Když se sejdou dvě generace na tom nejobyčejnějším místě

Když pozdravím, babičce se rozzáří oči. Chvíle dojetí číslo jedna. Přisedne si a po pár minutách mi detailně vykreslí celý svůj život. Dozvídám se o životě její matky. Rok narození 1900. Nevím, čím to je, ale ta čísla asi do konce života nezapomenu. Rok 1953. Má momentální bezejmenná přítelkyně ovdověla. Společně se zasmějeme nad příběhem, kdy její kamarádka podala inzerát do seznamky. Pod jejím jménem. Podává mi i informace o svých dětech. Byly tři. Dvojčata a pak ještě dcera. Usmívá se, když nahlas přemýšlím, kolik krásných chvil musela s tolika dětmi prožít. Chvíle dojetí číslo dvě. Konverzace na téma „krásná smrt = neprobuzení“ mě překvapuje. A překvapuji i sama sebe. U tohoto tématu strávíme nejvíce času. Moje názory bezejmenná prolíná svými příběhy a zkušenostmi. Navzájem si dokonale rozumíme a přitom nás dělí přibližně dvě generace.

Přeruší nás až přijíždějící autobus. Marně doufám, že mě ona bezejmenná bude doprovázet i na cestě. Ve skrytu duše jsem toužila po dalších příbězích. Když mi však sdělí, že nikam cestovat nehodlá, nepředstírám zklamání. Nejspíš trochu zdržuji odjezd autobusu, když se jí v rychlosti snažím popřát, co nejvíce zdraví, štěstí a veselí.

zdroj: saatchi-gallery.co.uk

Když zapadnu do sedačky, ještě se otočím jejím směrem. Stále tam sedí. Teď už úplně sama. Ale usmívá se. Vidím to štěstí. Autobus se rozjede a má bezejmenná přítelkyně mi zamává. A mává tak dlouho, dokud jí nezmizím z dohledu. Chvíle dojetí číslo tři. Ano, stačilo pouhých deset minut a mně se třikrát málem nahrnuly slzy do očí. Vyslechla jsem si další zajímavý životní příběh. Pouhých deset minut a mám o čem přemýšlet další čtyři dny. A mám i ten pocit. Ten pocit, že jsem těch deset minut věnovala něčemu prospěšnějšímu než všednímu pozorování kolemjdoucích.

Je to celkem fascinující. Paní mě v životě neviděla. Nevím, jak přišla na to, že jí budu naslouchat. Každý přece ví, jaké vztahy mezi mládím a stářím panují. Ale i kdyby byly tyto vztahy u mé osoby maximálně negativní, neodbyla bych ji. Koupila si mě pohledem a optimismem. Přestože věděla, že celý život má už za sebou, něco se jí povedlo, něco ne, byla pořád plná chuti. Zůstala sama, ale nenechala se tím pocitem ovládnout. Naopak, ovládla ho ona sama. A já? Přehodnotila jsem svoje předsudky. Babky – „drbny“ sice existují, ale ne každá se jí stane. A jsou tu i ty, co umí naslouchat. A hlavně (možná budu jediná) jsou tu i společná témata, která pobaví i tak vzdálené generace.

Teď už jen přemýšlím, jestli se mi něco takového stane i za těch padesát let. Až v tu dobu budu na opačné straně lavičky já a šířit své životní příběhy dál, k mladým budu taky já. Že by návrh na předsevzetí? Za padesát let si na tu lavičku sednu a budu čekat, jak se vyvine mých deset minut slávy. A jestli má „vrba“ bude toho názoru, zveřejnit svoje pocity jako já dnes.

Rate this post

Více z LaCultury...