Billy Idol v Praze: 32 let tvorby v 90 minutách

Billyho turné nenese titulární název k propagaci nové desky, jmenuje se prostě a jednoduše „Tour 2010“ a je jakýmsi „Best Of“ celé zpěvákovy tvorby. Její počátky sahají až do roku 1978, kdy se svojí tehdejší kapelou Generation X vydal stejnojmenné album. Právě z něj pocházela i zahajovací skladba koncertu s příznačným názvem „Ready Steady Go“.

V těchto dobách se Billy stavěl do role čistokrevného punkera, který jako mnoho jeho vrstevníků v hudbě hledal východisko z nepříliš dobré ekonomické situace ve Velké Británii a z ní plynoucí beznaděje pro lepší zítřky. Inspirací mu tehdy byli především Sex Pistols.

Jako druhá v pořadí následovala téměř notoricky známá odrhovačka „Dancing With Myself“, která vyšla jak v podání Generation X, tak o něco později i v nepatrné předělávce již pod samostanou hlavičkou Billyho Idola. Právě tento hit spolu s několika dalšími definitivně odstartoval úspěch, kterého Billy se svojí hudbou dosáhl. Zde však již nastal odklon od klasického punku k několika různým hudebním směrům.

V Praze nechyběl téměř žádný z největších hitů z 80. let, vedle „Flesh For Fantasy“ či „L.A. Woman“ zazněly také pomalejší balady „Eyes Without A Face“ a „Sweet Sixteen“, při které Billy tradičně bere sám do ruky kytaru. Ačkoliv kritikové namítají, že zpěvákův hlas v 54 letech právě při pomalejších písních vykazuje jisté nedostatky, Billyho fanoušci jsou přesvědčeni spíše o opaku.

Na koncertu zazněly také dvě novinkové skladby. Při pomalé „Kings And Queens Of The Underground“, v jejímž textu si Billy pohrává s názvy svých největších hitů a rekapituluje tak svoji kariéru, nasadil tvář až nezvykle umírněného rockera. Naopak při další novince „Love Is Strange“ ukázal, že stále ještě umí náležitě říznout do strun. Obě sklady by neměly chybět na novém albu, které Billy plánuje vydat během následujících dvanácti měsíců.

V druhé polovině koncertu se Billy opět vrátil na skok k Generation X a vytáhl ze svého arzenálu tvrdé vypalovačky „King Rocker“ a „Running With The Boss Sound“. Publikum jimi dostal náležitě do varu, který poté ještě umocnil veřejnosti zřejmě nejznámnější skladbou „Rebel Yell“. Po ní se sice kapela vytratila do zákulisí, ale brzy nastoupila k přídavku. Ten obstarala z poloviny akusticky hraná píseň „White Wedding“ a celé vystoupení završila skladba s jednoduchým textem i rytmem „Mony Mony“.

Sečteno a podtrženo, Billy jakožto věčný hudební experimentátor vsadil na osvědčené hity, čímž nemohl nic pokazit. Vedle dvou zmíněných novinek zazněla z relativně novějších písní jen „Scream“ z roku 2005. Producenti se nesnažili show rozptylovat zbytečnými světelnými efekty či velkoplošnými obrazovkami, takže pozornost publika se mohla soustředit čistě na výkon kapely, která po celých čas sršela energií. Vedle hlavního showmana Billyho odvedl velký kus práce i kytarový virtuoz Steve Stevens, jehož sóla, která na studiových verzích skladeb těžko najdete, patřila k ozdobám celého vystoupení. Nechybělo ani obligátní vyhazování podepsaných papírových tácků do publika. Billy jich v průběhu večera rozházel několik desítek.

Mnohé návštěvníky však zaskočila délka koncertu. Zatímco v předchozích městech v rámci tohoto turné Billy dosahoval času dvou hodin a počtu okolo dvaceti skladeb, v Praze se omezil na devadesát minut a patnáct písní. Důvodem může být i výše vstupného, zatímco například v Moskvě museli fanoušci u pódia zaplatit neuvěřitelných 230 dolarů, v Česku se na stejná místa šlo dostat v přepočtu za 60 dolarů. I přes toto v porovnání mnohonásobně nižší vstupné nebyl u českých příznivců o koncert až takový zájem. O lecčems vypovídá už samotný fakt, že první dvě řady před pódiem obsadili (až na světlé výjimky) spoluobčané z Německa.

Redakce