The Lovely Bones, smrt anebo naděje?

Předlohou snímku The Lovely Bones se stala stejnojmenná kniha americké spisovatelky Alice Sebold. Příběh, který přenesla na stránky svého díla, čerpala z vlastních zážitků, které jí potkaly během vysokoškolského studia. V prvním ročníku univerzity byla napadena a brutálně znásilněna v tunelu školního amfiteátru. Po hrůzném zážitku zůstala v domácím ošetřování, a do školy se vrátila až po několika měsících. Následoval sled neúspěšných let, kdy se Alice snažila marně prosadit jakožto spisovatelka. Všechny literární pokusy však dříve či později zkrachovaly a tak se Alice Sebold rozhodla vrátit zpátky do Syrakus, aby zde mohla pokračovat ve studiu a zároveň i zpětném pátrání po okolnostech svého znásilnění. Místo, které jí v mládí přineslo tolik bolesti se po letech stalo zároveň inspirací, jež měla své vyvrcholení v románu Lucky. Ten se, i přes svůj neúspěch, stal jakýmsi odrazovým můstkem, který mladé spisovatelce předpověděl slibnou budoucnost.

„Je příšerné co se Susie stane, opravdu hrozné, jenže scénář, stejně tak jako kniha, je plný krásných a zábavných okamžiků, je plný naděje. Strašlivé a krásné zároveň, vyprávět tento příběh očima mrtvé dívky, to na vás skutečně zapůsobí.“

Saoirse Ronan

Když Alice začala psát Lucky, byla na stejném místě v tunelu usmrcena a znásilněna další mladá žena. Tato událost se nakonec stala inspirací k románu The Lovely Bones (Pevné pouto). Román sklidil ovace kritiků i čtenářů. Během prvního roku bylo prodáno více než 1.000.000 výtisků a jeho vázaná verze figurovala žebříčku bestsellerů v New York Times déle než rok. Dokáže filmové zpracování srdceryvného příběhu důstojně sekundovat?

Pevné pouto, zdroj: Bontonfilm
Pevné pouto, zdroj: Bontonfilm

„Jmenuji se Susie Salmon. Bylo mi čtrnáct, když jsem byla zavražděna. 6. prosince 1973.“ Samotný úvod filmu má jistě své nepopiratelné kouzlo. Je svůj, je jiný a ani zdaleka by Vás nenapadlo řadit jej k dramatickým událostem, které se postupně objeví. Zbavme se tedy prvotních soudů a vydejme se vstříc zápletce. Ta, jak již bylo uvedeno, je v mnohem založena na životním příběhu autorky knižní předlohy. Mladinká okouzlující dívka, čekající svou první velkou lásku, bezstarostně prochází životem, avšak jen do chvíle, než se na scéně objeví tajemný muž ze sousedství a celou tuto zdánlivou idylku přeruší.

Emotivní sled událostí zavede hlavní hrdinku, proti její vůli, před nebeské brány. Užívat si tohoto perfektního světa však příliš nemůže. Její duše je totiž stále spoutána s osudem rodiny, životní lásky i samotného vraha, který se tou dobou, plný vnitřního uspokojení, připravuje na své další hrůzné činy.

Nejsilnějším momentem pro mě rozhodně byl fakt, že tato mrtvá dívka může sledovat svou rodinu, sledovat její bolest a jak se s tím snaží vypořádat. Je to úplně jiný úhel pohledu. Sledujeme rozkošnou mladou dívku při jejím posledním dnu na Zemi. Nemá ani ponětí co se jí stane, je plná života, naděje a všech těch věcí, které by udělala, kdyby k tomu měla příležitost. Nutí Vás to k zamyšlení. „Co kdyby to byl můj poslední den, co bych dělala?“ A stejně tak se můžete vcítit do role rodičů s otázkou. „Jestli je tohle poslední den, kdy vidím své dítě, co bych měla udělat?“ Je to opravdu velmi emotivní.

Rachel Weisz

Srovnávat The Lovely Bones s žánrovými sestrami a bratříčky není v tomto případě zdaleka jednoduché, už z toho důvodu, že nepatřím k těm, kteří se měli možnost začíst do knižní předlohy, která je pro mě mnohdy směrodatná a ve většině případů následně velmi ovlivňuje celkové hodnocení filmu. Tak tomu bylo například u zdánlivě podobného díla, Jak přicházejí sny (What dreams may come), amerického spisovatele Richarda Mathesona, které svou dějovou odchylkou v hraném zpracování nabralo zcela jiný, bohužel horší, spád a celkově tak sice nezklamalo, ale na rozdíl od knihy, ani zdaleka nenadchlo. Je-li tak i v tomto případě, nemohu posoudit. Přiznám se však, že i tak jsem čekal o něco víc a v některých bodech, aspektech filmu, možná raději i o něco míň. Zejména mám na mysli, z mého pohledu, nepříliš vhodnou komickou pasáž v ústřední roli s naprosto bezstarostnou babičkou Lynn (Susan Sarandon), popřípadě mnohé další nelogické situace, které se v příběhu tu a tam objevují a svou přítomností podrývají celkovou atmosféru Jacksonova snímku, stejně jako vynucený závěr, za který bych neváhal strhnout 20% v konečném hodnocení.

Pevné pouto, zdroj: Bontonfilm
Pevné pouto, zdroj: Bontonfilm

Velmi pozitivním prvkem pro mě na druhou stranu bylo herecké obsazení, které působilo příjemným a uvěřitelným dojmem, byť se v případě Rachel Weisz a Marka Wahlberga jistě nejednalo o životní role. Třešničkou na filmovém dortu pak zůstala samotná Saoirse Ronan, ztvárňující zavražděnou Susie, která se se svou postavou dokonale sžila a dokázala, že má před sebou slibnou budoucnost.

Stejně příjemným kladem bylo celkové vizuální podání, předkládající nádherné obrazy ať už pozemského či posmrtného světa. Byť bych přivítal podrobnější pohled před nebeskou bránu, vyobrazení tohoto prostředí bylo dostačující a mému, po fantasii lačnícímu, oku dopřálo několik příjemných chvilek plných nadšení.

Každý z nás se musí v životě dřív nebo později vypořádat s nějakou tragédií či ztrátou. Je to nevyhnutelné. A jaký lepší způsob pro vyrovnání se s tímto faktem můžete mít, než je víra v nějaké lepší místo, které nás čeká? Místo, kde se znovu setkáte se svými blízkými. Je to něco, co Vám dá sílu se těmto věcem postavit.

Mark Wahlberg

Závěrem nezbývá než se pustit do drobného shrnutí. Jak jsem už ve výše uvedených odstavcích naznačil, The Lovely Bones rozhodně nejsou špatným snímkem, zároveň však nemohou být považovány ani za kasovní trhák, který by lámal rekordy. Svým způsobem je to jistě škoda, protože má pro mě tento příběh rozhodně větší potenciál než s jakým byl nakonec předložen. I přes zmíněné neduhy, se ale stal pro své nepopiratelné kouzlo také příběhem, který zůstane nějakou dobu v hlavě, snad díky Saoirse, úchvatným obrazům z posmrtného života anebo oné myšlence, která po celé dvě hodiny visela ve vzduchu. Takové bylo Pevné pouto.


Rate this post

Více z LaCultury...

Potulný pisálek a nadšený japanofil. A nejlépe obojí dohromady.

1 komentář

  1. Na Lovely bones se chystám dlouho, zámořské rozpačité recenze mě možná trochu brzdí, ale teď už jsem si jist, že se přece jen do kina vypravím. A Saoirse Ronan byla už skvělá v Pokání.

Komentáře jsou uzavřeny.