálo především odhodlání: Budeme umělecká skupina“. Následně se tento prozaický fakt jako červená nit proplétá téměř všemi akcemi a vrcholí společným rozhodnutím o zrušení textového projevu, jako výrazný zásah do formální struktury vlastního fungování skupiny.

Stát se a být uměleckou skupinou byl pro Rafany stejně zásadní problém, jako samotná umělecká tvorba. Všichni členové si uvědomili, že jsou jako umělci „vrcholné individuality“ a musí pro to, aby jako skupina vytvořili sourodá díla, přijmout nějaké tmelící metodické postupy. Z toho vyplívá nejnápadnější rys, vždy stejné černé ošacení, přidávající navíc jejich peformancím na vážnosti.

Urputné zaujetí a naprosté odhodlání, s jakým dokáží provádět někdy až banálně se jevící akce nebo performance na hranici sebeobětování, dodávají celkovému obrazu skupiny obrovskou sílu. Důsledná systematičnost vlastní existence skupiny a jejího konání předkládá velice zajímavý koncept (který v umění nemá obdoby), kdy se „samotná skupina“ stává živým, kolektivním uměleckým dílem.

Možná, že předchozí „výklad“ dostatečně neobjasňuje, proč Rafani kupříkladu potopily vypůjčený obraz z Národní galerie na dno Orlické přehrady, nebo na rok zabrali horní část Václavského náměstí aby mohli každý den demonstrovat „Nic“(nesmyslně huhlali do megafonu a rozdávali kolemjdoucím prázdné papíry). Kouzlo Rafanů je těžké nalézt v jednotlivých dílech. Zajímavější je se soustředit na celkové vyznění akcí a vlastní prezentaci skupiny, která má jako jedniná skupina něco, co na oficiální umělecké scéně minimálně není obvyklé, a to je vlastní image.

Pokud s tímto vědomím půjdete na výstavu máte větší šanci, že jí porozumíte. Jednotlivá díla nemají žádné popisky, nebo průvodní text. Ačkoliv je to retrospektivní výstava, nesnaží se zevrubně dokumetnovat události z minulých let. Instalace funguje jako jakási připomínka. Jako kdyby se Rafani sami snažili vzpomenout a zrekonstruovat vlastní minulost, tak aby ve své celistvosti neztratila nic z aktuálnosti. Sympaticky se snaží vymanit ze zakonzervovanosti, kterou sugeruje samotný pojem „retrospektivní výstava“. Na konci svůj postoj k minulosti vyjadřují jasným gestem, kdy na projekci stojí obráceni zády k divákovi v malé říčce, která proudí směrem jejich pohledu.

Galerie u Bílého jednorožce / Klatovy
Náměstí Míru 149
Výstava trvá do 21.02.2010
úterý – neděle, 10-12, 13-17 hod.
Vstupné plné: 25 Kč

Redakce