Hvězdné barvy Colours of Ostrava 2011

Čtvrteční den se rozjížděl pozvolna. Město promoklé deštěm začaly zlehka objímat první tóny jednoho z největších festivalů u nás – Colours of Ostrava. Na hlavní stagi zahájil hudební slavnosti souboj dvou balkánských dechovek  Balkan Brass Battle. Ostatní pódia byla v tónech odlišných. Vystoupila například Luísa Maita, The Herbaliser či Rain Machine. Zahájení patřilo taktéž workshopové scéně, na kterou se ve večerních hodinách snesly různé druhy tance.

Public Image Limited, autor: Eva Peterková

Avšak hlavní lajna pokračovala právě na stagi České spořitelny. Tam, od půl desáté, vystoupili irští Clannad a zvuky to byly opravdu pohádkové. Kapela, častokrát srovnávaná se zpěvačkou Enyou, letos přijela v původní sestavě, takže se bylo na co dívat.

Nicméně tahačem večera se stali bezesporu Public Image Limited v čele s legendárním Johnem Lydonem. Ten započal hudební smršť, která předčila snad všechna očekávání a strhla sebou i ty, kteří vůbec neměli tušení, o koho jde.

„Vystoupení Public Image Limited? Jedním slovem krása! Přesné bicí Bruce Smithe, provázené hutnou basou Steva Winwooda a (nejen) kytarovým uměním multiinstrumentalisty Lu Edmondse, to vše završil jedinečný projev frontmana Johna Lydona. Kapela šlapala od začátku až do konce a z Lydonova hlasu naskakovala husí kůže. Výborný výběr skladeb, nenudila ani prodloužená verze písně Religion (cca 10 min.!). Nemám, co dodat. Ostrava zažila jeden z největších kulturních zážitků za poslední dobu,“ popsal LaCultuře událost Rudee z Degradace.

Sám John Lydon vnímal jak festival, atmosféru, kterou publikum vytvořilo, tak celé město, kde byl už od středy, velmi pozitivně. Hovory se po koncertě točily kolem dojmů, které měl z celého svého pobytu v Ostravě, i kolem starých časů, éry ještě za Sex Pistols. Dokonce řeč přišla i na vnímání dnešní „punkové generace“ co se hudby, image a vlastně i všeho ostatního týče. Nicméně srovnávat dnešní punk a ten tehdejší, jak sám říká, je nemožné. „Když vidíš ty lidi, tak nikdo se takhle v 79.  neoblékal. To přišlo až později. Je to komercializace. Idea punku byla rozbít všechny sociální bariéry. Měli jsme tehdy všemožné oblečení, všemožná náboženství, všemožné barvy a nebylo nic, co by nás jakýmkoliv způsobem limitovalo“, vzpomíná John Lydon.

Nightwork, autor: Eva Peterková

Co se týče dalších dnů, ty přenesly kousek festivalu také do ulic Ostravy, kde se představil třeba Tomáš Klus a další… Nicméně hlavní osobnosti vystupovaly opět za „Colours hradbami“. Mezi nejzajímavější můžeme určitě považovat partičku Nightwork, jejíž Globální oteplování přineslo Ostravě slunečné počasí. Skupina předvedla opravdu unikátní show. I když více než klasický koncert hudební kapely to vypadalo jako improvizovaná divadelní komedie, která ovšem vykouzlila úsměvy celému publiku. Show byla samozřejmě prodchnutá vynikajícím zpěvem Vojty Dyka, o jehož jak hereckém, tak pěveckém talentu nemohl být pochyb. Publikum neuniklo ani pár minutám aerobicu a songům typu „Měsíčku na nebi hlubokém“. Zajímavý pohled se naskytl při zaměření na první řadu „fanynek“, které byly většinou mužského pohlaví a zpívaly „Já jsem gay, jsem gay, jsem teplej“.

Nezapomenutelná podívaná se naskytla u kapely z New Yorku a předskokanů Lady Gaga – Semi Precious Weapons. O live výstupech této prapodivné skupiny se tradují už skoro legendy. Nicméně ten, kdo neměl možnost je vidět před Lady Gaga, vlastně nevěděl, do čeho jde. A jak by se dal tedy označit koncert Semi Precious Weapons? Jedním slovem jízda! Show byla energická a strhující, plná rozlitého Jacka Danielse, bizarních outfitů a silných kytar. A to od začátku až do konce. Toto je jednoznačně kapela, která patří na podium.

Grinderman, autor: Eva Peterková

Jak se říká – „konec patří vítězům“. A mě se zdálo, že pro něj Colours nemohli vybrat nikoho lepšího, než právě Nicka Cavea a jeho Grinderman. Stačilo jen aby vyšel a patřilo mu jak pódium, tak celé publikum, ke kterému od začátku svérázně chodil a komunikoval. Jeho naprostá nepředvídatelnost, živočišnost a Ellisovo zuřivé mlácení do činelu podtrhovalo energickou show, kde bylo jedno jestli se zpívá nebo křičí, jestli je Nick na podiu nebo tahá zamotaný stojan mikrofonu směrem k řadám publika. Skladby, u kterých by se zdálo, že na CD až tak nevyzní, naživo vygradovaly do té správné syrové podoby. Zkrátka dělal si co chtěl a vydával ze sebe takřka „vše“. Pro mě to byl jednoznačně nejlepší koncert festivalu a jedna z největších akcí, kterou kdy Ostrava zažila.

To by byl konec Colours of Ostrava, jistě jen pro tento rok. Samozřejmě byl podán pouze výběr z pestrobarevné nadílky hudby, kterou tento festival nabízí. Další výkony kapel bychom mohli zmiňovat dále, protože vynikající show předvedli Swans, Yann Tiersen nebo temný hlas Brendana Perryho a takto lze pokračovat ještě dlouho. A pokud se divíte, že jsem vynechala The Horrors, tak pro ty je vymezen článek zvlášť, který bude doplněný rozhovorem, který LaCultuře kluci poskytli!

Nicméně popsat, a hlavně stihnout, každou kapelu zvlášť je takřka nadlidský úkon, ale doufám, že jsem alespoň některé potěšila. Někteří snad se mnou smýšlejí stejně, někteří určitě vnímali kapely jinak a někteří byli na úplně jiných interpretech. Každopádně doufám, že si každý našel „to svoje“ a hlavně si festival pořádně užil, protože o to šlo v první řadě! Loučí se s Vámi Eva Peterková a příští rok nashledanou!

Více z LaCultury...

Maminka mi vždycky říkávala, že Jsem velký lajdák!