Antonín Gavlas – Světelná znamení

Obrazy, umělecká díla, rozechvívají určité struny ve vesmíru i v nás a uchvacují nás svým souzněním. Člověk je člověkem právě proto, že se umí naladit na nebeské harmonie, že má světločivý orgán reagující na auru, nadpozemské části spektra jasu.

To není žádný bezobsažný poetický obrat. O hudbě sfér mluvili pythagorejci. Nebeské harmonie se pokoušela uvést v život sborovými zpěvy středověká abatyše Hildegarda z Bingenu. Pozdější astrologové a astronomové matematicky konstruovali obraz kosmu jak za pomoci fyziky, tak i hudby.

Ani zmínka o auře není žádná plytká banalita z arzenálu new age. O auře mluvil filozof Walter Benjamin, když chtěl odlišit neopakovatelnou konstelaci místa času, která dává dílu punc originality – na rozdíl od všech dalších kopií tohoto originálu.

Kromě těchto estetických senzorií, jež nás povyšují nad zvířata, máme ovšem taky rozum a verbálně artikulovanou řeč, tedy pojmy a slova.

Není to sice nutné – racionalizovat a verbalizovat umělecký dojem, ale když už máme ty dary, proč bychom tedy nerozebírali a nepitvali, abychom zařadili do přehledných šuplíků, a proč neshrnovat a nevpojovat do souvislosti, abychom získali přehledné mapy celků?

Výstava obrazů, enkaustik, smaltů a fotomontáží se jmenuje Světelná znamení. Jak vysvětlit světlo? Není snad jasné? Ano, ale – co ta znamení… ?

Znamení jsou významuplné poukazy vedoucí nás někam – ke smyslu, dobru, životu. Nebo výstrahy varující před blouděním, zmarem. Jsou ale kódovaná, zpravidla nejsou pro všechny, jen pro spřízněné a zasvěcené, pro ty, kdo jsou na stejné cestě. Takže se pokusme otevřít oči a ujistit se, co to vlastně vidíme.

Určité prvky v díle Antonína Gavlase jsou nápadné a snad se i dožadují, aby byla ještě více zdůrazněna jejich naléhavost.

Tak například figura člověka, člověka hodně abstrahovaného, zobecněného až na ono základní humanum. Ta poukazuje na pozitivní nastavení tvorby i umělecké angažovanosti Antonína Gavlase. Člověk, humanismus, je úběžníkem, určujícím názorovou perspektivu i hodnotící souřadnice. Ne samoúčelná krása, l´artpourl´artismus, ani snaha se zalíbit, když už ničím jiným, tedy alespoň šokem nebo destrukcí.

Jsou tu značně stylizované postavy žen, odkazující na široce pojatý platónský erós povznášející skrze krásu k dobru. Antonín Gavlas věří v člověka přirozeně sebepřesažného, staví se proti povrchnímu rozumářství a primitivnímu materialismu. Že je to naivní a utopické? Možná. Lidem, kteří pragmaticky rezignovali nebo se nechali prostoupit skepsí až k cynismu, lidem postmoderně rozptýleným se to tak jeví.

Nápadná je i výška, dálavy prostoru naskýtajícího se člověku v dimenzi k zemi kolmé. Přesto je to prostor kosmický, nikoli mystický. Geometricky, astronomicky konkrétní, je to náš vesmír, ne nebe se svatými, vesmír březinovský, bratry obydlený, hmatatelně, až fyzikálně doslovně pojímaný. Země a nebe nejsou ve sváru. Země je přirozeně dobrá a vesmír je poznatelný, člověku otevřený. Člověk je vyzýván k vzestupu. Ale Antonín Gavlas netouží po úniku v extázi. Jako onen člověk z Platónova podobenství o jeskyni sestupuje z výšin prozření a chce vyvádět ostatní z temnoty a omezenosti.

Ale vraťme se k tomu hlavnímu, totiž světlu.

Metafora světla se vždy pojila s poznáním. Zde však nejde jednoduše o osvícenský ideál. Světlo zde vybuchuje, světlo sestupuje. Připomíná to spíše Heideggerovu poetickou imaginaci, když mluví o Bytí.

Patočka překládá Heideggerův výraz Lichtung des Seins jako „světlina bytí“.

Bytí samo se chce odhalit, zjevit, dát – a využívá k tomu ony trhliny v šedi každodennosti, monotónní rutiny, kdy zazáří, jako když slunce náhle vykoukne z mraků, jako když člověk přijde v lese na prosluněnou mýtinu… Tady nejde jen o poznání, dokonce ani o pravdu. Záplava světla je cíl, identifikace s podstatou. Goethova poslední slova na smrtelném loži byla: „Mehr Licht“ – Více světla! Na Goetha a jeho svéráznou teorii barev ostatně upomíná i jásavá paleta pozitivních odstínů tvořící podstatnou složku kompozice Gavlasových obrazů.

Pravda, jeden legitimní umělecký prvek zde chybí – logická přítomnost ošklivosti, tragiky, stínu smrti. Ten v romantismu najdeme. V optimistické filozofii transcendentalismu ale ne. Chybí ostatně například i v tradičním umění čínském. Antonín Gavlas se k této pozitivní víře v lidství a nedramatickou uměleckou harmonii hrdě hlásí. Vytýkají mu, že jeho dílo hladí po srsti, místo aby bodalo ostruhami a švihalo bičem. A on dál tvoří něco nekomplikovaně a přitom netriviálně pozitivního, energetického, harmonizujícího – a tím vzdoruje entropii a vyhasínání lidství.

Máme tedy co činit s mystikou? Asi ne. Spíše s extází, tedy vytržením, povznesením. Antonín Gavlas netouží po splynutí, rozpuštění. Chce zůstat zde, trošku stranou, jako vidoucí, a svými znameními ukazovat cestu vzhůru.

Proto přejeme Antonínu Gavlasovi, aby se mu podařilo udržet onen antický a romantický ideál umění i v našem často zachmuřeném a jen přízemně orientovaném světě s pomocí goethovské maximy: Více světla!

Výstava se koná v pozoruhodném prostoru – největším galerijním sále v moravskoslezském kraji: na půdě Žerotínského zámku v Novém Jičíně. Mírně historizující prvky podkroví tvoří vhodný kontrapunkt k moderním obrazům. A naopak idealismus obrazů kontrastuje s technickou dokonalostí prostoru. Ostatně – obrazy by nepochybně zářily, i kdyby se v galerii zhaslo!

Výstava je přístupná v úterky až pátky v 8 – 12, 13 – 17 hodin, v soboty a neděle v 9 – 16 hodin, a to až do 28. 7. 2013.

Antonín Gavlas – Světelná znamení

Výstava obrazů, smaltů a fotomontáží

Nová galerie, Žerotínský zámek, Nový Jičín

16. 5. – 28. 7. 2013

Vladimír Šiler