Ricardo Liniers: Asi jsem teda vtipnej

Komiksový strip nazvaný Macanudo, což v překladu znamená něco jako „báječně“, „parádní“ nebo „v klidu“, vyhlížejí Argentinci každý den na poslední stránce deníku La Nación. Výtvarník a komiksový kreslíř z Buenos Aires Ricardo Liniers (1973) si ho vymyslel v době, kdy teroristi nabourali do symbolu Ameriky a Argentinou zmítala vleklá krize. Uprostřed záplavy špatných zpráv a vizí bankrotu roztáhl dečku z nadýchaných akvarelů a zahájil poetický mikropiknik svérázného ražení. Za jeho zdatné asistence tak do novin prosákla plejáda poněkud neobvyklých hrdinů zahrnující kupříkladu jasnovidecké skřítky panice, přemoudřelou holčičku Henriettu, kocoura Felliniho, Z-25 robota citlivého, žabáka Romula, mouchy (živé, mrtvé i hypertrofované), psy, stromy, planety, housenky, pány s klobouky a motýlky, obyčejné lidi, akvarijní rybičky a především Tučňáky! Z nakladatelství Meander právě vychází první díl jeho Macanuda v překladu Markéty Pilátové.

V Argentině se Liniers svými barevnými příběhy proslavil, vydal třináct komiksových knih a seznámil se se svým fanouškem Mattem Simpsonem Groeningem. Přitom prý coby líný středoškolský student původně plánoval stát se líným advokátem, a tak jeho cesta vedla nejdřív na práva, kde si však docela záhy uvědomil, že by snad teda radši spíš jen maloval. Sám sebe kreslí jako králíka s brýlemi, hodně čte, má rád Kafku a současnou americkou prózu. Kromě toho vystupuje s argentinským zpěvákem Kevinem Johansenem (Ricardo kreslí na obří plátno, zatímco Kevin zpívá), ilustruje obálky hudebních desek, navrhuje plakáty a hledá talenty pro své vlastní nakladatelství. Navíc si s oblibou vytyčuje dosti drastické cíle: Jednou ho prý pod vlivem tvůrčího nadšení osvítila geniální myšlenka, že by mohl obálku každého výtisku svojí knihy namalovat ručně, pročež pak v tvůrčí kocovině kvílel již nad třítisícím kouskem, jindy se nadchl, že jako novou výtvarnou techniku komiksu vyzkouší vyšívání, a pak se v parném letním vedru jen ve slipech potýkal s jehlou. Poněvadž prý je jeho tělo složeno jen z kostí a tuku, musel na něj být pohled věru že nesnadný.

V panelech Macanudo stripu se střídají mimořádně hustokruté, bryskní pointy s trochu posmutnělým, melancholicky bloumavým humorem. Postavičky, které Liniers maluje, jsou mnohdy vlastně tak trochu opuštěné, defektní, zapadlé nebo ztracené mezi vysokými betonovými zdmi bzučícího anonymního velkoměsta, kde si odžívají své soukromé absurdno. „V duši pana Rinaldiho vždycky trochu prší…“ Na druhou stranu, v Macanudu můžete na jedné z těch bezejmenných kloktajících ulic potkat živou pouliční sochu nebo omylem zabočit na hřbitov tamagoči. A pak, ještě pořád tu jsou Liniersovi oduševnělí a břitcí Tučňáci, jejichž skutečné předobrazy pokojně ťapkají po divokém cípu světa, po argentinské Patagonii.

Ricardo Liniers denně kreslí, protože ho to strašlivě baví a naplňuje. Co přesně jeho mikropříběhy znamenají a mají-li nějaké hluboké osudové smysly, neví, vědět raději nechce a návštěvě psychoanalytika se i nadále sveřepě vzpouzí.

Redakce