Nahá těla a baroko

Seasoning je side-specific projekt, jež vznikl přímo pro sedmnáctou Divadelní Floru. Produkce Divadla na cucky přizvala nizozemský soubor United-C a společně vytvořili taneční vystoupení zakomponované do konkrétního prostoru. V barokním prostoru starého domu mají diváci možnost shlédnout inscenaci plnou performance, hudby, tance a projekcí. Představení funguje jako neustálý proud uměleckých zážitků, jež diváka nutí k osobitému vnímání a pohledu z různých úhlů.

Nizozemská United-C je platforma zabývající se živým uměním a zaměřující se na tvorbu interdisciplinárních performancí. Ve svých představeních kladou autoři důraz především na člověka v samém centru scény a fyzického jazyka, v jehož centru stojí sám performer. United-C zobrazují pravdivost člověka, jeho fyzickou čistotu a schopnost vytvářet zcela novou realitu.

Divadlo na cucky se skládá jak a profesionálních, tak také z amatérských herců a působí v Olomouci. Dramaturgicky se soustředí na vlastní autorské projekty anebo objevnou dramaturgii, u nás nepříliš známých textů.

Unikátní prostory bývalé kanovnické rezidence vystavěné na počátku osmnáctého století byly společně s diváky svědky nevídané podívané plné nahých těl a tance doprovázených živou hudbou.

Diváky hned u vstupu do kanovnické rezidence ohromil barokní dům jako takový, kterému dominuje po celé délce vyřezávaný dřevěný ochoz. Kapela, která stála na pódiu obklopená oranžovými reflektory, začala hrát a na balkóně se odehrával první z osmi obrazů.

Červené kalhotky

První obraz byl stvořen dvěma tanečníky, ženou a mužem. Žena byla oblečená v bílé noční košili a díky prudkým pohybům a skokům na partnera, uvítalo její červené kalhotky postávající publikum. Scéna na ochozu byla osvětlena přes velké balkónové okno, které dodávalo celému obrazu na intimnosti. Než diváky začalo bolet za krkem, na pár minut jsme byli svědky vášnivého tance plného odcházení, setkávaní, objímání a skoků.

Volvo a calvados

Druhý obraz doprovázela rytmická a agresivní hudba. Hlavním dějištěm bylo auto osvětlené bodovým reflektorem. Ještě než se diváci přesunuli na druhý konec nádvoří, kde se scéna odehrávala, vystoupil z auta muž, který v zápětí začal zběsile po autě skákat a válet se po něm. Náhle se objevil jeho parťák a podával mu láhev s pálenkou, kterou tanečník pil a rozléval po autě. Vůně calvadosu se rozplynula po celém nádvoří a nejeden z diváků v temné a chladivé noci polknul.

Dupání a křik

Hudba přestala hrát a hned se z verandy u hlavního vchodu začal ozývat křik a dupání. Světlo se rozsvítilo a my viděli tři ženy v baletních špičkách, jak dupou po drobných mušlích a hystericky křičí. Pořadatelé nás vedli kolem těchto žen až do prvního patra do hlavního sálu, kde jsme se usadili, a hlavní program večera byl započat.

Endoskop

Čtvrtý, nejdelší a jediný obraz, odehrávající se uvnitř rezidence asi nejvíc šokoval a zároveň fascinoval přihlížející diváky. Uprostřed místnosti na každé straně stály dvě nahé ženy obrácené zády k nám. Před sebou na stěně měly promítací okénko, které poutalo divákovu pozornost. V ruce ženy držely endoskop s malým světýlkem, začala hrát klidná hudba a show mohla začít. Mladé ženy zkoumaly endoskopem své obočí, pokračovaly řasami, duhovkou, koutkem oka, nosem a nosními dírkami. Viděli jsme každý pór jejich pleti, vrásky na rtech, ústní dutinu a zuby. Oblast obličeje byla opuštěna a dech přítomných mužů se zrychlil. Sledovali jsme detail bradavky, pupíku a endoskop pokračoval i níž do rozkroku. Pohled, který se většinou naskytne jen gynekologovi, však nebyl díky své krátké délce tak šokující a také ho odlehčila následná podívaná na prsty u nohou. Po tomto výstupu většina diváků v sále užasle seděla a jen nerada se zvedala. Zábavné bylo pozorovat mužské osazenstvo, které se při odchodu před dívčinami zastavovali a prohlíželi si je zepředu.

Třepání

Přesunuli jsme se k oknům, nasměrovaným na protější zeď s ochozem. Na něm se do hudby pohybovali čtyři tanečníci. Házeli hlavami, třepali rameny a otáčeli se o devadesát stupňů. Obraz, který sloužil k oddechnutí a vstřebání z nově nabytých anatomických poznatků.

Skleničky

Přemístili jsme se na ochoz, ze kterého jsme měli skvělý pohled na nahou dívku ležící s nohama roztaženýma na podložce vedle asi stovky skleniček. Když začala hrát živá hudba, žena namazaná olejem klouzala po podložce, v leže tančila mezi sklenicemi a přesouvala je pomocí těla do různých obrazců. Krčila se do klubíčka a natahovala se, skleničky cinkaly. Pohled, v němž se nahé ženské tělo stalo postupem času bezpohlavním zdrojem umění.

Tanec a rock

Předposlední obraz již naštěstí neposkytoval žádná nahá těla. Čtyři tanečníci tančili do rytmu hudby, která se stupňovala z romantické do tvrdého rocku. Velmi mě potěšila kombinace rocku a moderního baletu, choreografie byla promyšlená, tanečnice předváděla gymnastické kousky a celkově to bylo velice pěkné zpestření.

Krev

Na poslední scénu jsme se znovu přesunuli do prostředku nádvoří a sledovali jsme dění na ochozu. Světlo ozařovalo celé přední křídlo společně s osmi nahými lidmi. Ti si za zvuku hudby malovali na svá těla, pomocí lahviček s červenou barvou, červené (jakoby krvavé) čáry. Hudba se zrychlovala a i herci se pomazávali hustěji. Vtipné byly zvuky vyprazdňujících se láhví, které dodávaly na autentičnosti. Nakonec herci vyměnili láhve s barvou za láhve s vodou, pili a plivali vodu nejdříve po svém těle a následně začali prskat i do prostoru a na své kolegy. Červená barva se tak postupně smývala. Hudba naráz přestala hrát a světla zhasla, což znamenalo konec představení.

Diváci byli při závěrečném potlesku nadšení. Houkali a pískali a plamenný potlesk naznačoval, že inscenace měla veliký úspěch. U mě se střídaly pocity zaujetí a nudy. Jelikož bylo poměrně dost diváků, některé scény jsem neviděla zřetelně. Také organizační prostředky, kdy se na nás volalo, kam se máme přesunout a kam nemáme jít, nebyly úplně ideální. Mám pocit, že když autoři neví, jak diváka zaujmout a chtějí vsadit na jistotu, vezmou nahá těla a zakomponují je do prostoru. Tato inscenace byla opravdu něco jiného, než se běžně vídá. Nádherný a skvěle nasvícený barokní dům přitáhl diváka pevně do svých osidel. Perfektní živá hudba v podání dánské kapely Mindpark, která souzněla s choreografií. Avšak něco mi na tomto představení nesedí. Možná je to spojení dlouhých proluk mezi obrazy, kdy jsme se museli přesouvat, nebo jen spojení scén, které mezi sebou nějak nesouvisely a nevytvářely jasný příběh. Zůstal ve mně pouze estetický zážitek bez hlubších souvislostí. Bohužel.

Redakce