Holandský podvod s přivlastněním autorství knihy „Nemám žádné jméno“

Česká spisovatelka, básnířka a novinářka Dagmar Hilarová (1928 – 1996), rozená Berzettiová, je jedna z mála, která přežila terezínský koncentrační tábor. Několik dní před svými narozeninami (březen 1943) dostala od úřadů dáreček – povolání do transportu. Je těžké si představit, že v patnácti letech opustíte vše, co jste měli tak rádi – rodinu, kamarády, svého přítele Bubiho. „Pozvedla jsem k němu oči a to, co jsem spatřila v jeho rysech, mi vyrazilo dech. Zachumlala jsem se do jeho kabátu a vůbec mi nevadilo, že brečím do khaki uniformy Hitlerjugend, že si otírám slzy erárním, hnědým kapesníkem a že se moje hvězda dotýká hákového kříže.“ (str. 19)

Během druhé světové války se z posádkového města Terezín stalo židovské ghetto. Hlavní funkcí Terezína nebylo masové vraždění či otrocká práce, ale sloužil jako sběrná a průchozí stanice pro Židy z protektorátu a jiných zemí. Neopomenutelným faktem je, že Terezín sloužil k propagandistickým účelům. „Další změnou, na příkaz obersturmführera Böhma, byla okrašlovací akce tábora. (…) Všechny práce vykonávali vězňové v nezvyklém tempu, s karabáčem v zádech. Ulice se hemžily esesáky, ale nejvíc jsme se báli Heindla, který chodil se psem. Potom jsme pochopili, nač ten spěch. Čekali mezinárodní komisi, a tak se chtěli blejsknout. Zahladit všechny stopy bídy a útisku a opět přelstít cizinu.“ (str. 56) V tomto ghettu byly v roce 1942 zřízeny takzvané „obchody“, ve kterých bylo zboží zabavené vězňům při příchodu do tábora, v nichž bylo někdy na poukázky možno získat některé druhy zboží. Také se tam nacházela „kavárna“ na náměstí, kdy za vstupenky má návštěvník nárok na jeden šálek melty. Hlad, nedostatečná, studená, plesnivá strava byla hlavní příčinou tělesného vyčerpání, chorob, úmrtí. A hygiena? Lidé se museli umývat pod pumpou na dvorku, kde rovněž chodila celá ulice pro vodu. Vzpomínky Dagmar Hilarové, která byla přímým účastníkem krutého života v koncentračním táboře, autenticky zaznamenávají tyto události, fakta, které najdete v dokumentech, výpovědích i jiných obětí holocaustu.

Dagmar nejdřív pracovala v uklízecí četě, v zemědělství, spolu se svou sestřenicí Jarčou táhly na pekárenském vozíku mrtvá těla. Nakonec si udělala rychlokurz zubní instrumentářky a pracovala jako zubní laborantka. Měla také velké štěstí. Nebyla ani jednou zařazena do transportu na východ, avšak její teta, strýc a sestřenice ano. I přesto všechno se dokázala na malé chvilky odpoutat a radovat se z maličkostí jako jsou modré nebe nebo tanec v rytmu harmoniky a dvou hřebenů. Byla to silná a statečná žena.

Nikdo by neočekával, že i v tak depresivním prostředí se může zrodit láska. Jejím terezínským přítelem se stal bratr známého českého spisovatele Oty Pavla, Jiří. V březnu roku 1945 se seznámila i s otcem Jirky Leem Popperem, kterého dobře znáte z knihy „Smrt krásných srnců“.

Tento terezínský deník je doplněn jejími básněmi, které pronikají do hloubky.

Knihu lze rozdělit pomyslně na tři části. V první části se dovídáme o osudu knihy „Nemám žádné jméno“. V šedesátých letech min. století Dagmar Hilarová dokončila rukopis, existuje tak úplný strojopis opatřený řadou rukopisných poznámek spisovatelky. Díky nechtěné pozornosti Státní bezpečnosti text nebyl zveřejněn. Až v 70. letech v naší zemi vyšly ucelené ukázky z této knihy. V německých novinách se uveřejnila také jedna část textu ve formě povídek. Zde na scénu přichází nizozemská spisovatelka knih pro děti – Miep Diekmannová, která navrhuje české autorce zpracování jejího příběhu v nizozemštině. Autorství mělo být půl na půl. Co se však nestalo! Díky své naivní důvěřivosti a částečné neznalosti holandského jazyka Dagmar Hilarová podepsala smlouvu, ve které se uvádělo, že výhradní autorka prozaického textu je Miep Diekmannová. Začíná boj za svá autorská práva!

Druhá část je věnována výhradně autorčiným zápiskům z pobytu Terezína, o nichž už byla výše řeč. V poslední části knihy nalezneme fotografie, texty, průkazné materiály o autorství, které dokazují, že Dagmar Hilarová je pravá autorka knihy!

Na závěr bych napsala pár slov, mé pocity. Je velice smutné a pobuřující, že více než 30 let je kniha prezentována jako dílo Miep Diekmannové. Nedokážu si vůbec představit, co to je za člověka, jeho opovážlivost, drzost a který navíc píše knihy pro děti! Tato osoba ztratila své jméno, krédo. Doufám, že jednoho krásného dne se dočkáme pravdy. Pravdy o ukradeném autorství. Omluvy!

Název: Nemám žádné jméno

Autor: Dagmar Hilarová

Počet stran: 96

Cena: 199 Kč

Vydal: Fragment, 2012

Eliška Okapová