„Wir kommen wieder – aber dann!“

Z názvu knihy je zřejmé, že se čtenáři můžou těšit na docela netradičního průvodce po brněnských lokalitách za doby nacistické okupace. Na časové ose – vedoucí od obsazení k osvobození – jsou představena různá místa Brna, která jsou spojena s temným obdobím, jmenovitě se jedná například o noblesní třídu Kapitána Jaroše (v roce 1942 tu bylo vybudováno ghetto, do něhož byli nastěhováni Židé z celého města, patrně nikdo z cestujících stojících na prvním nástupišti hlavního nádraží si neuvědomí, že právě odtud byly vypravovány židovské transporty vstříc plynovým komorám), Veveří ulici (na konci roku 1940 si gestapo zřídilo hlavní centrálu v Brně v budově zrušené Právnické fakulty Masarykovy univerzity), nároží ulic Rooseveltovy a Jezuitské, které se stalo svědkem nejhorší protižidovské akce v okupovaném Brně, Moravské náměstí 1 (Úřadovna říšského protektora), park v Lužánkách, Špilberk, Sady Národního odboje (Internační tábor Pod kaštany – brněnský koncentrák), židovské gymnázium v ulici Hybešova 43 či Kounicovy koleje, které provází pohnutá historie, jelikož sloužily jako věznice, kterou během války prošlo několik desítek tisíc českých vlastenců, odbojářů a vysokoškolských učitelů.

„V té chvíli vyběhl z kavárny starší šedovlasý žid. Měl růžovou košili, byl bez kabátu, za ním vlály bílé šle, kalhoty měl vpředu rozepnuté a držel je sevřenou rukou, aby nespadly. Když vyběhl, propukl špalír v jásot, a ti lidé, na pohled zcela slušní, zcela civilisovaní, se kterými byste za normálních dob byli bez ostychu mluvili, se rozpřahovali a dávali tomu starému muži celou silou pěstmi nebo dlaněmi mohutné zátylce anebo ho kopali. Běžel tou ulicí a se všech stran se sypaly na něho rány. Nehlesl, ale najednou se svalil. Nevydal hlásky a byl mrtvý!“ Svědectví očitého svědka, předválečného redaktora Lidových novin Bedřicha Golombka,
str. 47.

Důvodů k sepsání této knihy je hned několik. V Brně žila odjakživa početná německá i židovská komunita. I když to může znít už jako klišé, autoři se domnívají, že nebezpečí návratu totality nelze nikdy vyloučit. A já jim dávám za pravdu. Stačí se podívat na různá internetová fóra nebo si přečíst komentáře na YouTube umístěné pod některými dokumenty zabývajícími se holocaustem. Jako názorný příklad může posloužit neuvěřitelně silný a působivý dokument „Noc a mlha“ z roku 1955. Po přečtení některých komentářů k němu jsem si musela dát tabulku čokolády, abych se uklidnila (ukázka necenzurovaných názorů – panzer3ify píše: „byla jedna chyba,že nešlo vyhladit víc a počítám mezi ně i cikánské černé svině,které se jen chechtají,a makat stejně nebudou,ted bych to zcela znova otevřel,obnovil bych zcela rekonstruovaná krematoria,a pak bych předváděl na těch černých tlamách jak opravdu do fungovalo,pro početné zájezdy.“ nebo Zombiiikify je toho názoru, že „doufam ze se to bude opakovat dokud nevyhladime ze sveta spinu !!! negry,zidy,a jine hnusy ! ARIES POWER !!! WP !“). K tomu netřeba nic dodávat, každý slušný člověk si pomyslí své.

Drobounká publikace uvádí desítky míst a událostí, ve kterých zlo nepáchali jen okupanti, ale velkou měrou se na něm podíleli i zdejší kolaboranti. 17. listopad – den, který se zapsal do dějin. Mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní obsadili SS a příslušníci gestapa budovy Masarykovy univerzity, včetně Sušilových a Kounicových kolejí. Došlo k rozsáhlému zatýkání českých studentů, na dvě stovky studentů putovaly rovnou do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, na konci listopadu a začátku prosince dalších 63 studentů. Profesoři museli odejít na nucenou dovolenou, nastoupit do nových zaměstnání (střední školy) nebo při zapojení se do odboje skončili v koncentračních táborech (člen filozofické fakulty profesor Josef Tvrdý byl v prosinci 1941 zatčen a transportován do Mauthausenu, ve kterém zemřel 13. března 1942 z důvodu nelidských prací v lomu – polévali ho vodou a v mrazu ho nutili pracovat v mokrých šatech).

Znají obyvatelé Brna historii svého města? Na konci knihy se dočteme docela překvapivý fakt, a to, že k největšímu nacistickému koncentračnímu a vyhlazovacímu táboru Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka), patřilo vedle tří základních táborů v okolí Osvětimi ještě 44 dalších pobočných táborů, a právě jeden takový se nacházel i v Brně. O romském holocaustu se často nemluví, stojí ve stínu židovského, přesto však jeho dopady byly stejně katastrofální a děsivé. V roce 1940 se na protektorátním území nacházelo přibližně 6 500 Romů, po válce se na české území vrátilo jen 1 500.

„Já vám řeknu, tam bylo tolik špinavé slámy a hnoje a nás do toho všechny nahnali jak prasata. […] Neblahou úlohu sehrávali na jatkách také někteří čeští lidé. Byl tam např. protektorátní policista Dubový, který bral úplatky, ačkoliv věděl, že nemůže nikoho zachránit. […] Víte, já nemohu pochopit, jak nás tak mohli odeslat. Do nákladních vagónů nedali ani jídlo, ani vodu.“ Eduard Daniel vzpomíná na brněnské transporty s romským obyvatelstvem, které byly vypravovány z komplexu městských jatek. Celé rodiny musely nějaký čas pobývat ve stájích jízdního oddílu protektorátní uniformované policie v Masné ulici, str. 159.

Kniha „Brno nacistické – Průvodce městem“ je vhodná pro každého, i pro ne moc zdatného čtenáře. Zdá se mi, že bychom publikaci měli nazvat spíše „rozšířenou brožurou“ než knihou – textu tam opravdu najdeme málo (pro někoho toto může představovat velkou vadu na kráse), jelikož je obohacena řadou dobových fotografií; graficky je pak kniha velice pěkně upravená. Jednotlivé kapitolky jsou kratinké (možná až příliš), jasně a srozumitelně napsané. Pokud si čtenář udělá den volna, dokáže knihu přečíst za velice krátkou dobu.

Autor: Alexandr Brummer, Michal Konečný

Název knihy: Brno nacistické – Průvodce městem

Nakladatelství: HOST

Rok vydání: 2013

Počet stran: 200

Běžná cena: 239 Kč

Eliška Okapová