Jak chutná pomsta za studena?

Autorská dvojice má na svém kontě hezkou řádku dobrodružných románů, ať už v rámci společných projektů či samostatných prací. BB/Art z nich většinu přenáší i do českého prostředí. Nedávno například vyšel také první díl „konkurenční“ série sledující osudy agenta Gideona Crewa s názvem Kód smrti (Gideon´s Sword). Knihy s agentem Pendergastem jsou však stále jejich největším a patrně nejpopulárnějším společným dílem. Důkazem budiž přinejmenším řada fanwebů i oficiální stránky řečeného agenta z fiktivního pera jedné z hrdinek série Corrie Swansonové: agentpendergast.com (podobně jako internetový blog televizního Sherlocka vede i v reálu „samozřejmě“ Dr. Watson). Je tedy vcelku s podivem, že se Pendergastovy příběhy doposud nedočkaly filmového ani televizně seriálového zpracování – jejich epizodický charakter a nekomplikovaný obrazně popisný styl využívající pro zvýšení napětí do literatury přenesenou funkci filmového střihu si o audiovizuální adaptaci vysloveně říká. Sice existuje adaptace hned prvního dílu řady Relikvie s totožným názvem Relic (režie Peter Hyams, 1997), agent Pendergast coby atraktivní aktér z předlohy se v něm ovšem vůbec neobjeví, tudíž jej nelze v tomto smyslu brát jako odpovídající ztvárnění. Přičemž například Gideon Crew se na plátna kin dle slov samotných autorů již chystá (produkovat by jej měl Michael Bay imdb )

Konec nudných dní

Důvod absence hlavní postavy v jediné filmové adaptaci je nasnadě. První knižní thrillery série Relikvie (The Relic) a Relikviář (Reliquary) se točily kolem šílené přírodní hříčky a fantastického vědeckého fenoménu, přičemž Pendergast představoval v příběhu jen jednu z více předních postav, nikoliv tu ústřední. Odkrývání karet ohledně jeho osobnosti a podivné rodinné historie se autoři věnovali postupně, jeho silný fikční potenciál zaplnil vykreslovaný svět stejně suverénně, jako jiná slavná postava thrillerové literatury – Hannibal Lecter. Ten se také nejprve objevil ve vedlejší roli Červeného draka, aby svůj vliv zesílil v Mlčení jehňátek a později zazářil v již zcela ústřední úloze.

Aloysius Pendergast se divákům v rámci celé linie nejosobněji představí ve dvou vnořených trilogiích, z nichž jedna mapuje jeho vztah ke geniálnímu, leč šílenému bratru Diogenovi (Pekelná síra, Tanec smrti, Kniha mrtvých), druhá pak okolnosti podivné smrti jeho manželky Helen Esterhazyové (Horečnatý sen, Chladnokrevná msta, a dosud nepřeložené „Dva hroby“ – Two Graves). Obě trilogie se v množině pendergastovských titulů vyjímají nejen rodinnými tématy, ale také zajímavěji i nápaditěji komponovanou zápletk

ou, a tvoří tak vrcholy celé linie. Snaha o námět ze soukromí hrdinů zřejmě přiměla autory k větší invenci, jež se v rutinně vystavěných postupech řešení jednotlivých případů již poněkud ztrácela. Narážím na zřejmě největší problém autorského přístupu, v jehož rámci bývá několik zajímavých nápadů či postav často jaksi pohřbeno pod mechanicky vytvořenou a tudíž lehce předvídatelnou vyprávěcí skladbou. Přiznaně žánrová, tzv. úniková literatura sice s charakterem naplněného očekáv

ání svého publika, tedy strukturou opakování téhož, bytostně pracuje, právě podstatná míra neočekávané změny v rámci známé formy je ovšem to, co čtenáře může nadchnout a vytrhnout z hrozící letargie. Obecně se zdá, že dny nudných sérií se spoustou vzájemně zaměnitelných dílů bez vnitřního pnutí jsou sečteny – popularita seriálů jako je Dexter či nové filmy s Jamesem Bondem nebo poslední „nemožná mise“ agenta Ethana Hunta jsou toho důkazem. Po slábnoucí úrovni Prestona a Childa v

Kole temnoty a Hřbitovním tanci se Horečnatý sen zaskvěl novou mízou. Přinesl potěšení z přehodnocování všech jistot (jak to vlastně bylo se smrtí Helen?), aniž by se zpronevěřil naplňování očekávání, s nímž masové umění (masscult) hraje. Chladnokrevná msta tedy zavdala příčinu k slibnému večeru pod lampou.

Úsvit titána

Proč je vlastně úžasný agent Aloysius Pendergast tak úžasný? Jeho mrtvolně bledá vizáž jakoby vsákla do názvů jeho

příběhů, které se přímočaře točí kolem symbolů smrti, podsvětích míst a temnot nevědomí. Pochází ze starého rodu americké jižanské šlechty s rodinným sídlem v Louisianě (pod chladně bledolícím zjevem mu tedy v krvi koluje atmosféra bažin, voodoo rituálů, dusivého horka), je zatížen velmi tajemnou minulostí a používá neortodoxní metody vyšetřování. Nejčastěji pracuje sám nebo s detekti

vem Vincentem D´Agostou. Vlastní dva doktoráty z Harvardu a Oxfordu, geniální analytickou mysl a dokonalou eidetickou paměť. Ta mu umožňuje za účelem analýzy historických prostředí související s případem bizarně kombinovat klasickou memorizační techniku „paláce paměti“ Simonida z Ceosu s fiktivním východním uměním meditace chong ran. Dohromady to z něj dělá dosti zvláštního svéhlavého elegantně bizarního investigativce s aristokratickou fazónou, jenž osciluje někde mezi postavou Sherlocka Holmese a zmíněného Hannibala Lectera.

Vystydlá vendeta

Problém Chladnokrevné msty je ovšem především v samotném konceptu knihy. Na rozdíl od jednotlivých částí zmiňované trilogie o Diogenovi a prvního dílu trilogie o Helen nejnovější dílo Prestona a Childa příliš dobře nefunguje jakožto samostatná kniha. Bez přečtení Horečnatého snu se čtenář v popisovaných událostech nejspíše nebude orientovat a bez doplnění o třetí závěrečný svazek nejsou rozehrané peripetie dokončené a tudíž uspokojivě smysluplné. „Msta“ tedy slouží především coby mezičlánek, třecí plocha, ne jako fungující thriller. I v předchozích dílech jsou linie, jejichž kontinuita je rozvíjena podél celé série (přinejmenším osudy Pendergastovy schovanky Constance), vždy se však jedná o víceméně soběstačné epizody. Čtenáře, kteří Horečnatý sen nečetli a nechtějí přijít o jeho napětí, upozorňuji, že následná část textu první díl trilogie spojluje. Chladnokrevná msta je rámována soubojem na život a na smrt mezi Pendergastem a jeho švagrem Judsonem Esterhazym. Počáteční zmizení postřeleného Pendergasta v hlubinách nehostinného močálu připomíná scénu z filmu Adéla ještě nevečeřela – Judson si podobně jako legendární detektiv Nick Carter nepočká, až jeho soupeř skutečně utone, aby nabyl očividné jistoty jeho skonu, a záhy je neúprosně stíhán domněle mrtvým protivníkem. Jejich urputná pře pak pokračuje až do konce knihy, přičemž úspěšné rozřešení záhadné smrti Helen závisí právě na vnitřním vývoji morálně nejednoznačného Judsona. Nedostatečně nosnou, napínavou a překvapivou zápletku nezachrání ani zapojení tajné nacistické skupiny, ani drásavé ukončení děje v krajně nepříjemné situaci, v níž se některé postavy ocitly.

Co se týká samotného českého vydání, lze se kriticky vyjádřit přinejmenším ke dvěma věcem. První z nich je ne vždy zcela hladký překlad, v němž se čas od času objevují drobné lapsy nebo přinejmenším podezřelá slovní spojení (tato výtka se navíc v podstatě týká celé série). Je pravda, že v případě dobrodružně thrillerové literatury vzniklé spíše z pragmatických důvodů komerčního úspěchu nelze očekávat nevídané stylistické finesy, nicméně i do značné míry rutinní řemeslné zpracování si zaslouží přiměřenou překladatelskou a redakční pozornost. Nebylo by tedy od věci v tomto směru vychytat některé mouchy. Druhá výtka se týká grafické podoby knihy. Přestože, jako většina titulů série, vychází z originálního anglického vydání, nelze ji rozhodně ve srovnání s cover designy předchozích dílů přijmout za vkusnou. Zatímco někdejší grafické ztvárnění českých vydání lze v rámci žánrové koncepce považovat za celkem zajímavé, laciné a dryáčnicky prvoplánově symbolické zobrazení zátiší s dýkou, pečetí, prstenem a kapkou krve „chladnokrevné pomsty“ směřuje k tuctovosti a banalitě ztrácející se v oceánu západní brakové literatury. Zda tahle strategie na cílového českého čtenáře funguje lépe čili nic si ovšem netroufám zhodnotit.

Marek Jančík