Interpol s novým albem a bez basáka

Od vydání Our Love To Admire se okolo kapely odehrálo pár podstatných momentů, které je třeba na začátek zmínit. Za prvé, zpěvák Paul Banks vydal před rokem sólovou desku pod pseudonymem Julian Plenti. A ta je hodně fajn. Za druhé, po dokončení nahrávání současné novinky Interpolu kapelu opustil baskytarista Carlos Dengler. A to už ale vůbec fajn není. Samozřejmě na desce ještě hraje, takže zatím nevíme, jací jsou Interpol bez Carlose, ale vzhledem k jeho silnému vlivu na zvuk kapely bude se svojí výraznou basou v budoucnu asi hodně chybět.

Ale nepředbíhejme. Od dubna byl k dispozici skvělý singl „Lights“, který nás měl ujistit, že kapela je ve formě, a také se tak stalo. Našli si jiného basáka (zatím jen pro koncerty) a vyrazili propagovat novinku. Dokonce ji celou umístili na svůj MySpace ještě před oficiálním vydáním, kde je stále zdarma k poslechu. Také už stihli vydat další singl „Barricade“… Tak kde jsou ta ale?

Před třemi lety napsal Benjamin Slavík v recenzi na jejich předchozí řadovku: „Americká kapela Interpol vydává svou třetí řadovou desku. Ta je sice jejich nejhorší, ale přesto je její kvalita taková, že se jí dá bez problémů udělit 8/10.“ To bylo  řečeno stručně, jasně a výstižně, jak to po nás chtěli ve škole. A je to také užitečná norma ke srovnání, z níž  jsem si dovolil vyvodit dva soudy týkající se jejich novinky: čtvrtá deska kapely Interpol není lepší, než první dvě desky. A ten druhý, že čtvrtá deska kapely Interpol není horší než třetí deska.  Tím se to trochu problematizuje. Asi záleží na tom, co očekáváte, ale vyrovnat se první či druhé řadovce, natožpak je překonat, je úkol těžký, možná zcela nesplnitelný.

Když se v tom přestanete pitvat, tak zjistíte, že je to kvalitní nahrávka, takže Vám to může být jedno. Je to asi spíš oříšek pro recenzenty, případně téma pro hádky mladých „indie intelektuálů“ po pár skleničkách.

Když se podíváme na celkový zvuk, tak změna nastala v tom, že Paulův hlas zní jakoby trochu víc přes nástroje, které mírně ustoupily do role doprovodu. Taky jsem si uvědomil, že už tak neujíždím na těch kytarách jako dřív, a to proto, že jsou právě v hodně písních méně výrazné, jak do hlasitosti, tak co se týče zajímavosti obecně. První kytarista Daniel  Kessler tak trochu přemílá přemleté a Paul se víc soustředí na zpěv a hraje o trochu míň. Jejich vychytané a úderné souhry se konají už v menší míře. Zato můžeme slyšet nové prvky – hodně hrátek s backing vokály a echem Paulova hlasu, výrazné klávesy, taky trochu orchestru a elektronické zvuky. Mírně to připomíná Paulovu sólovou desku.

Staré dobré chytlavé kytary prezentují hlavně úvodní „Succes“, kde Paul zpívá o úspěchu, kterého dosáhl, ale zároveň o pocitech nejistoty, jak si s ním vlastně poradit, co se sebou dělat. Dále první singl „Lights“, který od jednoduchého opakujícího se riffu postupně nabývá na síle a úžasně graduje, a pak druhý singl „Barricade“, který na první poslech zní celkem ploše, ale postupně pocítíte ten skvělý tah na branku. Tohle bude dobrý koncertní kousek, podobně jako „Summer Well“ znějící jako pohodovka, ve skutečnosti však klasická rozchodovka se silným refrénem.

Houpavě melodická „Memory Serves“ s, řekněme, docela typickou banksovskou poetikou „Tonight a special memory serves me and I’ll wait to find the wrong way“ patří mezi nejlepší věci na albu. Pomalejších písní je tu hodně a ke konci to upadá do chmur jako v „All Of The Ways“. „Tell me you’re mine. Baby, tell me you’re mine to break the ice. Does he make you smile? … Who is this guy? This twee neophyte. Does he know that I’ll wait for all time? Does he make you right? Does he say that he’d like to know you?…“ A k tomu pohřební doprovod. Plno zklamání, beznaděje, nejistoty, to v Paulových textech přetrvává. V nějakém rozhovoru prohlásil, že to není všechno o něm, že jsou to příběhy různých lidí, co potkává, nebo jaké se mu zrodí v hlavě. Těžko říct, jestli je to jen taková zástěrka, nebo je to pravda, ale pokud jsou to všechno jeho osobní zážitky, tak musí mít už dobře deset let neustále zlomené srdce.  Každopádně je jeho projev pořád přesvědčivý a je tahounem alba. Když v „Try It On“ zazpívá „No way. No fuckin‘ way, no!“, tak prostě Ne!

Hodnocení: 80%

Redakce