Rjú Murakami: Slast mrzačení

Adjektivum „slavnější“ je v tomto případě velmi relativní, neboť v Japonsku se oba těší srovnatelné proslulosti a čtenářskému zájmu. Podobné výroky je ovšem třeba brát pro jejich zjednodušení vždy se značnou rezervou. Faktem je, že si Rjú Murakami díky své tvorbě stačil zajistit celosvětový status kontroverzního umělce. Ráz autorovy tvorby se projevuje ve střízlivých jednoduchých větách, z nichž se zjevují obsedantní touhy, iracionální násilí, rozličné fóbie, či sadomasochistické tendence. Podobně je na tom Rjú Murakami jako filmový režisér. Z jeho pěti celovečerních filmů mohli diváci u nás oficiálně vidět snad pouze snímek Topâzu (angl. název: Tokyo Decadence, 1992) v rámci krátké loňské přehlídky přidružené výstavě Decadence Now v pražském kině Aero. Stejně většina ostatních autorových snímků je i Topâzu adaptací vlastního literárního textu.

Tygr a drak

Rjú Murakami, jehož celé křestní jméno Rjúnosuke znamená v doslovném překladu „pomocník draka“, je „enfant terrible“ japonské literatury. Jeho prvotina Nekonečná, téměř průzračná modř (Argo, 2011) vypráví v krátkých kapitolách o skupině mladých lidí točících se v orgiastických cyklech sexu a drog; fragmentární novela Čáry (Argo, 2009) ukazuje řetězec kauzálních příčin točících se kolem hlavní hrdinky, jež dokáže vnímat proudění elektronických dat; V polévce miso (Argo, 2008) je zase příběhem průvodce tokijskou čtvrtí Šindžuku, jenž narazí na podivného psychopatického zákazníka. Nejnověji vydaná novela Piercing (původní japonské vydání r. 1994) odpovídá vzniklým čtenářským očekáváním. Mladík Masajuki Kawašima je fatálně ovlivněn svým poněkud vyostřeným vztahem k matce. Překonává obsedantní sklony použít sekáček na led proti vlastnímu dítěti. Aby se své neblahé obsese zbavil, naplánuje provedení skutečné vraždy escortní SM prostitutky v anonymním prostředí hotelového pokoje, jež mu má přinést určitou emocionální kompenzaci a schopnost ovládnout svou bující psychózu. Jeho agresivní povaha je pevně uložená v tělesnosti introvertního nenápadného úspěšného mladého muže. Příběh je vyprávěn hrdinovým vnitřním hlasem; díky jeho reminiscencím se před čtenářem rozvíjí subjektivně vnímaná případová studie týrané oběti, z níž se stává skrytý agresor. Zásadní komplikace v naznačené linii nastává v momentě, kdy se jeho záměry mají uskutečnit na náhodné oběti, z níž se vyklube podobně „poškozená“ dívka Čiaki Sanadová, trpící emocionálními záchvaty provázené sebepoškozováním a výpadky paměti. Příběh tudíž nabírá nečekaných zvratů ústících do vztahově komplikovaného finále, v němž hrdinové netuší, zda mají zabít sami sebe, toho druhého, nebo si naopak soucitně padnout do náruče.

Šavlozubý tanec

Z výše napsaného by se mohlo zdát, že se jedná o cynicky zábavně provokativní text ve stylu Irvina Welshe, či ve světě filmu obvyklý žánrový pastiš známý zejména z tvorby Quentina Tarantina a jeho epigonů. Šíleně vyznívající syžet je kupodivu prost módních literárních výstřelků a laciných póz, i když se nelze zbavit dojmu jisté umělosti a podezření autorova cíleného vytížení módních trendů tmavých šminek (dle autorova literárního debutu však jeho inspirační základ leží spíše v punk-rockové vlně sedmdesátých let). Vyprávění se nese ve střízlivém duchu, jenž nepostrádá účast, aniž by spadl do tenat patosu. Právě strohost autorova pohledu kombinovaná s tématy „psychoanalytické noční můry“ zakládá drsnou působivost Murakamiho uměleckého vyjádření. Jeho hrdinové jsou tragické oběti, které se ani přes bizarnost a vykonstruovanost svého setkání nejsou pouhými loutkami v literární obdobě vědeckého experimentu. Jejich traumata promlouvají o prostředí, v němž žijí. Přesto se nelze zbavit podezření, že to všechno je jen nezávazná autorova hra na vážné téma. Díky tomu lze samozřejmě na text nahlížet z „vyšší“ perspektivy. Pokud lze brát Piercing jako provokativní metaforický obraz určitého společenského typu, pak jej můžeme srovnávat např. se známým románem Breta Eastona Ellise Americké psycho, jehož kontroverzní přijetí vyvolalo dokonce soudní kauzu. Ellisova postava Patricka Batemana však coby mladý, úspěšný manažer a jakýsi anti-superhrdina mučí a zabíjí prostitutky ve ztřeštěně přehnaném splatter hororovém amalgámu.  U hrdinů Piercingu nabírá setkání se smrtí přes jistou spřízněnost v absurdně brutálních obrazech závažnějších poloh. Pokud se vrátíme zpět na japonskou literární scénu, próza Rjú Murakamiho má spíše shodný základ s texty mladé autorky Hitomi Kaneharové. Její debut Hadi a náušnice (Argo, 2006, stejně jako romány Rjú Murakamiho rovněž v překladu Jana Levory) spojuje s novelou Piercing podobné téma jehel a sadistických kovových ozdob ve stroze melancholickém hávu.

Existenciální román v emo stylu

V kontextu s Americkým psychem, ale bez společensko-kritické metaforiky, lze k Murakamiho novele přistupovat jako k transgresivně provokativní hře se čtenářem na způsob 120 dnů sodomy markýze de Sade či například se stylisticky zajímavějším Sentimentálním románem Alaina Robbe-Grillet. V tomto bodě ovšem Piercing nabývá jisté problematické dvojznačnosti, neboť v prizmatu nevázané násilné hry, jež by měla šokovat nepřipravené a posouvat hranice percepčních možností umění, se zde jaksi nemístně plete ona existenciální rovina tragických osudů Masajuki a Čiaki. V obráceném pohledu, pokud text čteme jako autentickou výpověď extrémního prožívání, se nelze zbavit dojmu vykonstruované autorovy hry za účelem pobavení či vytržení čtenáře exploatačním dějem. Hrdinové Piercingu se svými psychózami lavírují mezi autenticitou a snahou být „vyšinutě cool“ nade všechny meze (spojitost s módním sebepoškozováním současné emo kultury se nabízí, ovšem pro důkladnější srovnání by bylo lépe znát japonský kulturní diskurs, v němž text vznikl). Ostatně už samotný název Piercing v sobě tuto dvojznačnost obsahuje. Na jedné straně lze předpokládat jeho funkčnost příjemného dráždidla pro znuděné čtenářstvo bažící po pořádném rajcu, na straně druhé jeho jednoduchosti a přímočarosti nelze upřít přesvědčivost. Bylo by možné takto pokračovat dál, neboť podobnou dichotomii zakládá i vizuální stránka „argovského“ vydání. Kniha sice nepůsobí brakově, ale stačí se podívat na zelený obal se zastřeným vyobrazením mladého Japonce a s textem vytištěným na zadní stránce nadměrně velkým fontem a zamyslet se, na jaké typy čtenářů vydavatel cílí: „Kniha je napínavá, šokující, plná sexu, násilí a módního nihilismu, působivě se pohybuje na samé hraně mezi tragédií a černou komedií. Jde o další přesvědčivý pohled Murakamiho na odvrácenou tvář současného Japonska“ – anotace je po vzoru reklamních sloganů na konci bez tečky.

Texty Rjú Murakamiho mohou na první pohled působit lacině či prvoplánově, ve svém celku však zasahují jistou naléhavostí ve stylu prostém ornamentů. Kloubí v sobě nesentimentální výpověď s ostřím čerstvě nabroušené břitvy a záludnou hru, v níž není jasné, nakolik se autor „jen“ předvádí. Lze namítnout, že na autorově záměru ze současného čtenářského hlediska příliš nezáleží. Na avantgardě (tedy umění v živé, předvojové formě) je nejzajímavější právě nejistota ohledně jejích kvalit a nesnadnost čtenářského či diváckého přijetí. Přes drobné rozpaky se tedy i v případě krátké novely Piercing jedná o pozoruhodné literární dílko, které lze právě díky jeho rozporuplnosti doporučit.

Název: Piercing
Autor: Rjú Murakami
Počet stran: 128
Cena: 198 Kč
Vydal: Argo, 2012

Marek Jančík