Camille Laurensová: V náručí mužů

O Camille Laurensové jsem nikdy předtím neslyšela, a tak jsem se bez předsudků mohla pustit do čtení. Musím říci, že již po několika prvních stránkách jsem si její styl zamilovala a chtěla se o ní dozvědět více, ale předsevzala jsem si, že po ní začnu pátrat až po dočtení, abych nerušila svůj první – a nikdy se už neopakující – dojem. Je to totiž skvělá technika, jak se oprostit od názorů ostatních, od stereotypů; být takovou tabulou rasou, nenechat se ovlivnit, mít co nejširší záběr pohledu, co nejtolerantnější perspektivu. Posléze mě samozřejmě zajímalo, jak její počin hodnotí i ostatní  – protože není nad sdílení – a zjistila jsem, že V náručí mužů je autorčiným sedmým románem, který byl příznivě recenzován v tisku a přeložen do více než dvaceti jazyků.

Camille Laurensová vystudovala literaturu a sama působila jako profesorka. Ze stránek její knihy přímo čiší láska k jazyku, cit pro literaturu, vášeň vyjádřit myšlenky slovy, třebaže bývá těžké vystihnout několika popsanými listy danou atmosféru – minimálně pro většinu z nás. Pro Laurensovou je to hračka. Nebo alespoň koníček. Znáte ten pocit, kdy máte chuť si některé pasáže přímo vtisknout do paměti; kdy vám určitá vyjádření tak přirostou k srdci, tak vystihnou povahu dané situace, že vás láká číst je stále dokola, že vás něco nutí na ně nezapomenout? Já si takové myšlenky obvykle poznamenávám na kousek papíru; při čtení Laurensové kolem mě odstavce, metafory a trefná přirovnání jen lítaly: jak ráda bych je zachytila, uzamkla, svázala do řetězů, uchopila do hrsti a nikdy nepustila! Její jazyk je plynulý a hravý, precizní a okouzlující, nevšední a magický.

Samotným románem (toť označení vydavatele, já bych knihu označila spíše „románovou mozaikou“) se prolíná jediná dějová linka, na kterou navazují kapitoly zabývající se muži. Autorka (jak Laurensová, tak i autorka knihy uvnitř románu, která ony střípky příběhů vypráví střídavě v ich a er-formě) je fascinována muži, ať se jedná o otce, manžela, lékaře, milence, či tajemného neznámého… Její zvláštní náhled má své osobité kouzlo, kniha není v žádném případě nějakým feministickým výkřikem, ba spíše naopak, a jak se uvedeno v doslovu (Lubomír Martínek), přestože Laurensová nepoukazuje na své předchůdkyně, příjímá odkaz slavných spisovatelek, jako byly Virginia Woolfová nebo Simone de Beauvoir. Camille Laurensová je kultivovaná, nepatetická, přímá. Snaží se jít k podstatě, odhalit roušku tajemství lidských vztahů.

„… Přesto, navzdory oněm poutům, touží po tom, aby se k němu mohla přiblížit a přitom mít volný pohyb, podobající se pohybu života – netřeba, aby uvazovací kolík byl příliš blízko anebo lano moc krátké (některé provazy by měly být už přeseknuty). Namísto bárek přísně srovnaných vedle sebe na břehu dává přednost člunu, který se opodál, na kraji přístaviště, pohupuje na vlnách. Člověk ví, že je tu kotevní lano, že člun je upevněný, ale není to vidět, protože tancuje.“

Román Camille Laurensové ve mě zanechal něco nepopsatelného. Není to děj, ani forma. Jde o pocit. O nedefinovatelné stanovisko k podstatě života. O názor na svět, názor na lidi. Prožívání. Pozorování.

Iva Adamová

Studentka Masarykovy univerzity, oboru Evropská hospodářská, správní a kulturní studia, která by ráda procestovala celý svět. Píše ráda o všem, co se děje kolem, zajímá se o kulturní dění, politiku, jazyky a ve volném čase o sport - zejména běh a snowboarding. Její "srdeční" zemí je Francie a "cestovatelským snem" Kapské město.