Radůza: Miluju Vás, Ostrava na to: Miluju Radůzu

Hlas jako zvon? To je slabé přirovnání

Přicházím do sálu těsně před sedmou večerní. K mému údivu, sál není vyprodán. Už se pomalu blížil začátek koncertu a lidé jej stále nezaplnili. Tajně, někde v hloubi duše, jsem doufala, že ještě přijde houfek opozdilců a budou obtěžovat natěšené včasné fanoušky, aby je pustili na svá místa a „zahýždí“ původně prázdná sedadla zatemnělého hlediště. Bohužel, zůstala prázdná. Hledištní světla se ztlumila, naopak jevištní reflektory nabyly na své světelné síle. V tom přichází Radka Vranková alias Radůza a hlubokým uklidňujícím tónem svého hlasu vítá své fanoušky. „Dobrý večer, jsem ráda, že jste přišli. Prosím, abyste nepořizovali žádné audio záznamy, video záznamy, ani audio-video záznamy.“ Nenaplněný sál, vysoký strop, stará zástavba a prázdné jeviště pouze s hudebními nástroji, v jejichž středu sedí zpěvačka celá v černém s akordeonem na klíně. Bylo mi smutno a tak nějak prázdno. Až do chvíle než se sálem rozezněl mohutný hlas, který mě rázem zatlačil do sedadla a rozbil zmíněné smutno-prázdno ve vteřině, jako když vlna bouřlivého oceánu narazí na tvrdost skály. Najednou se její hlas zarývá i do nejmenší skulinky praskající omítky a vyplní ta zbylá prázdná místa. Kdybyste někdy stáli u rozeznívajících se zvonů, měli byste stejný pocit. TEN pocit, kdy se nemůžete hnout. Nemáte kam, protože v okamžiku, kdy se přece jen pohnete, vás zpátky zatlačí TEN všudypřítomný hlas.

Sólem to začalo i skončilo

Prvních šest písniček Radůza hrála sólově na akordeon a doprovázela svým srdceryvným zpěvem. Ačkoli byla nemocná a trápily ji problémy s hlasem, na zpěvaččině výkonu byste to rozhodně nepoznali. V sedmé písni vyměnila tahací harmoniku za kytaru a pobavila publikum slovy: „Teď přijde to nejzajímavější… budu ladit!“ Přes původní neklid to zvládla bez menších problémů. Následně se přidala doprovodná kapela ve složení Peter Binder (kytara), Jan Jakubec (baskytara), Vít Halška (bicí) a sama zpěvačka zasedla za klapky klavíru. Po první společné písni, v níž poprvé slyšíme hlasovou indispozici, která ale rozhodně neubírá na galantnosti celku, sklízí hudebníci zasloužený energický potlesk. Stejně jako pomalé písně střídaly rychlé a rytmické, tak se v Radůziných rukou objevovaly stále nové a nové hudební nástroje. Přes akordeon, klavír, kytaru a flétnu, přidává hudebnice ještě foukací harmoniku mezi zpěv a hru na klavír. Tomu říkám absolutní využití každé volné části těla i chvíle k hraní. Stejně jako podařená detektivka, tak i vystoupení Radůzino přidává postupně na razantnosti a s každou další písní graduje. Při několika posledních písničkách už v sále není nic než TEN hlas. A jak všechno krásné začíná, tak také končí, i harmonie něžně (a zároveň nespoutaně) burácejícího se muzikantství se pomalu chýlí k závěru. Potlesk ve stoje, který si mohla kapela vychutnat, byl bez sebemenší pochyby na místě.

Přídavek na dudy

A aby toho štěstí nebylo málo, Radůza přišla s velkolepým závěrem. Jak sama začala, tak také skončila, zaznělo v předešlém titulku. „Tohle jsou první a zřejmě jediné chodské dudy laděné v moll, které pro mě udělal pán, co je vyrábí,“ prozradila o svém novém úlovku, na něž pak zahrála nejen „ponurou svatební píseň“. Přece by pro Radůzu nebyl problém zahrát písničku i na dudy… a doopravdy… nebyl.

Redakce