Příběh koi a ai

Nothombová je velice plodná spisovatelka, která vyvrhuje alespoň jednu knihu ročně s pravidelností komerčních bestselleristů, avšak její tvorba bývá vstřícně přijata jak čtenářstvem, tak kritickou obcí. Lehce kontroverzní témata přitom střídá s břitkým sarkasmem a střety postav z nejrůznějších zeměpisných oblastí s odlišným kulturním zázemím. Na českém knižním trhu je zastoupena nezanedbatelným množstvím titulů (ovšem stále čítajícím sotva třetinu všeho, co napsala) – od debutu Vrahova hygiena, přes filmovým zpracováním zpopularizovaný Strach a chvění, až po tenké svazky jako Můj soukromý nepřítel, Atentát, Milostná sabotáž a Antikrista. Ve svém dílku z roku 2007 nazvaném Ani Eva, ani Adam se vrací k době, kterou autobiograficky postihla právě ve Strachu a chvění. Mladá Belgičanka Amélie se v ní touží vrátit do země svého dětství, v níž jako dítě velvyslanců vyrůstala do svých pěti let. Vydá se tedy do Japonska pracovat jako překladatelka firmy Yumimoto, ale svou neznalostí moderních společenských a pracovních zvyklostí se kvůli vlastní aktivitě paradoxně katapultuje až na dno kariérního žebříčku.

Sociologie v cizím teritoriu

Zatímco Strach a chvění zcela opomíjí jakýkoli osobní život postavy (snad až na lehce lesbickou fascinaci hrdinky krásnou a krutou kolegyní), Ani Eva, ani Adam tuto linii komplementárně doplňuje, aniž by však od čtenáře vyžadovala znalost „paralelního“ děje. Tón obou knih se však příliš neliší v pohledu člověka, který přijel hledat kdysi známé krajiny a potvrzovat si obyčeje, jejichž podstatu nastudoval a setkává se s podstatně odchylnou aktualizací této představy. Ústřední figura pojmenovaná v rámci žánru autofikce Amélie si idealizuje tradiční Japonsko, jeho zvyky a rituály, ale v lokální verzi moderního života a jeho zákonitostech tápe. Protože je však rozhodnutá zbožňované zemi porozumět a začlenit se do ní, pouští se do pozorování, zkoumání, pokusů i omylů s vervou zapáleného průzkumníka. Ukládá do paměti útržky rozhovorů, reakce na situace i nečekané asociace a nenechá si ujít žádnou potenciálně obohacující zkušenost. Když se jí tedy nabídne románek s místním chlapcem, jehož má původně učit francouzštinu, nenechá si ujít ani ten, aniž by příliš přemýšlela, jestli se jí hoch vůbec líbí (o jeho přitažlivém vzhledu začne uvažovat až poté, co na něj upozorní ostatní), nebo zda je do něj zamilovaná.

Všemi smysly

Vztah s Rinrim, ale zejména se všemi sociokulturními odlišnostmi vrhá objevitelku do stavu nadšení. Ona sama si ovšem uvědomuje, že z její strany nejde o lásku, jíž pokládá za stav prudkých citů, kvůli nimž se vraždí. Pociťuje ke svému protějšku emoci, která podle ní svou podstatou něco podobného téměř vylučuje, ačkoli je pozitivní a silná – velkou náklonnost. Právě japonština se svým zenovým a krotkým přístupem k intimní sféře jí dává i adekvátní výraz „koi“. Améliino srdce však zároveň rozechvívá i ona opravdová láska – „ai“, zahrnující v sobě osudovost i vášeň, jen není zacílena na zamilovaného mladíka, ale štědře obepíná celou jeho zemi. Améliin poměr k Japonsku je doslova smyslný – vnímá jej totiž neustále všemi smysly a získané dojmy se snaží zprostředkovat čtenáři.

Svůdce snadnosti

Podlehnete-li Améliinu sugestivnímu líčení její romance s Japonskem skrze zrak, chuť, hmat, čich i sluch, zatoužíte pít zelený čaj, jíst okonomijaki, okusit hirošimskou omáčku, přivonět ke kalíšku saké a spatřit zasněžené pobřeží a sady holých stromů obtěžkaných ledem ojíněnými zářivými plody kaki. Budete chtít překonávat únavu a čelit mrazivému větru na úbočí hory Fudži (kterou by měl alespoň jednou za život zdolat každý Japonec, aby si tak zasloužil příslušnost ke svému hrdému národu), roztávat horkem v kotacu na vrcholu a přidat se k vítězoslavnému pokřiku „Banzai!“ Zkrátka věnovat se „asobu“ – přímočaře přeložitelném jako „hrát si“, avšak v širším kontextu významové roviny zahrnujícím jakékoli činnosti, které se nepočítají jako práce. Právě zdánlivá jednoduchost zprostředkovaných vjemů vzbuzujících okouzlení neznámým a exotickým je autorčinou nejsilnější stránkou. Jako by volala: „Zamilujte se také!“, a zhypnotizovaný čtenář by nejraději už už šplhal v jejích šlépějích na „horu mraků a ptáka“ alias Kumotori-jama.

Vyhnání ze zaslíbené země

Pokud se však odmítnete nechat svést a sdílet hrdinčiny city, moc už toho pro vás nezbývá. Samotný příběh je prostinký: dívka očarovaná japonskou kulturou naváže vztah s místním hochem, aby tak hlouběji pronikla k tomu, co miluje. K mladíkovi, jenž k ní vzplane horoucí láskou, chová tak vroucí náklonnost, že nedokáže jeho žádosti o ruku odmítat, ale nemůže si ho ani vzít, neboť její nejmilostnější city nejsou určeny jemu. Musí tak nakonec prchnout před svým koi a tím i od svého ai, protože jinak situaci řešit neumí. Amélie se skrze svou zvídavost dostává na herní pole nebezpečné známosti, na níž autorka odkazuje i ve scéně, kdy se hlavní postava i se svým milým vypraví do kina právě na filmovou adaptaci románu Choderlose de Laclose. Zatímco hrdinka je z režijního pojetí krutých vztahových machinací nadšena, Rinri (který možná podvědomě tuší své vlastní postavení v tomto osobním průzkumu japonské mentality) se ztotožňuje s nešťastnou Madame de Tourvel a truchlí nad jejím osudem.*

To Rinri však Amélii pokouší – jak ovocem, tak poznáním i jednoduchostí získání vysněného místa v japonské společnosti sňatkem. Přijetí lákavé nabídky je však nemožné, protože hlavní postava není ani Eva, která by se odhodlala udělat rozhodující krok, ani Adam, jenž by se nechal svést k činu s fatálními následky. Je pouhou pozorovatelkou, která zaznamenává prosté děje a přetváří je v příběh, kde správné slovo v pravou chvíli získává razanci úderu samurajským mečem.

(poznámka „pod čarou“)
* Zde se bohužel vloudila malá chybička, která je však na rozdíl od překladatelských fines pro mnohé čtenáře snadno odhalitelná. Při převodu jmen jednotlivých postav z Nebezpečných známostí do češtiny se totiž z markýzy de Merteuil stal markýz. U tak zásadní postavy francouzské literatury je poněkud faux pas, že si omylu či překlepu nevšimla ani odpovědná redaktorka.

(Amélie Nothombová: Ani Eva, ani Adam, Mladá Fronta, Praha 2010)

Redakce